Čís. 15592.

Kdy nenabývá banka vlastnictví k cenným papírům u ní uloženým.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1936, Rv I 2846/34.)
Žalující správce konkursní podstaty domáhá se na žalované bance vydání cenných papírů tvrdě že pohledávka, k jejímuž zajištění papíry ty byly bance dány do zástavy, již zanikla a že tím zaniklo i zástavní právo na nich váznoucí. Prvý soud zamítl žalobu pro tentokráte. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Prvý soud zamítl žalobu maje za to, že cenné papíry, o nichž deponentka prohlásila podle § 3 zák. čís. 241/24 Sb. z. a n., že s nimi žalovaná může volně nakládati, se staly vlastnictvím žalované, od níž nemohou zatím býti zpět požadovány pro příročí žalované poskytnuté. Tento názor jest však mylný, neboť uvedeným prohlášením nemohlo se nic změniti na vlastnickém právu k cenným papírům, nýbrž prohlášení to znamenalo jen zproštění žalované banky povinnosti uvedené v §§ 1 a 2 cit. zák. Jakmile byl však splněn účel, k němuž byly cenné papíry dány do úschovy, mohou býti žádány zpět a nebrání tomu ani moratorium poskytnuté žalované bance, neboť žalující konkursní podstata jest vlastnicí papírů nehledíc k předpisu § 4 zák. čís. 240/24 Sb. z. a n. a § 47 konk. ř.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Obě strany vycházejí z právního stanoviska, že jest podstatnou otázkou pro řešení tohoto sporu, zda žalovaná banka nabyla vlastnictví k převzatým cenným papírům. Pokud dovolatelka má za to, že při správném posuzování této právní otázky neměl se odvolací soud opírati o ustanovení § 3 zákona ze dne 10. října 1924 č. 241 Sb. z. a n. o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů, není její výtka oprávněna již z té příčiny, že odvolací soud při tom poukazuje na zmocnění dané podle tohoto zákonného předpisu, a takovýmto způsobem se dovolávala tohoto zákonného ustanovení sama žalovaná v řízení před první stolicí. Přikládá-li pak v dovolání tomuto zákonnému ustanovení jen podřadný význam a odkazuje-li na všeobecné předpisy občanského zákona o zástavě a o schovací smlouvě jako na základ pro správné posouzení úvodem zmíněné právní otázky, je z toho patrné, že ani podle jejího názoru nestačí k nabytí vlastnictví schovatelem (bankéřem) pouhé prohlášení ukladatelovo nebo zástavního dlužníka podle § 3 uved. zákona. V §§ 1 až 3 uved. zákona jest vyjádřena právní domněnka, že ten, kdo dává věc v úschovu přímo anebo dáním v zástavu nepřímo, činí tak vždy s vůlí zachovati sobě vlastnictví věci a obdržeti tutéž věc zpět (viz důvodovou zprávu k uvedenému zákonu). Tato právní domněnka jest ovšem vyvratitelná, a bylo tedy na žalované, aby v důsledku svého právního hlediska dolíčila skutečnosti, jež by podle obecných ustanovení občanského zákona vedly ke změně vlastnického práva k převzatým cenným papírům. Toho však neučinila poukazujíc v dalších dovolacích vývodech pouze na prohlášení ukladatelovo ze dne 4. dubna 1932. Ale toto prohlášení bylo vydáno právě se zřetelem k § 3 uvedeného zákona, takže se vlastně žalovaná k tomuto zákonnému ustanovení nedůsledně sama vrací, třebaže zase dále uznává, že tímto zákonným ustanovením nebyla zamýšlena úprava vlastnických poměrů k dotčeným cenným papírům. Marně proto zdůrazňuje, že tím prohlášením bylo žalované dáno zmocnění libovolně nakládati s přijatými cennými papíry, když i z jejího vlastního právního hlediska se
Civilní rozhodnutí XVIII. 66 podává, že takovéto prohlášení ve smyslu § 3 uved. zák. nestačí, aby založilo tvrzenou změnu právních poměrů. Mimo to odvolací soud právem poukázal na dopis žalované ze dne 24. října 1933, neboť jest z něho zřejmé, zejména ve spojení s jejím dopisem ze dne 6. prosince 1933, že způsob, s jakým naložila s cennými papíry, odporuje názoru, že by se to bylo stalo u výkonu jejího vlastnického práva. Z předchozího se podává, že nejsou rozhodné pro právní posouzení této rozepře úvahy žalované nesoucí se k tomu, že mohla volně nakládati s cennými papíry, jež prý se změnily v t. zv. zástavu nebo úschovu nepravidelnou. Odpadá proto překážka, na níž založila žalovaná svoji obranu proti žalobnímu nároku, dovolávajíc se zákona ze dne 10. října 1924 č. 240 Sb. z. a n. o příročí k ochraně peněžních ústavů a jejich věřitelů, neboť ustanovení §§ 4 a 5 tohoto zákona (úsudkem z opaku) nepřekážejí žalobnímu nároku na vydání cenných papírů ani nároku na zaplacení výtěžku za ně, tohoto již z toho důvodu, že se prodej stal za příročí, takže nejde o starou pohledávku.

Citace:

Čís. 15592.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1066-1068.