NPD documents search: Právní prakse, 4 (1939-40) - Zákaz propouštění soukromých zaměstnanců

Zákaz propouštění soukromých zaměstnanců.

Podle § 1, odst. 1 vlád. nař. 323/ 1939 bylo ministerstvo sociální a zdravotní správy zmocněno, aby v dohodě se zúčastněným ministerstvem vyhláškou v Úředním listě stanovilo, že pracovní (učňovský) poměr lze sjednati a vypověděti jen se souhlasem úřadu práce. Takové opatření má býti vydáno buď všeobecně pro určité obvody, nebo hospodářská odvětví, nebo pro určité kategorie zaměstnanců, nebo pro jednotlivé závody. Sjednání pracovních poměrů, nebo výpovědi, dané bez předchozího souhlasu jsou »právně neúčinné«, ačli úřad práce nedá k tomu souhlas dodatečně; dodatečný souhlas však lze dáti jen ve zvláštních případech.
V § 2 cit. vlád. nař. pak jest stanoveno, ve kterých případech jest možno zrušiti pracovní poměr bez souhlasu úřadu práce, i když jinak by podle vyhlášky v Úředním listě souhlasu úřadu práce bylo zapotřebí.
Pro soukromé zaměstnance, uvedené v § 1 zák. č. 154/1934 o soukr. zaměst., tedy pro úředníky, obchodní pomocníky a jiné zaměstnance v podobném postavení, vyšla vyhláška předvídaná ve vlád. nař. 323/1939 teprve dne 14. března 1940 v Úředním listě č. 62, str. 1691 a má toto znění:
»Vyhláška ministra sociální a zdravotní správy
ze dne 26. února 1940, jedn. zn. D 2554-21/2, kterou se činí pro soukromé zaměstnance ve vyšších službách opatření podle § 1. odst. 1 vládního nařízení ze dne 21. prosince 1939, č. 323 Sb., jímž se omezuje zrušování pracovních poměrů a přijímání pracovních sil.
V dohodě s ministerstvem průmyslu, obchodu a živností, ministrem veřejných prací, ministrem vnitra, ministrem financi, ministrem spravedlnosti a ministrem zemědělství, ustanovuji, že předpisy shora uvedeného vládního nařízení, podle nichž lze pracovní (učňovský) poměr vypověděti jen se souhlasem úřadu práce, se vztahují na výpovědi, dané ke dni 31. března 1940 nebo ke dni pozdějšímu soukromým zaměstnancům, uvedeným v § 1 zákona ze dne 11. července 1934, č. 154 Sb., o pracovním poměru soukromých úředníků, obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení (zákon o soukromých zaměstnancích).«
K tomu jest poznamenati:
1. Bez souhlasu úřadu práce jest zapověděno pouze zrušiti pracovní poměr výpovědí, nikoliv však sjednati jej.
2. Nezáleží na tom, dává-li výpověď buď jenom zaměstnavatel nebo jenom zaměstnanec, neboť zrušení pracovního poměru výpovědí bez souhlasu úřadu práce jest účinné pouze, zrušuje-li se poměr dohodou (»dává-li se výpověď v dohodě s druhou stranou«), anebo v ostatních případech § 2 vlád. nař. 323/ 1939.
3. Vyhláška stanoví zpětnou působnost, avšak jen v rámci vlád. nař. 323/1939. Podle § 8 vlád. nař. 323/ 1939 totiž ustanovení celého vládního nařízení se nevztahují na takové výpovědi pracovních poměrů, které se staly před účinností vládního nařízení, čili před 30. XII. 1939. Podle našeho názoru stačí, aby výpověď byla dána před 30. XII. 1939, i když výpovědní lhůta měla uplynouti teprve dne 31. března 1940 nebo později. V takovém případě by nebylo zapotřebí souhlasu úřadu práce. Při tom však podle našeho názoru musí jíti o případ, kdy delší výpovědní lhůta mezi stranami skutečně platila jako součást pracovního poměru, ať již podle ujednání nebo podle zákona. Nestačilo by proto, kdyby jedna ze stran na místo šestinedělní výpovědi k 31. březnu 1940 dala k tomuto termínu výpověď již 29. XII. 1939, ač k tak dlouhé výpovědní lhůtě nebyla povinna.
4. Podle § 1, odst. 2 vlád. nař. 323/ 1939 jest výpověď, daná bez předchozího souhlasu úřadu práce, jinak nutného, »právně neúčinná«. Nejde tedy o případ, který má na mysli § 38, odst. 1 zák. o soukr. zam., když mluví o následcích »výpovědi nesprávné dané, která nebyla-ihned odvolána, jakmile vypovídající byl na nesprávnost upozorněn«.
Okolnost, že výpověď jest právně neúčinná, má za následek, že se pracovní poměr nezrušil, trvá, nenastane okamžitá splatnost nároků zaměstnancových, nýbrž jeho nároky jsou nadále splatné tak, jako by žádná výpověď nebyla dána. Obě strany jsou vázány v pracovním poměru setrvati a plniti povinnosti z něj plynoucí. Nepočíná proto také běžeti promlčecí lhůta šestiměsíční podle § 40 zák. o soukr. zam.
5. Ještě k otázce, kdy jest možno pokládati výpověď za danou »v dohodě s druhou stranou pracovního poměru«. Předpokládá se, že tato dohoda byla při dání výpovědi, nebo stačí dohoda dodatečná? Jest totiž jasno, že odpor druhé strany bude nejčastěji prýštiti z toho, že druhá strana po výpovědi nenašla ještě náhradu (buď nové zaměstnání nebo nového zaměstnance). Jakmile takovou náhradu nalezne, jistě dá souhlas a nastane pak »dohoda«. Podle obecných zásad nemůže býti námitek proti tomu, aby tato dohoda nastala i po dání výpovědí, třeba i těsně před uplynutím výpovědní lhůty. Zkoumáme-li pak účel vládního nařízení čís. 323/1939, máme za to, že ani s tohoto hlediska nebude námitek proti názoru, že dodatečný souhlas s výpovědí dostačí, a zbavuje úřad práce povinnosti rozhodnouti.
Tím však přicházíme k velmi zajímavé otázce praktické.
V § 1 vlád. nař. 323/1939 se mluví o »předchozím« souhlasu úřadu práce. To znamená, že normální případ si představoval zákonodárce tak, že výpověď bude dána teprve až žádost o rozhodnutí úřadem práce bude vyřízena! Pro přetíženost úřadu práce jest však počítati s tím, že velmi často nebude žádost vyřízena tak brzy, aby bylo možno ještě výpověď dáti včas. Proto se také v § 1, odst. 2 mluví o možnosti »dodatečného souhlasu« úřadu práce, který však lze dáti jen ve zvláštních případech. V praksi zajisté budou výpovědi dávány, pokud nedošel již souhlas úřadu práce, s dodatkem, že se dávají »pod podmínkou, že výpověď bude účinná, dá-li úřad práce svůj souhlas«. Pro výpovědi, dané k 31. III. 1940 to platí i bez takové doložky samo sebou, neboť vyhláška byla vydána teprye 14. března 1940 a poslední den, kdy bylo možno dáti nejkratší zákonnou výpověď, uplynul 17. února 1940, kdy o vyhlášce nebylo ještě ponětí. V zájmu stran je, aby věděly hned, zda výpověď je účinná, proto mimo případy výpovědí do 31. března 1940 je nutno »dodatečné« schvalování pokládati za nežádoucí. V jakém vztahu však jsou všechny tyto praktické možnosti k ustanovení § 9 vlád. nař. 323/1939?
Podle tohoto ustanovení se trestají velmi přísně
a) jednání,
b) nebo opomenutí,
c) jakož i pokus jednání proti
předpisu.
Jest tedy otázkou, zda důsledné přehlížení předpisu, podle něhož má býti souhlas vyžádán především vždy jako »předchozí souhlas«, může býti pokládáno za nějaký pokus jednání proti předpisu, spáchaný stranou v očekávání, že snad přece jen druhá strana dá dodatečný souhlas k výpovědi, a že takovým způsobem se stane rozhodnutí úřadu práce zbytečným.
Dodatek:
Ministerstvo sociální a zdravotní správy vydalo všem úřadům práce a jejich pobočkám k vyhlášce ze 14. III. 1940 směrnice ze dne 14. března 1940 j. zn. E 2360-13/3. O tom, jak úřady práce v jednotlivých případech mají postupovati, uvádějí směrnice dle Průmyslového věstníku č. 13 ročník 27 toto:
Má-li býti udržen pracovní mír potřebný v dnešní době i žádoucí rovnováha hospodářského života, bylo nutno umožniti úřadům práce, aby podle vládního nařízení čís. 323/39 Sb. zkoumaly v každém jednotlivém případě důvodnost výpovědi a případně odepřely souhlas tam, kde výpověď není odůvodněna hospodářskými poměry podniku.
Vyhláška se vztahuje toliko na zákaz propouštění zaměstnanců ve vyšších službách, podléhajících ustanovení zákona čís. 154/34 Sb. Úřady práce budou se při rozhodování o návrhu na udělení souhlasu k výpovědi pracovního poměru těchto zaměstnanců říditi směrnicemi, které byly vydány dne 21. února 1940 pod jedn. zn. E 2360-7/2. Při posouzení skutkových předpokladů návrhu podaného zaměstnavatelem budou vždy zkoumati důvody, pro něž byla výpověď dána; srovnají hospodářské poměry podniku se sociálními poměry zaměstnance a jeho možnosti nalézti nové zaměstnání. Při tom budou úřady práce dbáti správně toho, aby podnik, ukáže-li se toho nutnost, postihl výpovědí především zaměstnance hospodářsky zdatnější, svobodné a naopak ponechal v zaměstnání ženaté a z nich zejména živitele rodiny. Odepřením souhlasu nemá však podnik býti nikterak zatížen nad svoji hospodářskou únosnost.
Oprávněnost a hospodářské odůvodnění výpovědi bude podle obsahu vyhlášky přezkoumáno také u těch pracovních poměrů, které byly již vypověděny ke dne 31. března 1940.

Citace:

Zákaz propouštění soukromých zaměstnanců. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1939-40, svazek/ročník 4, s. 196-198.