Jaký význam má prohlášení vymáhajícího věřitele, ze od zavedeného uschování zabavených věcí upouští; jsou-li dlužníci povinni převzíti opět věci zabavené a ne-li, kdo nese další útraty s uschováním spojené?
V exekuční věci A. F. proti manželům Petru a Amalii St. pcto. 5526 K 90 h s přísl. prohlásila vymáhající věřitelka podáním ze dne 10. pros. 1909, že upouští od uschování zabavené krávy a čtyř vepřů z toho důvodu, že byl o ně zaveden spor excisní a že by až do jeho pravoplatného rozhodnutí vznikly s uschováním nepoměrné výlohy. Okresní soud v P. vzal toto prohlášení na vědomí a poukázal výkonný orgán, aby dobytčata od uschovatele odebral a dlužníkům vydal. Žádost za přisouzení nákladu tohoto podání zamítl, poněvadž vymáhající věřitelka dala tímto podáním na jevo, že navržené uschování nebylo nutné, že již útraty tím vzešlé byly zbytečny a proto že nemůže dle §u 74. ex. ř. požadovati ani náhradu útrat podání, jímž od uschování upouští.
Stížnost na toto zamítavé usnesení zamítl c. k. krajský soud v Olomouci usnesením ze dne 28. pros. 1909 B L800/9 / 11 z těchto podstatných
důvodů:
»Intervenient nedal zabaviti dvě krávy, o nichž dlužníci tvrdili, že jsou vlastnictvím třetí osoby; zbyla tudíž jediná kráva, dle protokolu exekutům patřící, která však se měla z exekuce vyloučiti (§ 251. č. 3 ex. ř.). Dal-li intervenient právě onu jedinou krávu zabaviti a do uschování cizího odevzdati, poněvadž byla pokládána za vlastnictví dlužníků, činil to na vlastní vrub. Na tom ničeho nemění okolnost, že i tato kráva, jak se ve sporu vylučovacím tvrdí, již v čas zabavení byla vlastnictvím třetí osoby, poněvadž tuto okolnost dlužníci tenkráte neohlásili. — Co se však týče 4 vepřů, bylo již při zabavení ohlášeno, že patří F. T-ovi, který v témže místě bydlí a mohl se intervenient o jeho nárocích hned dotazem přesvědčiti. Opomenul-li toto a setrval-li na zabavení i uschování, bylo mu počítati s možností, že exekuce bude zrušena, zvítězí-li T. ve sporu vylučovacím. Když pak vymáhající věřitelka požádala za zrušení uschování, jednala, jak se věci nyní mají, jen ve vlastním zájmu a proto jí nebylo přisouditi nákladů její žádosti.« —
Dlužníci nepřijali však dobytčat, výkonným orgánem jim vrácených, tvrdíce, že nejsou jejich, a proto je výkonný orgán ponechal na dále u uschovatele vyhradiv další rozhodnutí soudu exekučnímu. Tento usnesením ze dne 17. pros. 1909 vyřkl, že zabavená dobytčata zůstanou na dále v uschování a že vym. věřitelka dle §u 259. ex. ř. ponese náklady s tím spojené.
Rekurs na toto usnesení zamítl c. k. krajský soud v Olomouci usnesením ze dne 31. prosince 1909B. I. 306/9 / 1 z těchto důvodů:
Rekurentka poukazuje k tomu, že vyhradivši si právo zástavní upustila od uschování oněch dobytčat a že soud usnesením ze dne 10. prosince 1909 nařídil, že zabavená dobytčata navrátiti jest do uschování dlužníků. Při tomto nařízení soudu má dle názoru rekurentky zůstati přes to, že se dlužníci vzpírají převzíti ona dobytčata a proto žádá rekurentka, aby naříkané usnesení bylo změněno v ten smysl, že ona ode dne 10. prosince 1909, kdy od uschování upustila, již neponese nákladů s uschováním spojených.
Nelze o tom pochybovati, že se dlužníci docela vzdáti mohou vlastnictví věcí jim zabavených anebo že se dále starati nemusí o věci, kteréž jejich vlastnictvím v čas zabavení vůbec již nebyly a kteréž věřitelka přes to zabaviti a třetí osobě uschovati dala; nelze proto dlužníkům ony věci vraceti, když jich přijati nechtějí. Nařízení, že věci, u nichž věřitelka od uschování upustila, vrátiti jest dlužníkům, bylo vydán os předpokladem, že je dlužníci dobrovolně přijmou. Nelze přece dlužníky nutiti, aby nadále živili dobytčata, která snad již před zabavením prodali a jichž vlastníky tedy nejsou. Při tomto stavu věci náleží věřitelce, pokud setrvává na svém právu zástavním, aby se o opatrování zástavy sama postarala; neudala-li dosud žádného jiného způsobu pro uschování zástavy, jest zřejmo, že zůstane při stavu nynějším, dle původního návrhu věřitelky zavedeným a to dle §u 259. odst. 4. ex. ř. na útraty věřitelky. A pouze to a nic více soudce v naříkaném usnesení nevyslovil.
Bylo proto rekurs jakožto neodůvodněný zamítnouti.
Dr. Mareš.
Citace:
č. 11448. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 248-249.