NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 6582.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Kromě případu §u 17 rozl. zák. jest bezpodmínečně třeba souhlasu druhého manžela k rozluce pro nepřekonatelný odpor (§ 13 písm. i) rozl. zák.), jest-li rozvod až z doby po vydání rozlukového zákona, ať byl rozsudkem vysloven rozvod z jakéhokoliv důvodu, třebas i pro nepřekonatelný odpor.
Nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou pro nepřekonatelný odpor v nesporném řízení, jest žadatele odkázati na pořad práva, ale i tu, chce-li žalobce uplatňovati rozlukový důvod nepřekonatelného odporu, vyžaduje se souhlasu žalovaného manžela.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1926, Rv I 761/26.)
K žalobě manželky bylo manželství stran dne 21. března 1922 rozvedeno od stolu a lože z viny manželovy pro hluboký rozvrat manželství. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se manžel rozluky manželství z viny žalované manželky z důvodu hlubokého rozvratu manželství a nepřekonatelného odporu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, neuznav za prokázáno, že žalovaná zavinila hluboký rozvrat manželství, z důvodu nepřekonatelného odporu pak nevyhověl žalobě proto, že se žalovaná nepřipojila k žádosti za rozluku pro tento důvod. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uvedl ohledně rozlukového důvodu nepřekonatelného odporu v důvodech: S hlediska nesprávného — Čís. 6582 —
1863
právního posouzení věci vytýká odvolatel prvému soudu především, že přes to, že žalovaná prohlásila, že se k žádosti o rozluku nepřipojuje, měl prý se zabývati otázkou, zda jest prokázán důvod nepřekonatelného odporu, a že měl odpor tento vzíti za prokázaný z výsledků důkazů svědeckých i listinných podle zásady § 18 zák. rozl., že po uplynutí tří let po rozvodu pokládati jest nepřekonatelný odpor za prokázaný, pokud výsledky ústního jednání tomu neodporují. Avšak s tímto výkladem § 18 rozl. zák. souhlasiti nelze. Tento § stanoví oproti všeobecnému ustanovení o předpokladech pro nárok na povolení rozluky pro nepřekonatelný odpor stanovených v § 13 i) cit. zák., výjimky pouze potud, že v případech, kdy manželé jsou již soudně rozvedeni, odpadá předchozí rozvod podle § 13 písm. i), uplynul-li od doby rozvodu jeden rok, aniž manželské společenství bylo obnoveno, a uplynula-li tři léta od provedeného soudního rozvodu, že pokládati dlužno tvrzený nepřekonatelný odpor za prokázaný, pokud výsledky ústního jednání tomu neodporují. Ježto však tento §, vylučující za jistých předpokladů jednotlivé náležitosti pro povolení rozluky manželství pro nepřekonatelný odpor zákonem předepsané o náležitosti souhlasu druhého manžela zákonem všeobecně předepsané vůbec se nezmiňuje, nelze do jeho smyslu vkládati něco, o čem vůbec nejedná. Z ustanovení § 16 c) rozl. zákona, že, nejde-li o manželství před působností rozlukového zákona rozvedené a nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou, nebo, tvrdí-li jiné důvody rozlukové, než nepřekonatelný odpor, odkáže soud žadatele na pořad práva, nelze vyvozovati úsudky na vyloučení některých předpokladů hmotného práva zákonem pro povolení rozluky výslovně předepsaných. Když tedy žalovaná souhlas se žádostí žalobce na povolení rozluky výslovně odepřela, jest zamítnutí žalobní prosby pro tento rozlukový důvod úplně správné a zákonem odůvodněné, odvolání žalobce v tomto směru však neopodstatněné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávným je právní názor dovolatelův, že nebylo třeba souhlasu manželky podle §u 13 písm. i) rozl. zák., by manželství mohlo býti rozloučeno pro nepřekonatelný odpor, a neprávem se žalobce odvolává na § 16 písm. с) a § 18 rozl. zák, § 16 písm. c) jedná o případě, kdy manželství rozvedeno teprv za platnosti rozlukového zákona a žádá se za rozluku pro nepřekonatelný odpor na základě tohoto rozvodu: tu zákon stanoví, že, nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou, jest odkázati žadatele na pořad práva, t. j. by se rozluky domáhal ve smyslu §u 13, tedy, chce-li uplatňovati nepřekonatelný odpor, ve smyslu ustanovení písm. i) §u 13, které předpisuje právě, by druhý manžel se k žádosti za rozluku připojil, jinak že nelze ji povoliti. Kdyby se tu souhlas druhého manžela neměl žádati, nebylo by lze seznati, proč se žádá souhlas ten v případě §u 16 písm. c), neboť, nežádal-li by se v pořadu práva, který žadatel, odkázán naň byv, nastoupil, nemusil ho předpisovati ani tento § 16 písm. c), neboť, pokud jde o nepřekonatelný odpor sám, zda tu skutečně —Čís. 6582 —
1864
jest, zjistiti ho může soud i v řízení nesporném dle §u 16 provedeném (arg. odst. a), kde se soudci ukládá, by se konaným šetřením napřed o nepřekonatelném odporu přesvědčil, než rozluku vysloví. Doložiti dlužno, že §§ 15 a 16 mluví o nepřekonatelném odporu jako důvodu rozluky žádané na základě provedeného již rozvodu, to však je pouhá presumpce zákona, neboť v rozvodovém řízení, jde-li o rozvod dobrovolný, se důvod rozvodu vůbec nezjišťuje, a, jde-li o rozvod nucený (na žalobu), tedy, i kdyby se mělo míti za to, že nyní jest nepřekonatelný odpor zařaditi mezi důvody rozvodu v §u 109 obč. zák. příkladmo uvedené a šlo by se i tak daleko, že by se při něm ani souhlasu druhého manžela nevyžadovalo, protože jde pouze o rozvod, může táž žádost za rozluku v cestě nesporné dle §§ 15 a 16 zák. rozl. podána býti i na základě rozvodu vysloveného z jakéhokoli jiného důvodu, než z důvodu nepřekonatelného odporu, a přece vždy se povoluje rozluka v cestě nesporné jen pro nepřekonatelný odpor (arg. §§ 15 a 16 a). Jedině tam to není presumpce, kde soudce nepřekonatelný odpor napřed zjistiti musí, než rozluku povolí, tedy v případě písm. a) čís. 1 §u 16 je-li rozvod teprv z doby po rozlukovém zákoně, kdežto je-li z doby před ním, netřeba ho zjišťovati (odst. druhý cit. písm. a). Ale kromě případu §u 17, jenž nepřichází v úvahu, potřeba souhlasu druhého manžela k rozluce je tu v případě, že rozvod jest až z doby po vydání rozlukového zákona, bezpodmínečně vždy arg. § 16 písm. a) čís. 1 a písm. c), ať tu je třeba rozsudek a vyslovuje rozvod z jakéhokoliv důvodu, tedy třeba snad i pro nepřekonatelný odpor. A tak právě proto, že v takovém případě jsou tu dvě podmínky, skutečný nepřekonatelný odpor a souhlas druhého manžela, tedy, když druhý manžel souhlasu nedá, nepřekonatelný odpor se už ani nezjišťuje, ježto by to bylo zbytečné, a žadatel odkáže se na pořad práva, aniž se ovšem zákon o to stará, jak se tam žadateli povede. Naprosto nepraktické to není, neboť možno, že druhý manžel ve sporu souhlas dá, nebo možno, že se následkem nepřekonatelného odporu ukáže rozvrat podle §u 13 písm. h), aniž by měl na něm žadatel převážnou vinu. Co však se týče §u 16, ten pod podmínkami tam uvedenými osvobozuje jen od důkazu nepřekonatelného odporu, který § 13 písm. i) vyhledává, nepomíjeje souhlas druhé strany. Bez souhlasu manželčina tedy ani v projednávaném případě to nejde, poněvadž i to je případ §u 13 písm. i). Druhá námitka je, že žalobce není na rozvratu převážně vinen. Ale tu vychází dovolatel z předpokladů odporujících zjištěným skutečnostem a zbytečně projevuje morální rozhořčení, jakoby byl býval do manželství vehnán. Spíše to je pravda tak, jak žalovaná líčí v odpovědi dovolací, na niž se žalobce odkazuje. Jestliže žalobce vešel se žalovanou ve sňatek k vůli tomu, by sproštěn byl v druhé stolici z obžaloby pro přestupek podle §u 506 tr. z., pro nějž v první stolici byl již odsouzen, musí si to přičísti sám a ne svalovati vinu na žalovanou, neboť neměl se přestupku dopouštěti, a, když už se to stalo, měl raději dopustiti právoplatné odsouzení, než aby vcházel ve sňatek mu nevyhovující. Viniti žalovanou, že učinila trestní oznámení proto, by ho k sňatku přiměla, není případné, každý ví, že trestní oznámení spíše vzbudí nepřátelství, naopak je tu výklad bližší, že žalované šlo o nároky dle §u 1328 obč. zák., k jichž účelnému sledování se ten krok doporoučel а k jichž hájení měla plné právo, byla-li tu skutková povaha uvedeného přestupku.

Citace:

č. 6582. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 826-829.