NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

čís. 9209.

Služební požitky státních zaměstnanců.
Kdo nesložil předepsanou druhou státní zkoušku ze strojního inženýrství a neměl dvouleté ucelené vysokoškolské vzdělání, třebas měl osm semestrů na technice a třebas byl na ní docentem, může býti zařazen jen do skupiny s ukončeným středoškolským vzděláním.
Na zvláštní mimořádné odměny podle zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 289 sb. z. a n.neměli státní zaměstnanci právního nároku.
Smluvnímu úředníku ministerstva financí nemohl nikdy vzejíti nárok na odměnu stejnou s pragmatikálními úředníky, nýbrž v nejpříznivějším případě na odměnu podle odst. III. pravidel pro zaměstnance, podřízené ministerstvu financí, byl-li co do výše požitků a místního přídavku smlouvou zvláště výslovně postaven na roveň pragmatikálním úředníkům.
Smluvní úředník, jemuž tato parita nebyla smlouvou výslovně přiznána, nemá nárok ani na přednostenský přídavek.
(Rozh. ze dne 26. září 1929, Rv I 1390/28.) Žalobce, docent techniky a smluvní odborný revisní znalec a přednosta revisní komise ministerstva financí, domáhal se na čsl. státu uznání správného výpočtu a výše smluvních služebních požitků na základě smluvené obdoby podle čís. 103platového zákona pro státní zaměstnance z roku 1926 a budoucího, pravidelného plnění jich, jakož i doplacení rozdílů, zadrželých a splatných do právoplatnosti rozsudku Kč 19800, Kč 12000, Kč 8000 a navrhl, by čsl. stát byl uznán povinným doplatiti žalobci hotově zažalované částky zadržovaných rozdílů smluvních služebních platových požitků, splatných z doby až do podání žaloby s příslušnými zákonným úroky: A) Rozdíly roční mezi platy, jednak mezi běžným měsíčním platem podle zaručené plné obdoby, správně vypočítaným ročně na 45000 Kč a mezi platem v konečném napadeném vyřízení chybně vypočteném ročně jen na 31800 KČ, tedy rozdíl každoročně méně o 13200 Kč, tudíž po dobu od platnosti nové zákonné úpravy, t. j. ode dne 1. ledna 1926 do 1. ledna 1927 neboli za rok 1926 a dále za prvé pololetí (6 měsíců) roku 1927, celkem rozdíl za 1 1/2 roku 19800 Kč. B) Schodky z důvodu »přednostenského přídavku« každoročně méně o 3000 Kč zadržované ode dne 1. července 1923 až do konce června 1927, neboli za 4 roky, tudíž celkem splatný rozdíl 12000 Kč s 5%ním úrokem z prodlení ode dne 2. července 1923 až do zaplacení. C) Zadržované nároky z důvodu t. zv. odměn mimořádných za rok 1924 a 1925 po 5000 Kč, celkem 10000 Kč, z toho po srážce dne 1. června 1926 dodatečně poukázané a vyplacené mimořádné odměny částečně 1200 Kč přiznané za rok 1925 vyřízením z 1. června 1926 34148/25, tudíž v odepřeném zbytku 8000 Kč. II. by pro budoucnost soudem bylo zjištěno, a přiznáno žalobci právo na zažalované zařazení do platové stupnice státních úředníků VI. hodn. třídy IV. stupně, tudíž podle toho na tyto v žalobě vypočítané a žádané služební požitky podle zaručené smlouvou obdoby vždy zcela obdobně podle dočasného platového zákona, nebo platného stavu pro státní úředníky a to za platnosti dnešního zákonného stavu a nového, dnes platného platového zákona ze dne 24. června 1926, Čís. 103 sb. z. a n. ve výši: u běžného měsíčního platu ročně 45000 Kč s přednostenským přídavkem ročně 3000 Kč, by byla žalovaná strana uznána povinnou to uznati a žalujícímu podle toho tyto služební požitky poukazovati a dáti vypláceti pod následky prodlení a exekuce. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalobce domáhá se těchto nároků: 1. cítí se stiženým výměrem ministerstva financí revisního odboru ze dne 10. listopadu 1926, jímž byl žalobce převeden, jeho plat upraven podle zákona platového ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n., z toho vyvozuje žalobní návrhy I. A. a II., 2. cítí se stiženým, že mu od 1. června 1923 nebyl vyplacen t. zv. přednostenský přídavek, a z toho vyvozuje žalobní nároky I. B. a z části i II., 3. cítí se stiženým tím, že mu ministerstvo financí odepřelo vyplatiti mimořádné odměny podle zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 289 sb. z. a n. ve výši jím žádané, vyplativši mu jen Kč 1200 a z toho vyvozuje žalobní návrh I. C. Soud vzal za prokázáno ad 1., že při převádění žalobce do služebních tříd podle nového platového zákona vycházel příslušný úřad z těchto hledisek: 1. rozhodujícím datem byl 1. leden 1926, kdy vešel nový platový zákon v platnost, 2. při převodu bylo rozhodujícím, do které hodnostní třídy podle starého platového zákona byl ten který úředník v den 1. ledna 1926 skutečně jmenován, po případě 3. jaká doba byla podle starého platového zákona nutnou podle časového postupu k dosažení požitků, které převáděný měl v den 1. ledna 1926, 3. že u žalobce, hledíc k jeho vzdělání, kterým nesporně jest: absolvovaná technika, osm semestrů strojního inženýrství s první státní zkouškou, kterou lze složiti až po absolvování čtyř semestrů, bylo vzato za základ přeřadění, že by podle starého platového zákona náležel do skupiny C, dle nového platového zákona do skupiny II. § 4 odst. (1) toho zákona, 4. že u žalobce při převodu do nového platového zákona nebylo vzato za základ, že byl jmenován do VI. třídy hodnostní, jelikož do ní jmenován nebyl, nýbrž, že měl podle smlouvy ze dne 31. května 1923 plat 28800 Kč, který se rovnal platu 4. stupnice VI. třídy hodnostní podle starého platového zákona, 5. že, ač úředníci nebyli zařaďováni podle nového platového zákona, u žalobce byla učiněna výminka, hledíc k tomu, že ve smlouvě bylo ujednáno, že každá změna služebních požitků pragmatikálních státních úředníků má za následek obdobnou úměrnou změnu jeho smluvních požitků, 6. že ministerstvo financí (jeho odbor VII/21) plnilo tento závazek tím, že uvážilo, že u bývalé skupiny С bylo podle časového postupu lze dosáhnouti nejvýše služebních požitků 4. stupně VII. hodnostní = I. stupni VI. tř. hodnostní, k čemuž bylo zapotřebí 34 roků započítatelné služby, že dále bylo vzato v úvahu, že žalobce měl smluvní plat 4. stupně VI. hodnostní třídy, k čemuž bylo zapotřebí 1. stupně VI. třídy tří trienálek, t. j. 9 let, což připočteno k hořením 34 letům činí 43 leta, že dále, poněvadž žalobce měl tento plat již od 1. června 1923, tedy v době vejití v platnost nového platového zákona (1. ledna 1926) již 2 leta, 6 měsíců připočtena k hořením 43 letům ještě tato doba, takže fiktivní služební doba vzatá za základ převedení žalobce do nového platového zákona činila 45 let 2 měsíce. 7. že dále vzato v úvahu, že podle nového platového zákona zapotřebí k dosažení stupnice 7. stupně F, § 11 s pěti náslužními přídavky 33 let (§ 15 nového platového zákona, to jest k postupu ze stupně a do stupně f 6 X 3 = 18 let náslužních přídavků 5 X 3 = 15 let), že však žalobce měl dle řečeného fiktivních 45 a 6 měsíců, že mu proto vyměřen plat stupnicí 7. stupeň f 18000 Kč, 1500 Kč, tedy 7500 Kč, celkem 25500 Kč. Jelikož žalobci vybývalo ještě nad 33 let 12 let a 6 měsíců, tedy doba delší tří let v posledním náslužném přídavku, bylo mu podle § 164 odst. (2) poslední věta ještě služné zvýšeno o jeden náslužní přídavek 1500 Kč, tedy na 27000 Kč, k čemuž přistoupilo činovné podle § 12 toho zákona (platová stupnice 7. skupina míst a) 4800 Kč, takže celkový plat žalobci stanoven na 31800 Kč ročně, jak žalobce v žalobě uvádí. Tato úprava platu odpovídá úplně příslušným ustanovením platového zákona, zejména §§ 167 a 168, předpokládajíc arciť, že žalobce podle svého školního vzdělání náleží do skupiny С podle starého platového zákona resp. skupiny II. § 4 nového platového zákona. Žalobce nenapadá toto zařazení, tvrdě, že má kratší než čtyřleté ale dvouleté ucelené vysokoškolské vzdělání ukončené úspěšným výkonem státní zkoušky na vysoké škole. Soud však není toho názoru, neboť inženýrství na technice vyžaduje absolvovaní osmi semestrů a složení dvou státních zkoušek a jest proto absolvování osmi semestrů a složení jen jediné státní zkoušky pokládati za vysokoškolské vzdělání kusé, nikoli ucelené (jako absolvování právnické fakulty a první státní zkoušky). Má proto soud za to, že žalobci nepřísluší zařádění do vyšší třídy než třídy С podle starého a třídy II. podle nového platového zákona a jelikož se žalobci, jak shora vyloženo, při přeřazení podle nového platového zákona dostalo všeho, co mu jako příslušníku těchto tříd přináleží, byl návrh žalobní pod 1. uvedený zamítnut. Ad 2. Ohledně přednostenského přídavku vzal soud za prokázáno, že od února 1923 nebyl žalobce přednostou revisní komise, nýbrž přednostou oddělení pro kontrolu správného užívání směrnic pro dávku z majetku, že ve smlouvě jest sice uvedeno, že žalobce zůstává na dále ve funkci odborného znalce a přednosty revisní komise, ale že ponechání těch funkcí mělo jen význam pro vystavení revisní legitimace pro žalobce jako průkazu proti revidovaným firmám pro případ, že by jako vedoucí onoho oddělení musel si získati potřebné informace u některého podniku vyhlédnutého za vzor pro sestavení dotyčných směrnic, nebo musel provésti revisi, že dále dne 15. února 1927 byl vydán ministerstvem financí oběžník, v němž vzhledem k § 196 bod I. nového platového zákona vyplácení přídavku přednosty revisní komise bylo odvoláno, že žalobci byla až do 1. června 1923 vyplácena odměna jako přednostovi revisní komise, ač tuto funkci od února 1923 nekonal, že od 1. června 1923 byl tento přednostenský přídavek 250 Kč měsíčně k žádosti žalobce změněn na odměnu 350 Kč měsíčně za mimořádnou práci přes čas, kterou žalobce konal jako vedoucí onoho oddělení, že odměny přednostenské dostávají i přednostové oddělení ministerstva financí i přednostové revisních komisí jako odměnu za předpokládanou mimořádnou práci přes čas a že, kdyby se ministerstvo dozvědělo, že přednostové tyto práce nekonají, byly by jim ihned odňaty tyto přídavky s odvoláním jmenování přednosty, že dále do platu Kč 28800 smluveného se žalobcem smlouvou ze dne 31. května 1923 byl již zakalkulován přídavek: žalobci jako přednosty revisní komise, že však později mu přiznána odměna Kč 350.— měsíčně za mimořádné práce jako přednosty revisního odboru, že tato odměna ode dne platnosti nového platového zákona se vyplácí jen za práce přes čas skutečně konané, tedy ne v době dovolené nebo nemoci, že někdy na podzim roku 1927 prohlásil žalobce, že odpoledne nebude choditi do kanceláře, že se mu proto odměna 350 Kč od té doby nevyplácí, že, kdyby žalobce po svém jmenování přednostou onoho oddělení byl zastával funkci přednosty revisní komise, byl by dostal přídavek 250 Kč měsíčně jako takový, ale že by mu byl zastaven přídavek 350 Kč měsíčně jako přednostovi onoho oddělení za odpolední práce, že od té doby, co žalobci tento přídavek byl zastaven, poněvadž nechodí odpoledne do kanceláře, když někdy vyjíždí ven jako přednosta revisní komise, aby si získal informace pro sestavení směrnic, neb, aby prozkoumal na místě samém správy revisní komise, mu za tyto dny se vyplácí přídavek jako přednostovi revisní komise. Soud důsledkem shora prokázaných okolností neuznal požadavek žalobce na náhradu přednostenského přídavku od 1. července 1923 za odůvodněný, neboť žalobce bral v té době ještě vyšší přídavek než žádá 3000 Kč ročně, t. j. 350 Kč měsíčně, ovšem za vícepráce, ale také přídavek, kterého se domáhá z titulu předsednictví revisní komise, byl jen přídavek za vícepráce a v kritické době žalobce nepracoval trvale jako předseda revisní komise a, konal-li někdy až do podzimu 1927 tyto práce, byl odměněn vyšší odměnou, než která mu příslušela (250 Kč měsíčně), t. j. 350 Kč měsíčně jako přednosta hořeního oddělení za vícepráce, které nekonal ve dny, kdy jako přednosta revisní komise byl mimo ústřednu (ministerstva financí) a nemůže žádati za jednu vícepráci dvojí odměnu. Ad 3. Co se tkne odměn mimořádných podle zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 289 sb, z. a n. soud uvážil, že zákon ten je jen t. zv. zákonem rámcovým (zmocňovacím), kterým byla vláda zmocněna vyplatiti zaměstnancům ještě mimořádné odměny. Soud vzal proto za prokázáno, že na základě toho zákona byly vydány mimořádné směrnice, kterými zaměstnancům skupiny А а В přiznána odměna ve výši 30—10% služného, zaměstnancům pragmatikálním skupin ostatních ve výši 20% místního přídavku. Ohledně smluvních úředníků ustanovují směrnice, že se na ně hoření ustanovení vztahují, раk-li ve smlouvě jsou co do výše požitků vůbec a místního přídavku zvláště výslovně na roveň postaveni úředníkům pragmatíkálním. Jelikož ve smlouvě ze dne 31. května 1923 nemluví se nikde o tom, že žalobce byl co do výše požitků vůbec a místního přídavku zvláště výslovně na roveň postaven úředníkům pragmatíkálním, nepřísluší mu nárok na shora zmíněné mimořádné odměny a byl proto i tento žalobcův nárok zamítnut. Odvolací soud vyhověl částečně odvolání žalobce a změnil napadený rozsudek v odstavci I. písmeno A a v odstavci II. potud, že uznal žalovaného povinným zaplatiti žalobci na rozdílu mezi služebními požitky jemu příslušejícími ročních 44040 Kč a platem jemu poukázaným ročních 31800 Kč za dobu od 1. ledna 1926 do 30. června 1927 18360 Kč. Důvody: Pro rozhodnutí sporu jest v prvé řadě směrným výklad smlouvy ze dne 31. května 1923, zvláště obsah jejího ustanovení, že »každá změna služebních požitků pragmatikálních státních úředníků má za následek úměrnou změnu, smluvních požitků žalobcových« a vztah tohoto ustanovení k novému platovému zákonu ze dne 24. července 1926, čís. 103 sb. z. a n. Zdůrazniti jest, že jde o smlouvu, tedy o poměr soukromoprávní a že na výklad smlouvy užíti jest vykládacích pravidel občanského zákona. Podle § 914 téhož zákona nemá se při výkladu smluv lpěti na slovném doslovu výrazu, nýbrž vyšetřiti úmysl stran a rozuměti jest smlouvě tak, jak žádá obyčej poctivého obchodu. S tohoto hlediska smlouvu posuzuje, odvolací soud má za to, že smlouvou tou měly býti žalobci pro případ změny požitků pragmatikálních úředníků zajištěny požitky úměrně změněným požitkům pro úředníky druhu žalobcova, jejichž pragmatikální požitky v době smlouvy, t. j. 31. května 1923 odpovídaly smluvním požitkům žalobcovým. Není sporu, že to byly tehdy požitky VI. hodnostní třídy 4. stupně a že činily 29035 Kč 20 h, takže žalobcovy smluvní požitky byly o nepatrný peníz 235,20 Kč ročně menší. Smlouva aplikována býti má na nový platový zákon ze dne 24. července 1926, čís. 103 sb. z. a n.; při tom vznikají dvě otázky, jež třeba zodpověděti. Nový platový zákon opustil základnu, na které byly vybudovány předpisy o dřívějších požitcích státních úředníků a postavil je na novou basi. Kdežto dříve rozhodnými byly pro výši hodnostní třídy a v jednotlivých hodnostních třídách stupnice a bylo lhostejno, zda se postup do platů vyšší hodnostní třídy stal časovým postupem či jmenováním a do které kategorie úředník s platy téže hodnostní třídy byl podle svého předběžného vzdělání zařaděn, pro převedení do nového platového zákona rozhodnou jest jednak kategorie úřednictva podle předchozího vzdělání jednak jeho jmenování do hodnostní třídy, nikoli jen dosažení platů vyšších hodnostních tříd časovým postupem. Dvě otázky shora zmíněné jest řešiti podle toho, podle které kategorie úřednické sluší žalobce posuzovati a které datum vzíti jest za rovnocenné se jmenováním. Pokud jde o prvou otázku, nelze přisvědčiti žalobci, že má býti posuzován jako úředník kategorie A s úplným vysokoškolským vzděláním. Žalobce nesložil předepsanou druhou státní zkoušku ze strojního inženýrství a nemá čtyřleté vysokoškolské vzdělání, ukončené úspěšným výkonem státní zkoušky, třebaže absolvoval osm semestrů na technice; studium jeho není ani dvouletým uceleným vysokoškolským vzděláním, ježto pro strojní inženýry předepsáno jest studium čtyřleté se dvěma státními zkouškami. Nutno tedy zařaditi žalobce do kategorie s ukončeným středoškolským vzděláním, t. j. do dřívější kategorie С podle § 52 služební pragmatiky ze dne 25. ledna 1914, čís. 15 ř. z., neboli kategorie II. podle § 4 zákona platového ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n. Na tom nic nemění, že žalobce jest docentem na vysoké škole technické, že má značné odborné vědomosti a že vykazuje velmi úspěšnou úřední činnost, ježto tyto okolnosti podle zákona pro zařazení do úřednických kategorií nejsou směrodatnými. Ani se stanoviska smlouvy služební nelze dovoditi, že žalobce má býti aspoň pro výpočet platu posuzován podle bývalé kategorie A; ze smlouvy nelze nic takového dovoditi, ježto v tom směru nemá ujednání; rozhodnou pak jest pro výklad smlouva sama jako konečný výsledek jednání. Okolnosti smlouvě předcházející a žalobcem tvrzené, totiž že žalobce činil podmínkou, by byl jmenován s platem VI. hodn. třídy 3. stupně, nestačí k úsudku, že žalovaná strana s touto podmínkou souhlasila, ježto na tento souhlas nelze ani podle § 863 obč. zák. souditi z výše smluveného služného, třebaže dosahovalo služné úředníků VI. hodnostní třídy čtvrtého stupně, ani do této třídy mohli býti jmenováni i úředníci kategorie C. To tím méně, ana ministerská rada, jak vyplývá z přiložených spisů ministerstva financí, zamítla návrh, by žalobce byl jmenován pragmatikálním úředníkem skupiny A do VII. hodnostní třídy, kterýžto návrh předcházel smlouvu ze dne 31. května 1923. Přisvědčiti však jest žalobcovu mínění, že při jeho převodu do nového platu jest vycházeti s toho hlediska, jakoby šlo o úředníka, který byl jmenován 31. května 1923 do hodnostní třídy VI. a to z těchto úvah. Při smluvních úřednících není vůbec jmenování jako u pragmatikálních úředníků; jmenování nahrazuje tu smlouva; tato zakládá pro smluvního úředníka služební poměr a jest pramenem práv a povinností, jako jest jím u úředníka pragmatikálního jmenování; smlouva jeví se tedy obdobným útvarem jmenování, zvláště když u žalobce podle smlouvy jest časový postup do vyšších platových stupnic vyloučen, ježto na celou smluvní dobu pěti let bylo smluveno stejné služné; kdyby smlouva neměla býti považována za obdobný útvar jmenování, scházel by tu vůbec podklad pro obdobné použití nového platového zákona na úpravu služebních požitků žalobcových, což by však odporovalo smlouvě. Vycházeti, jako to činí žalovaná, při úpravě platů z fikce, jakoby žalobce byl jmenován do IX. hodnostní třídy a dospěl к platu 28800 Kč časovým postupem, nelze, poněvadž pro to není podkladu, neboť žalobce do IX. hodn. třídy nebyl jmenován, jako nebyl jmenován do třídy VI. a nebylo ani smlouvy, podle níž se mu plat vyměřil podle IX. hodn. třídy a zaručil další postup časový; naproti tomu byl mu dekretem ministerstva financí ze dne 20. srpna 1920 vyměřen roční plat odpovídající VII. hodnostní třídě druhý stupeň se zajištěním postupu do platu vyšších stupnic této třídy i k vyšším třídám hodnostním a dekretem ze dne 11. listopadu 1920 k žádosti žalobcově poukázán mu plat podle VII. hodnostní třídy druhý stupeň. Od doby prvého z těchto dekretů ke druhému a odtud ke smlouvě neuplynula doba potřebná pro postoupení časovým postupem do platu odpovídajícího přibližně VI. hodnostní třídě čtvrtý stupeň. Za tohoto stavu vycházeti z fikce jmenování do IX. hodnostní třídy a jen časového dalšího postupu s vyloučením dalšího jmenování do vyšších hodnostních tříd, příčilo by se zajisté smluvní poctivosti a víře a výkladu smlouvy podle § 914 obč. zák. Důsledkem toho však pro stanovení nového platu žalobcova od 1. ledna 1926 jest, že žalobci přísluší na základě smlouvy plat obdobný platu, jaký by podle nového platového zákona příslušel úředníku skupiny С jmenovanému do VI. hodnostní třídy. Plat ten vyměřiti jest podle §§ 11, 12, 172 a 197 zákona platového ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n. na služném penízem 39000 Kč a na činovném penízem 5400 Kč ročně, tedy celkem penízem 44400 Kč. Tento plat však plně žalobci přiznati nelze, nýbrž jen poměrnou jeho část, a to v tom poměru, v jakém byl smluvní plat žalobcův 28800 Kč ke skutečnému platu pragmatikálního úředníka VI. hodn. třídy čtvrtého stupně ve výši 29035 Kč 20 h. Poměr ten vyjadřuje úměra 28800 : 29035,20 = x : 44400 Kč, což činí ročně peníz 44040 Kč 64 h, kterýž zaokrouhlen na číslo dělitelné dvanácti 44040 Kč; peníz ten jeví se tedy ročním platem žalobcovým a jest o 12240 Kč ročně větší než plat žalobci žalovanou stranou vyměřený, měsíčně o 1020 Kč. Peníz ten byl tedy žalobci přisouzen se zákonnými 5% úroky, jež však vzhledem k tomu, že zákon platový vydán byl teprve 7. července 1926, třeba s účinkem od 1. ledna 1926, byly přisouzeny teprve od 1. dne měsíce následujícího po vydání zákona, t. j. od 1. srpna 1926, ježto tímto dnem nastala teprve splatnost, an dle smlouvy žalobcův plat jest splatný vždy prvního dne v měsíci.
Pokud jde o přednostenský přídavek, odvolací soud nemá za oprávněnu výtku, že soud prvé stolice nepřipustil důkaz spisy ministerstva financí a neprovedl připuštěný již důkaz svědky o tom, že přednostenský přídavek nebyl zakalkulován do smluvního služného 28800 Kč. Soud prvé stolice provedl důkaz spisy ministerstva financí, z nichž jest patrno a se zjišťuje, že při stanovení smluvního platu 28800 Kč počítalo se s tím, že peníz ten přesahuje přes 4000 Kč plat, který do té doby žalobce požíval, čítaje v to i osobní přídavek do té doby mu vyplácený. Any spisy k tomuto zjištění dostačují, nebylo třeba prováděti další důkazy svědky.
Pokud jde o odměny za léta 1924 a 1925 podle zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 289 sb. z. a n., soud odvolací nemá žalobcův nárok odůvodněným. Žalobce opírá tento nárok rovněž o smlouvu ze dne 31. května 1923, podle které změna služebních požitků pragmatikálních státních úředníků má za následek obdobnou úměrnou změnu těchto smluvních požitků. Jde o to, zda zmíněné odměny zahrnouti lze ve smyslu této smluvní změny požitků. Soud odvolací má za to, že při použití vykládacího pravidla § 914 obč. zák. citovanému ustanovení sluší rozuměti tak, že strany při smlouvě pod pojmem požitky měly na mysli takové požitky, na které pragmatikálním úředníkům vzejde právní a zákonný nárok, a to všem úředníkům nezávislý na volném uvážení vlády ani co do přiznání ani co do výše. Takový nárok ze zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 289 sb. z. a n. nevzešel. Přiznání i výše odměny byla závislou na volném uvážení vlády; táž také, jak vyplývá z pravidel pro výplatu odměn za rok 1924, přiznala ji pro tento rok jen části úřednictva, vyloučivši část s kvalifikací nevyhovující. Žalovaný odměny smlouvou zajištěny neměl. Když pak odměny ty nelze zahrnouti pod pojem požitků shora zmíněné povahy, nenastal při nich smluvní žalobcův případ změny požitků pragmatikálních a nelze ze smlouvy nárok žalobní na odměny vyvoditi. Žalobce nemůže odůvodniti nárok na odměnu za rok 1924 ani z pravidel pro jejich výplatu, ježto dle odst. IV. pravidel těch byly odměny ty přiznány smluvním úředníkům jen, »jsou-li ve smlouvě co do výše požitků vůbec a místního přídavku zvláště výslovně na roveň postaveni úředníkům pragmatikálním«; toho u žalobce není, poněvadž smlouva takovéhoto »výslovného ustanovení o místním přídavku zvláště« neobsahuje. Pro rok 1925 žalobce odměnu již dostal ve výši 20% místního přídavku; tím byl jeho nárok, kdyby mu byl i po zákonu a smlouvě příslušel, uspokojen; na vyšší odměnu podle pravidel pro odměny na rok 1925 nárok neměl, ježto není, jak shora již ukázáno, úředníkem se vzděláním vysokoškolským (odst. III. pravidel). Není tedy ve příčině odměn odůvodněna výtka nesprávného právního posouzení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobcovu. Důvody:
Dovolání, opírajíc se o dovolací důvody čís. 2, 3 a 4 § 503 c. ř. s., neprovádí je samostatně, nýbrž především napadá rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) podle jednotlivých žalobních nároků. Výtka, že žalobce byl v napadeném rozsudku nesprávně při převodu do nového platu ve smyslu platového zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n. posuzován podle obdoby státního úředníka pragmatikálního skupiny С (§ 52 čtvrtý odstavec služeb, pragm. ze dne 25. ledna 1914), není důvodná, neboť bylo zjištěno, že žalobce neprokázal, že jeho vysokoškolská studia strojního inženýrství byla ukončena úspěšným výkonem předepsaných státních zkoušek, ježto nevykonal druhou státní zkoušku, k ukončení těchto studií předepsanou. Napadený rozsudek správně dolíčil, že žalobcovo neúplné vysokoškolské vzdělání nevyhovuje nejen podmínkám vzdělání, v § 4 plat. zák. stanoveným pro státní zaměstnance služební třídy I b), avšak ani podmínkám třídy I c), ježto jeho studia vysokoškolská nevykazují ani dvouletého uceleného a řádně ukončeného vysokoškolského vzdělání. Byl proto žalobce správně při převodu do nového platu posuzován obdobně jako státní zaměstnance, vykazující absolvování střední školy — t. j. jako pragmatikální zaměstnanec skupiny С —, odpovídající služební třídě II. plat. zák. (§ 4 plat. zák.) a stačí v tomto směru odkázati k bezvadným důvodům napadeného rozsudku. Služební poměr a služební požitky byly žalobci jako smluvnímu úředníku upraveny naposled služební smlouvou ze dne 31. května 1923 a tato smlouva jest rozhodnou při posuzování práv a nároků žalobcových, o něž ve sporu běží. V ní však žalobce nebyl postaven obdobně na roveň státním zaměstnancům bývalé skupiny A) s úplným středo- a vysokoškolským vzděláním (§ 52 služ. pragm.), nýbrž byl mu jen v odst. 3 přiznán nárok na celkový roční plat 28800 Kč na pět roků s výhradou, že změna služebních požitků pragmatikálních státních úředníků má za následek obdobnou úměrnou změnu i těchto jeho smluvních požitků. Nemůže tedy žalobce při převodu do nových požitků, podle obdoby platového zákona, dosíci výhody, která mu smlouvou propůjčena nebyla, by totiž byl posuzován obdobně jako státní zaměstnanci skupiny I., ač se mu nedostávalo pro tuto skupinu zákonem požadovaného úplného vysokoškolského vzdělání. Propůjčení takové výhody vyžadovalo by jasný a určitý projev vůle se strany zaměstnavatele, který však zjištěn nebyl, a odvolací soud správně dolíčil, že ani z obsahu smlouvy nelze takovou vůli žalovaného státu ve smyslu § 863 obč. zák. dovoditi, třebas v ní žalobce byl určen i pro t. zv. vyšší revisní práce, ježto se mu za ně dostalo smluvených vyšších služebních požitků. Nemohlo-li však žalobci býti přiznáno postavení obdobné postavení pragmatikálních státních úředníků skupiny A, získávajících podle § 4 platového zákona služební třídu I., přijal správně napadený rozsudek za základnu pro převod žalobce do nových služebních požitků jeho skutečný poslední služební plat 28800 Kč, a, ježto bylo zjištěno, že se téměř rovnal platu pragmatikálního zaměstnance skupiny C, VI. hodnostní třídy 4 stupně, ve výši 29035 Kč 20 h a podle služební smlouvy (odst. 3) bylo změnu služebního platu žalobcova provésti obdobnou úměrou, nepochybil odvolací soud, když úměrou propočítal nové požitky žalobcovy, tak, jak se stalo v napadeném rozsudku.
Názoru dovolatelovu, že jeho nárok na přednostenský přídavek jest odůvodněn doslovem a smyslem služební smlouvy, nelze přisvědčiti, poněvadž ve smlouvě o zvláštním přednostenském přídavku není vůbec řeč, ač o jiných vedlejších platech a přídavcích, o dietách, revisním příplatku, o poplatcích ze smlouvy má podrobná ustanovení. Ani okolnost, že jiní přednostové revisních komisí přednostenský přídavek dostávali, nemá podstatného významu pro souzenou věc, poněvadž služební poměr žalobcův — jako smluvního úředníka — a z něho plynoucí práva a nároky, jest posuzovati jen podle jeho služební smlouvy, kterou však žalobci nebyla přiznána naprostá parita ve služebních požitcích s pragmatikálními státními zaměstnanci tehdejší skupiny A, jak bylo již dolíčeno, a žalobce neprávem odůvodňuje touto paritou (rovnocenností) se státními pragmatikálními úředníky též svůj nárok na mimořádné odměny pro rok 1924 a 1925 podle zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 289 sb. z. a n., jímž byla vláda zmocněna k výplatě těchto odměn státním a některým jiným zaměstnancům a provedení rozdělení odměn ponecháno vládě (§ 1 čís. 2 uv. zák.). Odměny tyto nejsou podle své povahy součástí požitků služebních, nýbrž zvláštní mimořádnou podporou, na niž státní zaměstnanci neměli právního nároku. Byl-li dotčený zákon proveden pro zaměstnance, podřízené ministerstvu financí, zvláštními pravidly a vysvětlivkami, posuzovaly správně nižší soudy podle nich nárok žalobcův a z odstavce IV. pravidel bezvadně dovodily, že žalobci jako smluvnímu úředníku nemohl nikdy vzejíti nárok na odměnu stejnou s pragmatikálními úředníky skupiny A nebo В ve smyslu odst. I pravidel, nýbrž v nejpříznivějším případě jen na odměnu podle odst. III. pravidel, jež měla býti určena 2/3 ze 20% místního přídavku a byla omezena jen na takové smluvní zaměstnance, kteří byli smlouvou co do výše požitků vůbec a místního přídavku zvláště výslovně na roveň postaveni úředníkům pragmatikálním. Nižší soudy též správně rozpoznaly, že žalobci tato výhoda výslovně smlouvou přiznána nebyla a jest souhlasiti i s právním jejich závěrem, že žalobci podle prováděcích pravidel ministerstva financí nárok na mimořádnou odměnu vůbec nepříslušel, ježto jeho služební plat byl ve smlouvě stanoven jednotně na 28800 Kč. Byla tedy věc s právního hlediska posouzena odvolacím soudem bezvadně a dovolací důvod čís.4 § 503 c. ř. s. není opodstatněn.

Citace:

č. 9209. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 307-316.