NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

S
Čís. 545.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Řetězového obchodu (pletich) i přímého předražování může se dopustiti i služebník prodatelův, třebas neměl sám z prodeje zisku.
(Rozh. ze dne 28. září 1921, Kr II 111/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudu v Brně ze dne 28. prosince 1920, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem řetězového obchodu podle § 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, č. 568 sb. z. a n. a přestupkem předražování podle § 7, odstavec prvý téhož zákona.
Důvody:
Zmateční stížnost Anny H-ové vytýká především z důvodu § 281 čís. 9 a) tr. ř. výroku, odsuzujícímu stěžovatelku pro přečin řetězového obchodu dle § 11 čís. 4 lichevního zákona, nesprávnost, poněvadž to, co první stolice zjistila ohledně stěžovatelky, nevyčerpává pojmu obchodu, natož řetězového obchodu. Nelze prý činiti stěžovatelku, pouhou služebnou, nikoli číšnici v kavárně Marie M-ové, právě tak zodpovědnou jako její zaměstnavatelku, kdyžtě nečinila nic jiného než, že v nepřítomnosti M-ové, jež jinak sama své hosty obsluhovala, hostům na jich požádání a z příkazu své paní z jejích zásob doutníky neb cigarety prodávala za ceny M-ovou jí předepsané, sama nemajíc na zisku žádného podílu. Než zmateční stížnost není odůvodněna. Soud nalézací zjistil, že stěžovatelka musila si býti vědoma, že obžalovaná M-ová není trafikantkou a, nemajíc tudíž povolení ku prodeji tabákových výrobků, obchoduje jimi neoprávněně. Rovněž zjistil, že si stěžovatelka byla vědoma, že tímto postupem vsunuje se v řadu oprávněných obchodníků tabákovými výrobky a jich přechod na spotřebitele stěžuje. Byť i rozsudek nezjišťoval, že by stěžovatelka jako pouhá osoba služebná byla měla podíl na zisku z prodeje tabáku, přece postačují shora uvedená zjištění k tomu, by shledána byla ve stěžovatelce osoba, která, ať již jako číšnice nebo jako pouhá služebná, M-ové při provozování řetězového obchodu vědomě vypomáhala a tímto přečinem stala se tudíž alespoň jako nepřímá pachatelka spoluvinnou. Každým způsobem tvoří tato stěžovatelčina činnost pouštění se do jinakých pletich, způsobilých, by cena předmětů potřeby byla jimi stupňována, zvláště vzhledem ku zjištění, že i stěžovatelka, využívajíc, byť snad v cizí prospěch, mimořádných poměrů válkou vyvolaných, za kuřivo požadovala ceny zřejmě přemrštěné. Ježto pak tato forma přečinu dle § 11 čís. 4 lichevního zákona jest provozování řetězového obchodu úplně na roveň, nemůže se stěžovatelka cítiti důvodně stíženou, i kdyby snad výrok odsuzující ji přímo pro provozování řetězového obchodu jevil se býti co do přesnosti pochybným. Že obžalovaná, osoba to plnoletá (25 let), byla jako služebná na prvobžalované Marii M-ové do jisté míry odvislou, může přijíti, jak ostatně zmateční stížnost ve svých vývodech, čelících proti odsouzení pro přestupek dle § 7 lichevního zákona sama připouští, při výměře trestu — ovšem v rámci § 16 lichevního zákona — v úvahu jako okolnost polehčující, trestní zodpovědnosti stěžovatelčiny to v žádném směru nevylučuje. Aby pak pachatelka přestupku dle § 7 lichevního zákona z prodeje předmětu potřeby měla osobní zisk, zákon nevyžaduje, stačí, když zřejmě přemrštěnou cenu, ať již pro sebe nebo pro osobu třetí, požaduje neb dává si poskytovati.

Citace:

č. 545. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 352-353.