O výkladu zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům.

K zákonu ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n.1 vydalo ministerstvo spravedlnosti výnos ze dne 26. listopadu 1919. č. 28858/19, v němž sděluje především, že předložilo vládě k rozhodnutí hlavní dvě sporné otázky, totiž:
a) je-li výrazem »církevní statek« v § 1. zák. míněno pouze jmění kostelní nebo ob roční nebo oboje a
b) má-li při určení ceny podle § 8. zák. býti přihlíženo k devalvaci nebo má-li cena přejímací býti stanovena podle cen z r. 1913 bez ohledu na devalvaci v nynější hodnotě konin, a slibuje, že další bude sondimi oznámeno nebo doplnění zákona navrženo.
Ostatní učiněné dotazy zodpovídá za souhlasu zúčastněných. ministerstev takto:
1. § 1. zák. praví »pachtýř zemědělského pozemku«. Ustanovení to vykládá se různě dovoláváním se § 2. záběrového zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215. sb. z. a n. a vylučují se podle něho pastviny z pojmu zemědělského podniku. Bylo dále poukazováno na to, že pole mají meze, zarostlé travou, které bývají zapsány v katastru a v pozemkových knihách jako samostatné parcely a označeny jako pastviny, mají-li značnější výměru. Vzešly pochybnosti, zdali i na tyto pastviny vztahuje se zákon, zvláště tím, že v jednom okresu byly požadovány pozemky bez bližšího označení mezi, takže vlastník, jemuž by byly vykoupeny ostatní pozemky, podržel by jedině pruhy 1/2 až 1 m široké a několik set m dlouhé. Podle zákona rozhoduje skutečný stav: pachtýř má nárok i na příslušenství a mez tvoří takovou hospodářskou součást pozemku, že nelze ji často ani odděliti a hospodářsky by to bylo také pochybeno.
V § 2. záborového zák. jest řeč o zemědělské pudě a v závorce uveden jest způsob vzdělávání. Zemědělským pozemkem jest však podle mínění ministerstva spravedlnosti i pastvina, jsouc stejně jako jiné věnována určitým zemědělským účelům. Mez jako taková není samostatným hospodářským celkem, a jsouc oddělena od pozemku, nemá pro vlastníka významu, kdežto pro nabyvatele příslušného pozemku má hospodářský i právní význam. Proto nebude překážky, aby jak o pastvinách jako samostatných větších parcelách, tak i o mezích označených jako pastviny bylo rozhodováno podle zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům a aby meze s poli a p. byly požadujícím přiznány. Tomu nasvědčuje i ustanovení § 5. zák.
2. Ustanovení §u 3 »nárok přísluší jen pachtýři, který pozemek sám nebo s rodinou obdělává« zavdalo pochybnosti o tom:
a) má-li nárok jen dělník, zemědělec a nikoliv i na př. řemeslník a p., který obdělává pozemek vedle svého povolání,
b) upírá-li se nárok nájemcům, kteří drží si čeleď a její pomocí pozemek obdělávají,
c) má-li nárok pachtýř nebo podpachtýř, když onen sám pozemek neobdělává.
Ministerstvo soudí, že tu není rozhodno povolání, nýbrž faktický stav, obdělávání pozemku. Třebas by neměl vlastního potahu, stodoly а p., může pachtýř sám nebo s rodinou pozemek obdělávati a tím míti na něj nárok. Podobně nemusí býti překážkou, má-li zjednanou čeleď a pracuje-li s ní nebo za její pomoci na pozemku. Ten ovšem nebude míti nároku, kdo o pachtováný pozemek sám se nestará. Tak zejména, dal-li jej dále do podpachtu, nevzdělává jej sám nebo s rodinou, pozbývá nároku, kdežto podpachtýř nárok na něj má, jsou-li tu ostatní podmínky. Oprávnění to bude nutno posuzovati podle konkrétního případu. Podle § 1098. o. z. jest ovšem vyloučen podpacht jen, je-li to na škodu vlastníkovu nebo byl-li ve smlouvě výslovně zakázán. Poněvadž však zde půjde o dlouholetý pacht, pokud se týče podpacht (od 1. října 1901) a rozhoduje faktický stav, tedy lze předpokládati, že vlastník pozemku o podpachtu věděl, a nelze hleděti k ustanovení § 1098. o. z. Ovšem musil by podpachtýř míti pozemek k užívání alespoň od 1. října 1901. Dostal-li jej do podpachtu mezi dobou, nemá na něj nároku, poněvadž neuplynula lhůta, pachtýř pak sám, pozbyl nároků podle §u 3. zák., poněvadž sám pozemku neobdělával.
3. Prodej trávy na stojato nebo posečené není pachtem § 1091. o. z., byť se trávy dostávalo téže osobě (§ 1., odst. 3. zák.).
Co se týče pachtýřů, kteří si spachtovali větší parcely a pak je rozdělili jiným osobám do užívání, jest podle náhledu ministerstva poměr tento. Byla-li parcela rozdělena na určité dílce, jsou uživatelé jich podpachtýři a pokud jsou tu podmínky zákona (doba, výměra, obdělávání pachtýřem), mají nárok požadovali dílce jimi používané. Původnímu pachtýři nebude příslušeti nárok proto, že pozemku sám neobdělával, leda na dílec, který si ponechal a obdělával. Při tom lze přihlíželi ku střídání pachtu podle §u 1., odst. 3. Nepřihlásil-li se podpachtýř některého dílce, nelze jej požadovati pro původního pachtýře nebo jiného; vadí tu, že jej neobdělávali (§ 3.). Aby několik osob nedílně spachtovalo parcelu, bude se vyskytovati asi řidčeji. Možno to bude při spoluvlastnictví usedlosti, s níž se připachtovaný pozemek obdělává nebo snad při pastvinách. Spoluvlastníci se tu počítají podle §u 3. za osobu jedinou a dlužno tedy podle toho posuzovati výměru. Pro jiné spolupасhtýře toto ustanovení neplatí a měli-li tedy nedílně spachtovaný pozemek a všichni jej obdělávali, měli by asi na něj společný nárok a výměra vlastní půdy byla by pro každého zvláště rozhodnou.
4. Výklad »pro rodinu« (§ 1. zák.) podává ustanovení § 40. o. z. Ustanovení o střídavém pachtili nevyžaduje podle mínění ministerstva bližšího výkladu. Rozuměti tu dlužno zajisté střídání parcel patřících témuž vlastníku, byť by i nebyly v téže katastrální obci.
5. Vyžaduje-li dohoda podle §u 15. zák. schválení úřadů dohlédacích? Podle §u 23. nevyžaduje se ke knihovním zápisům ve příčině přiřčených pozemků nebo dílců svolení dozorčího úřadu. Tím však není řečeno, že ho není třeba k dohodě podle § 15. Dohlédací úřady jsou povolány hájiti zájmů těch subjektů, které nemají vlastní vůle. Zabráněno býti má, aby se dohoda nestala proti zákonu, aby pozemky nebyly zašantročeny nebo nepřípustná práva nebyla výhra že na. Proto, pokud bylo ve lhůtě oznámeno, že dohoda se sice stala, ale s výhradou schválení, nebude lze podle mínění ministerstva rozhodovat i, pokud nebyla schválena nebo schválení bylo odepřeno. Nedojde-li k dohodě nebo nebyla-li schválena, náležeti bude soudu, aby rozhodl sám o požadavku usnesením (§§ 8. a 17.). K zápisu pravoplatného usnesení pak již svolení třeba není. Doporučuje se však, aby usnesení podle §§ 17. a 19. bylo vždy také dodáno příslušnému úřadu dohlédacímu.
6. Lhůta ku přihláškám končila podle § 12. zák. 16. zářím 1919. Podle znění zák. bylo třeba nárok ohlásili vlastníku (správě jeho) a kromě toho soudu. Podle toho lze souditi, že k zachování požadovacího práva (§ 14.) bylo třeba přihlášek obou. Nebyla-li podána vlastníku, neběží proto lhůta k vyjádření a proto nevyjádřil-li se vůbec, nelze také předpokládati, že souhlasí s údaji přihlášky (§ 13., posl. odst.). Nebyla-li však podána u soudu, nemůže soud o ní jednati a proto nenahrazuje ta neb ona přihláška také druhou.
7. Jest sice pravda, že bude možno přesnou výměru a podle ní určenou přejímací cenu stanoviti teprve až budou rozměřeny parcelové dílce. Často však stačí vyměření podle § 20., odst. 4., zvláště jde-li o dílce pravidelné, k určení ceny. Podle §u 15., odst. 5. mohou však býti připojeny již k vyjádření vlastníkovu plány a strany nebo nabyvatelé mohou si dáti přesně vyměřiti dílce autorisovaným zeměměřičem, zvláště když pak těchto nástinů bude třeba k zápisům knihovním.
8. Proti zcizení nebylo v zákoně učiněno opatření. Předpokládalo se, že ten, kdo na pozemku hospodařil po řadu let jako na vlastním, nebude míti úmyslu jej ihned zciziti. Ministerstvo má za to. že to budou také jen případy ojedinělé.
9. Pro posouzení a provedení zákona jest rozhodným skutečný stav v den jeho vyhlášení (12. červen 1919), anal. § 20. zák. Podle toho dne dlužno tedy také posuzovati rozsah zemědělské půdy pachtýřovy (§ 3. zák.) a nebudou miti významu pro požadovací právo změny ve vlastnictví a rozsahu půdy, jež nastaly po tomto dnu. Soudy konají šetření podle předpisů řízení nesporného (§ 17.) a proto i k takovým změnám budou přihlížeti.
10. Poukaz na to, že snad nebylo třeba, aby sepisovány byly formální smlouvy a že mohlo býti řízení zjednodušeno zápisem z úřední povinnosti, nevystihl ustanovení zákona. Oznámená dohoda není smlouvou, zvláště ne vkladní, nýbrž jen souhlasné vyjádření stran (§ 15., odst. 6. zák.). Soud rozhodne v každém případě o přihlášce v nesporném řízení, vydá usnesení, ve kterém sám určí (vysloví) přejímací cenu (§ 8.), ať hledě k dohodě o ní nebo zjistiv ji znalci a knihovní soud provede pak podle pravoplatného usnesení potřebné zápisy z úřední moci podle § 22., leda by strana před tím již byla za zápisy požádala. Dlužno tu zajisté zachovati obdobu vkladu odevzdací listiny. Dr. R.

Viz článek Dra Jar. Heinitze »O zajištění půdy drobným pachtýřům«, otištěný v prosincovém čísle tohoto časopisu na str. 3—7.

Citace:

Nový notářský tarif. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 5, s. 62-62.