Č. 5944.

Pozemková reforma: Nárok podle § 11 záb. zák. může uplatňovati jen majitel zabrané půdy.
(Nález ze dne 11. října 1926 č. 18493.)
Věc: Římsko-katolická církevní obec v Š. (adv. Dr. Ot. Studničný z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) stran propuštění půdy dle § 11 záb. zák.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když k návrhu žal. úřadu z 27. července 1925 okresní jako knihovní soud v Š. zpravil rožňavskou sídelní kapitulu o záboru a zamýšleném převzetí jejího nemovitého majetku v Š. spolu s výzvou podle § 3 náhr. zák., a když tato kapitula přihlásila svůj nárok dle § 11 záb. zák., zakročila řím. kat. církevní obec v Š. u žal. úřadu v tom směru, aby pro mateřskou řím.-kat. církev v Š. a pro její filiálku v T. bylo propuštěno vlastnicky 300 kat. jiter, a to pozemky zemědělské v celkové výměře 255 kat. jiter 150 čtv. s. a půda jiná ve výměře 45 kat. jiter.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad tuto žádost.
Stížnost do rozhodnutí toho podanou shledal nss bezdůvodnou.
Doslov žádosti, jež byla předmětem nař. rozhodnutí, nepřipouští pochybnosti o tom, že st-lka domáhala se ve svůj prospěch propuštění půdy ze zabraného majetku, patřícího vlastnicky rožňavské sídelní kapitule, jak výslovně v žádosti té uvedla, na základě § 11 záb. zák.
Podle jasného znění cit. § 11. přiznán je však nárok na propuštění půdy ve výměře stanovené v § 2 záb. zák. toliko osobám, jejichž majetek se zabírá, po případě jejich dědicům z majetku jim zabraného. Proto též podle § 3 náhr. zák. výzvu k případnému uplatnění nároku toho doručiti jest vlastníku zabraných nemovitostí a podobně i § 5 téhož zákona hovoří výlučně o vlastníku zabraných nemovitostí jako o subjektu nároku §em 11 záb. zák. založeného. Ani v zákoně záborovém, ani v zákoně přídělovém, ani posléze v ostatních zákonech k poz. reformě se vztahujících není však ani slova o tom, že by nárok dle § 11 záb. zák. byl přiznán též osobě jiné, od vlastníka zabrané nemovitosti odlišné.
Jestliže tudíž stěžující si náboženská obec uplatnila nárok, aby jí v základě onoho § 11 záb. zák. propuštěna byla půda z majetnosti, zabrané nikoli jí, nýbrž rožňavské kapitule jako vlastnici oné majetnosti, neodporuje zákonu, když žal. úřad, vycházeje z právního názoru právě vyloženého, neuznal, že by byla oprávněna splnění nároku toho ve svůj prospěch se domáhati a když proto její žádost zamítl.
Na tom nemění nic okolnost, jíž se st-lka dovolává, že prý totiž majetnost ta byla rožňavské kapitule věnována k cíli sledování a plnění určitých účelů, zejména i pokud jde o udržování církevních budov a zaměstnanců stěžující si náboženské obce, když tím není ještě nikterak dáno, že by šlo o zvláštní, samostatnou majetkovou podstatu s vlastnickým subjektem, odlišným od rožňavské kapituly. Nař. rozhodnutím nebylo tudíž porušeno žádné subj. právo stěžující si náboženské obce.

Citace:

č. 6739. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 226-228.