NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9379.

Nebylo-li usnesení předsedy senátu, jímž věc byla prohlášena za prázdninovou, doručeno (v nesporném řízení) účastníkům, nešlo o zmatek, pak-li účastník podal rekurs již před vydáním usnesení předsedy senátu.
Byl-li nepominutelný dědic obdařen v poslední vůli jen odkazem a přihlásil-li se, popřev platnost závěti, k dědictví ze zákona výminečně, nevzdal se tím ještě, byv poukázán podle § 126 nesp. říz. na pořad práva, nároku na povinný díl a neztratil tím ani vlastnost nepominutelného dědice a jest i nadále oprávněn domáhati se oddělení jmění podle § 812 obč. zák. Dědic jest oprávněn odvrátiti oddělení jmění zajištěním navrhovatele. Povolené oddělení jmění jest zrušiti, byl-li věřitel uspokojen nebo zajištěn.
Doplněk k rekursu jest (v nesporném řízení) nepřípustný.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1929, R 1 751, 752/29.)
Pozůstalostní soud 1. poukázal přihlášeného dědice ze zákona Oskara P-а, by do 4 neděl podal žalobu na dědičku ze závěti Žofii P-ovou o neplatnost závěti ze dne 16. srpna 1919, jinak že bude pozůstalost projednána bez ohledu na jeho dědickou přihlášku ze zákona na základě závěti, bude-li žaloba v čas podána a soudu to prokázáno, že se sečká s projednáním pozůstalosti do právoplatného rozhodnutí sporu; 2. povolil k návrhu Oskara P-а jako odkazovníka a nepominutelného dědice po výslechu dědičky ze závěti Žofie P-ové oddělení tuzemského jmění pozůstalostního (dědictví) od jmění dědičky Žofie P-ové podle § 812 obč. zák. Důvody: ad 1. Vdova Žofie P-ová přihlásila se za dědičku ze závěti výminečně a byla tato přihláška přijata na soud dne 26. února 1929. K vyzvání oznámila podáním ze dne 14. června 1929 výslovně, že se přihlásila ze závěti ze dne 16. srpna 1919. Oskar P. přihlásil se za dědice ze zákona výminečně a byla i tato přihláška přijata na soud dne 23. dubna 1929 (§ 122 nesp. říz.). Oskar P. oznámil k vyzvání, že uznává pravost posledního pořízení ze dne 16. srpna 1919. Jest tedy pořízení to co do pravosti nepopřeno a bylo proto ve smyslu § 126 nesp. říz. poukázati Oskara P-а jako dědice přihlášeného ze zákona, by vystoupil jako žalobce proti dědičce ze závěti v náležité firmě zřízené a co do pravosti nepopřené, ad 2. Podle § 812 obč. zák. jest povoliti oddělení dědictví od dědicova jmění, obává-li se věřitel pozůstalosti, odkazovník nebo nepominutelný dědic nebezpečí pro svůj nárok ze smísení pozůstalosti se jměním dědicovým. Jest nepochybno, i když se nepřihlíží k tomu, zda jest Oskar P. dědicem či spoludědicem, o čemž bude třeba provésti spor — že jest dědicem nepominutelným jako syn zůstavitelův a také odkazovníkem, jak podle pořízení ze dne 16. srpna 1919, tak podle pořízení pozdějších, ať jsou jakékoli povahy. Jest tedy k žádosti za oddělení oprávněn. Není třeba, by osvědčil nebezpečí, stačí, že tvrdil a motivoval své obavy a stačí možnost ohrožení, kterou motivoval v podání ze dne 14. června 1929. Tím jest návrh na oddělení ve smyslu zákona dostatečně odůvodněn. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil a odmítl doplněk k rekursu jako nepřípustný, ježto o rekursu bylo již rozhodnuto dne 1. srpna 1929, pročež doplněk ke stížnosti došlý 4. srpna 1929 jest bezpředmětný, nehledíc ani k tomu, že jest také nepřípustný, poněvadž civilní řád soudní nezná doplňků k rekursu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu ani rekursu do
odmítacího usnesení.
Důvody: Dovolací stížnosti nelze s hlediska § 16 nesp. říz., podle něhož jest ji posuzovati, přiznati oprávnění pro nedostatek předpokladů tohoto ustanovení zákona. Stěžovatelé vytýkají jako zmatečnost řízení, že bylo o jejich stížnosti rozhodnuto před uplynutím rekursní lhůty, ač nešlo vůbec o věc prázdninovou podle zákona (§ 224 prvý odstavec c. ř. s, v doslovu zákona čís. 23/1928 sb. z. а п.), a o tom, že byla věc prohlášena přednostou soudu neb předsedou senátu za prázdninovou (§ 224 druhý odstavec c. ř. s.), nebyli ani vyrozuměni. Podle stavu spisů mají stěžovatelé pravdu potud, že nebyli vyrozuměni o tom, že byla věc, o niž jde, prohlášena opatřením předsedy senátu ze dne 16. července 1929 za věc prázdninovou. Nebylo-li však usnesení předsedy senátu doručeno stěžovatelům, ač se tak mělo státi, nebyl tím přivoděn žádný ze zmatečních důvodů § 477 čís. 1 až 6 a 9 c. ř. s., které jediné zavinují zmatečnost nesporného řízení podle § 16 nesp. říz. (rozh. čís. 7228 sb. n. s.). Neboť opomenutým doručením nebyla odňata stěžovatelům nezákonným způsobem možnost projednávati na soudu (§ 477 čís. 4 c. ř. s.) a jen o takovou zmatečnost by mohlo jíti, ani podali již před vydáním usnesení předsedy senátu stížnost do usnesení prvého soudu a vyčerpali tak právo stížnosti, jim podle § 9 nesp. říz. příslušející a zákon nezná dodatek ke stížnosti. Vzhledem k tomu nesejde ani na tom, kdy rekursní soud rozhodl o stížnosti stěžovatelů. Není-li tu vytýkané zmatečnosti, pozbývá významu ji výtka zřejmého rozporu se spisy a se zákonem, pokud ji stěžovatelé zakládají na skutečnostech, jimiž odůvodňovali uplatňovanou zmatečnost.
Pokud jde o další výtky, uplatňované dovolací stížností jako zřejmý rozpor se spisy a se zákonem, jest k nim říci tolik·: Není ovšem správným názor rekursního soudu, že se stěžovatelé ani nepokusili popírati oprávnění Oskara P-а k návrhu podle § 812 obč. zák. Oprávnění to popřeli stěžovatelé výslovně už ve vyjádření a návrhu Oskara P-а. Mylný jest však názor stěžovatelů, že Oskaru P-ovi nepřísluší právo podle § 812 obč. zák., poněvadž se přihlásil k pozůstalosti jako dědic ze zákona výminečně. Byl-li Oskar P., syn zůstavitelův, obdařen, jak není sporno, v poslední vůli zůstavitelově, o niž opřela dědička Žofie P-ová svou přihlášku, jen odkazem a přihlásil se, popřev platnost závěti k dědictví ze zákona výminečně, nevzdal se tím ještě, byv poukázán podle § 126 nesp. říz. na pořad práva, nároku na povinný díl a neztratil tím vlastnost nepominutelného dědice. Nárok ten podle zákona (§ 764 obč. zák.) mu příslušející zůstal mu přes to a opravňoval ho k žádosti podle § 812 obč. zák. (rozh. vid. nejvyššího soudu Gl. U. čís. 14995 a Krasnopolski str. 293 pozn. 9). Oskaru P-ovi přísluší tudíž právo žádati oddělení pozůstalosti od jmění dědicova i z toho důvodu, že jest odkazovníkem, i z toho, že jest nepominutelným dědicem. Nelze ovšem souhlasiti s názorem rekursního soudu, že dědic nemůže oddělení odvrátiti ani poskytnutím, tím méně nabídnutím jistoty, poněvadž prý ustanovení § 812 obč. zák. nemá na zřeteli poskytnutí jistoty. Názor je mylný. Judikatura (rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudu G. U. n. ř. čís. 61, 65 a 5064) i literatura (Krainz-Ehrenzweig: Erbrecht str. 497, Stubenrauch str. 994 pozn. 2 a str. 995, Rintelen str. 74) hájí stanovisko, jež sdílí i nejvyšší soud, že má dědic právo odvrátiti oddělení zajištěním navrhovatele a že jest zrušiti povolené oddělení, byl-li věřitel uspokojen nebo zajištěn, neboť odpadl pak důvod, pro který bylo oddělení povoleno, a bylo tím dosaženo jeho účelu. Leč nejvyššímu soudu nelze se tu zabývati otázkou, zda zajištění takové nastalo, ani stěžovatelé neučinili příslušný návrh u prvního soudu, ač byli o žádosti Oskara P-а slyšení, takže prvý soud ani nemohl zaujati stanovisko k této otázce. Stěžovatelé přišli teprve ve stížnosti s návrhem, že jsou ochotni složití jistotu na soudě k odvrácení oddělení. O návrhu tom, jako samostatném návrhu stěžovatelů, bude zavésti, jak to ostatně prvý soud již také učinil, šetření a zvlášť o něm rozhodnoutí, ježto nejde tu jen o nové okolnosti podle § 10 nesp. říz. k odůvodnění návrhu Oskara P-а, o němž bylo v první stolici již rozhodnuto. Jinak neshledal nejvyšší soud, že rozhodnutí rekursního soudu trpí s hlediska § 16 nesp. říz. zřejmým rozporem se spisy nebo se zákonem. Dovolací stížnosti bylo tudíž oprávnění odepříti.
Rekurs stěžovatelů do odmítacího usnesení není rovněž odůvodněn, a stačí k jeho vyvrácení poukázati na vývody napadeného usnesení, shodující se v podstatě se zásadami vyslovenými již v důvodech, jimiž byla vyřízena dovolací stížnost ve směru uplatňované zmatečnosti.

Citace:

č. 9379. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 656-658.