NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 14697.

§ 36 zákona čís. 20/10 ř. z. o obchodních pomocnících.
Smlouva, jíž je vysloven zákaz soutěžení činnosti zaměstnancovy na pět let po skončení služebního poměru, jest neplatná, pokud zákaz přesahuje dobu roční.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1935, Rv I 895/35.) Žalobce byl zaměstnán u žalované od května 1926 až do února 1930. Dne 10. března 1930 nastoupil místo u konkurenční firmy G. Kapitál na zvláštním účtě pro něho u žalované činil ku dni 28. února 1930 14199,80 frs. Dopisem ze dne 6. března 1930 sdělila žalovaná žalobci výši zbytku požitků služebních do 28. února 1930, i stav zvláštního účtu k tomuto dni. Žalobce se nyní domáhá žalobou zaplacení 5% úroků za roky 1931 až 1933 z částky 14199,80 frs, tedy celkem 2129,97 frs a uvádí, že podle smlouvy měl mimo plat jemu hotově vyplácený obdržeti na zvláštní účet určitou roční částku, jež mu má býti vyplacena po uplynutí 5 let ode dne rozvázání smlouvy, a úroky z tohoto účtu mají býti žalobci vypláceny na jeho žádost vždy po 1. lednu každého roku. Žalobce požadoval úroky za rok 1931, jež jsou splatný 1. ledna 1932 a za další léta, zažalovaná však mu odmítla tyto úroky zaplatiti. Nároku na tyto Úroky nepozbyl tím, že byl zaměstnán u jiné společnosti konkurenční, neboť podle § 36 odst. 2 zák. o obch. pomocnících doložka ve smluvě, že žalobci nebude příslušeti nárok, jestliže vstoupí ke konkurenční firmě do 5 let, je neplatná, neboť jest to jednak konkurenční doložka obmezující zaměstnance v jeho činnosti na dobu delší jednoho roku, jednak obsahuje dle předmětu, času a místa v poměru k obchodnímu zájmu zaměstnatelovu na jeho dodržení neslušné stiženi zaměstnancovy výživy. Je proto tato konkurenční doložka neplatná. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Služební smlouvou žalobcovou se žalovanou přiznává se žalobci z důvodu zvláštních závazků roční náhrada ve výši 3200 franc. franků, které se ku konci každého období převedou na zvláštní účet. Částka tohoto zvláštního účtu bude splatna a konečná výplata bude předsevzata teprve za pět let po jeho odchodu pod výslovnou podmínkou, že se neprohřešil proti žádnému ze závazků smlouvy ani před ani po svém odchodu, jinak tento zvláštní účet bude zrušen. Po odchodu ze služby úroky jest mu k jeho žádosti vypláceti po 1. lednu každého roku až do konečné výplaty kapitálu za předpokladu, že během této doby plnil loyalně povinnosti své smlouvy. Předpoklady, které žalobce musí splniti, v podstatě záležejí v tom, že žalobce nesmí po dobu pěti let podporovati ve Francii nebo v cizině svoji prací, poradami, nebo kapitálem nějakou firmu nebo osobu zabývající se výrobou zboží nebo předmětů nebo prodejem těchto výrobků jako žalovaná a že po dobu pěti let nevezme žádný patent vztahující se na tyto výrobky, jejich výrobu a na stroje na ně se vztahující. Doložka tato jest konkurenční doložkou. Proto jest neplatná, neboť žalobce měl ročního platu přes 4000 Kč ročně, takže dle § 36 odstavec 2 zákona o obchodních pomocnících jest taková smlouva jen tehdy účinnou, pokud se vztahuje na činnost v obchodním odvětví zaměstnavatelově a nepřevyšuje dobu jednoho roku a pokud obmezení neobsahuje dle předmětu, času nebo místa a v poměru ku obchodním zájmům, které má zaměstnavatel' na jeho dodržení, neslušné ztížení zaměstnancovy výživy. Již tedy dle ustanovení doby pěti let jest doložka ta neplatnou. Jest však otázkou, má-li potom žalobce nárok na kapitál tedy i na úroky žalobou vymáhané. Aby měl nárok, bylo by nutno, aby kapitál uložený byl původně součástí žalobcova příjmu a za účelem dodržení shora uvedeného závazku byl mu žalovanou firmou srážen. Částí příjmu však nikdy nebyl, neboť byl zvláště určen v Kč a jen jako odškodné za dodržení závazku ve článku 1 až 3 bylo mu žalovanou ukládáno ve franc. fr. 3200 ročně, a stanoveno také, za jakých podmínek výplaty tohoto obnosu může dosíci. Nemůže proto žalobce uplatňovati nárok svůj na výplatu úroku z kapitálu, ale současně i neplatnost konkurenční doložky. Neplatnost konkurenční doložky má v zápětí i neplatnost úmluvy ohledně výplaty celé sumy žalovanou skládané pro případ, že konkurenční doložka bude platna a žalobcem splněna. Dle § 879 občanského zákona není v takovém případě žádná ze stran oprávněna požadovati na straně druhé, aby něco plnila.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce uplatňuje za tři roky 5% úroky z částky 14199,80 franc. franků, jež mu byly připsány k dobru na zvláštním účtě podle odst. 5 služební smlouvy ze dne 20. května 19'26. Jde tedy o otázku, zda žalobce vyhověl podmínkám, za kterých byl mu přiznán nárok na zvláštní »úhradu« ve francích a úroky z ní. Smlouvou služební ze dne 20. května 1926 byl ujednán plat žalobcův za jeho služební výkony. V odstavcích prvém až třetím dotčené smlouvy převzal žalobce zvláštní závazky jednak po čas trvání služebního poměru, — jako závazek, že neprozradí tajemství, že bude věnovati svou činnost ku zdokonalení pracovních metod a že přenechá žalované firmě vynálezy nebo jejich zdokonalení — jednak také závazky po skončení služebního poměru a to tak, že i po skončení pracovního poměru bude zachovávati dále obchodní tajemství a že nebude pracovati po dobu pěti let ve výrobním odvětví žalované společnosti. Za dodržení všech těchto závazků měl žalobce dostati zvláštní odměnu, záležející v úrocích a po pěti letech po skončení služebního poměru měl mu býti vyplacen kapitál, jenž byl mu připisován k dobru mimo jeho služební plat na zvláštním účtě po čas trvání služebního poměru u hlavního závodu ve Francii. Ve smlouvě bylo však stanoveno, že výplata jest vázána výslovnou podmínkou, že žalobce se neprohřeší proti žádnému z převzatých závazků ani za trvání služebního poměru ani po svém vystoupení ze služeb žalované firmy, jinak, že zvláštní účet bude úplně a jednoduše zrušen. Podle obsahu ujednání mělo každé porušení i jen jediného z převzatých závazků za následek ztrátu nároku na dobropis i úroky z něho, pokud dospěly po odchodu ze služby. V souzené věci bylo žalobcem doznáno, že proti převzatému závazku smluvnímu nastoupil již desátý den po skončení služebního poměru místo u konkurenčního podniku. Tím porušil jeden z převzatých závazků a to jeden z nejdůležitějších. Pak ovšem nastal případ ve smlouvě předvídaný, že účet s dobropisem bude zrušen. Podle toho, jak strany úmluvu o dobropisu a vzniku nároku naň sjednaly, jest patrno, že žalobci nepříslušel nárok na tento dobropis hned od počátku; naopak, že mu byl přiznán pod suspensivní výminkou, že splní převzaté zvláštní závazky. Žalobce neztrácí tedy něco, co mu již od původu patřilo, nejde tedy o plnění z jeho majetku, jak to předpokládá ustanovení § 1336 obč. zák. a nejde v souzené věci vůbec o konvenční pokutu. Žalobce nemůže vytěžili ničeho pro sebe ani z okolnosti, že zákaz soutěže měl trvalí pět let po skončení služebního poměru, což by ovšem odporovalo ustanovení § 36 zákona o obchodních pomocnících čís. 20/10 ř. z. Podle jasného doslovu dotčeného zákonného ustanovení jest smlouva účinná jen potud, pokud se obmezení vztahuje toliko na činnost v obchodním odvětí zaměstnavatelově a pokud nepřevyšuje dobu jednoho roku. Úmluva o konkurenčním zákaze nebyla neplatnou vůbec, nýbrž jen pokud zákaz přesahoval dobu jednoho roku a ovšem i za předpokladu, že obmezení neobsahovalo podle předmětu, času nebo místa a v poměru k obchodnímu zájmu, který má zaměstnavatel na jeho dodržení, neslušné stiženi zaměstnancovy výživy. Žalobce vstoupil ke konkurenční firmě již před uplynutím tohoto prvního roku a tím jej porušil v době, kdy zákaz ještě platil.

Citace:

Čís. 14697. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 816-819.