NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 3765.

Po uplynutí propadné třicetidenní lhůty lze podati jen žaloby petitorní, žaloba z rušené držby jest jen jediná.
(Rozh. ze dne 24. dubna 1924, Rv I 1633/23.)
Žalobě o soudní výrok, že žalobci jsou v řádné držbě práva zavlažovati své pozemky příkopem, odbočujícím od stavidla v potoku, a že žalovaná jest povinna zdržeti se rušení tohoto práva, bylo oběma nižšími soudy vyhověno. Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Žalobce nelze ušetřiti výtky, že z jejich přednesu není zřejmě patrno, čeho se vlastně domáhají. Odvolací soud pokládá žalobu, jak se zdá, za žalobu pro rušenou držbu, nazývaje ji ovšem »řádnou žalobou z držby ve smyslu §u 339 obč. zák.«, a žalobci v úvodu dovolací odpovědi k tomu přisvědčují, zdůrazňujíce, že jejich žaloba jest »obyčejnou žalobou o ochranu držby po rozumu §u 339 obč. zák.«. Doličují, že se soudní ochrany držby lze domáhati dvojím způsobem: buď v řízení podle §§ 454 a násl. c. ř. s. (possessorium summarissimum), nebo v řádném řízení (possessorium ordinarium). Rozdíl mezi oběma případnostmi záleží prý v tom, že žalobu podle §§ 454 a násl. c. ř. s. nutno podati v propadné lhůtě třiceti dnů po tom, kdy žalobce zvěděl o rušení; že v řízení o takové žalobě jest vyloučen všecek rozbor o právu k držbě a o případných nárocích na náhradu; že vedení důkazu výslechem stran není dovoleno; že soud rozhoduje konečným usnesením a má přestati na tom, by dal dočasné pravidlo pro skutečnou držbu a prozatím vyslovil zápověď, což však nevadí, by později nebyly uplatněny právo k držbě a nároky na něm závislé. To děje se prý řádnou žalobou pro rušenou držbu, již lze podati i po uplynutí propadné lhůty třiceti dnů, a to — podle hodnoty předmětu sporu — buď u okresního neb u sborového soudu, a jejímž účelem jest, by sporné poměry držební konečně byly upraveny. O takové žalobě prý se jedná v řádném řízení,
v němž není vyloučen výslech stran aniž nárok na náhradu škody, a jež se končí rozsudkem, proti němuž se připouští odvolání a dovolání. Nejvyšší soud nesdílí názoru žalobců a soudu odvolacího. Jest pravda, že ono stanovisko hájí někteří autoři (zejména Menger, System des österr. Zivilprozessrechtes str. 68 pozn. 6 a Gerichtszeitung 1876 čís. 99 a násl.; Burckhard, System III/1 str. 88 a násl.; Heyssler. Grünhuts Zeitschrift VII. str. 46 a násl. a 541 a násl.; částečně též Kris, Gerichtszeitung 1880 čís. 101 až 103); ale Nejvyšší soud se přidává k opačnému názoru, jejž zastává zejména Randa (Besitz 4. vyd. str. 181 pozn. 9, 199 a násl., 347 pozn. 56 a Grünhuts Zeitschrift VII. str. 264 a násl.) a Canstein (Grünhuts Zeitschrift VI. str. 173, 199/200), kteří (podobně jako Unger, Kritik des sächs. Entwurfes str. 84—86 a System II. 366; srov. též Ehrenzweig 1923 I/2 str. 100 pozn. 67; Mayr I/2 str. 350, Neumann 2. vyd. str. 1196) historicky a dogmaticky přesvědčivě vyložili a podrobně odůvodnili, že právo, platné v tuzemsku, zná jen jedinou žalobu posesorní, nerozlišujíc mezi possessorium summarissimum a possessorium ordinarium ve smyslu vývodů žalobců. Nevadí, že jmenovaní spisovatelé vycházejí z předpisů nařízení ze dne 27. října 1849, čís. 12 ř. zák., upravujícího řízení ve sporech pro rušenou držbu, neboť zásady, vyslovené v tomto nařízení, byly převzaty do civilního řádu soudního (§§ 454 a násl.) a jmenovitě §§ 454, 457 a 459 c. ř. s., jež přicházejí tu hlavně v úvahu, odpovídají v podstatě §§ 2, 5 a 15 onoho nařízení. Soudní řízení o žalobách pro rušenou držbu platí pro všechny spory, ve kterých jde o držbu ohroženou (§ 343 obč. zák.), svémocně rušenou (§ 339 obč. zák.) a bezprávně odňatou (§ 346 obč. zák.), pokud jednati a rozhodovati o nich přísluší soudům civilním. Vedle tohoto (sumárního) řízení nemá ve sporech držebních místa řízení jiné, tak zvané řádné řízení držební (possessorium ordinarium). Z dějin vzniku zákona plyne, že obecné právo, činící tento rozdíl, nebylo recipováno. Žalobami, jimiž se uplatňuje »právo k držbě« (§ 459 c. ř. s.), dlužno rozuměti žaloby petitorní, t. j. žaloby, kterými jest se domáháno uznání a ochrany onoho práva, v jehož držbě žalobce byl rušen nebo z jehož držení byl vypuzen (žaloba vlastnická § 366, publiciánská § 372, negatorní a konfesorní § 523 obč. zák., žaloba kontraktní atd.). Jen tyto žaloby se ještě připouštějí po uplynutí třicetidenní lhůty propadné, naznačené v §u 454 c. ř. s. Ježto v tomto případě ode dne, kdy žalobci zvěděli o rušebním činu žalované — ať tento již shledáván jest v porušení jezu a stavidla nebo v popření tvrzeného zavlažovacího práva žalobců — do podání nynější žaloby uplynulo více, než třicet dnů, jest žaloba posesorní, žaloba z držby podle §u 339 obč. zák., vyloučena. Žaloba mohla by ovšem přes nejasnost žalobního návrhu a přes vývody žalobců v dovolací odpovědi přicházeti v úvahu jako žaloba petitorní, čemuž by také nasvědčovalo prohlášení zástupce žalobců při odvolacím líčení, že »řádnou držbou« — jejíhož zjištění a ochrany žalobci se domáhají »rozumí právo, bezelstně odvozené ze skutečnosti držby po mnohé roky již vykonávané«. Tu pak mohlo by ovšem jíti jen o žalobu, obdobnou žalobě negatorní dle §u 523 obč. zák., kterou by si žalobci vedli stížnost na to, že žalovaná bezprávně zasahuje do jejich práva zavlažovacího, podobně jako vlastník hmotné věci si stěžuje na to, že někdo bezprávně porušuje jeho právo vlastnické. Jako v tomto případě vlastník musí dokázati své právo vlastnické neb alespoň platný důvod a pravý způsob nabytého držení (§ 372 obč. zák.), tak bylo by i na žalobcích, by prokázali tvrzené právo neb alespoň platný důvod a pravý způsob nabyté držby tohoto práva. Takového důkazu žalobci nepodali. Platným důvodem byl by v tomto případě buď výrok příslušného úřadu správního, jímž tvrzené právo bylo jim propůjčeno, nebo vydržení tohoto práva. Ani toho, ani onoho žalobci netvrdí. Pouhá — byť i mnoholetá bezelstná — držba však platným důvodem není. Pokud § 323 obč. zák. stanoví, že držitel má pro sebe právní domněnku platného důvodu, a že ho tedy nelze vyzývati, by jej udal, nevylučuje tato zásada povinnosti držitele, by prokázal pořádnost své držby v těch případech, kde pořádnosti držby jest potřebí k opodstatnění petitorního nároku.

Citace:

č. 3765. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 619-621.