I. Dědické a odúmrtné právo pod statuty Kunrátovými (1189—1310).

První, co sluší uvážiti, jest ustanovení statutů Kunráta Oty o právě dědickém. Statuty takto nazývané byly dle velké pravděpodobnosti vyhlášeny za panování knížete Kunráta jinak Oty roku 1189 na sněmu v Sadské, na němž byli přítomni velmoži i přední osoby duchovní z Čech i z Moravy. Zachovaly se nám však jenom v pozdějším trojím vyhotovení neboli potvrzení, totiž tak, jak byly vydány od krále Přemysla I. roku 1222 kraji Znojemskému a Bítovskému, pak od téhož krále roku 1229 kraji Brněnskému, a konečně od údělného knížete Oldřicha z rodu Korutanského roku 1237 župě Břeclavské, kteráž mu byla tehdáž od krále Českého Vácslava I. ke správě svěřena. Původní znění statutů Kunrátových z roku 1189 se nám nezachovalo, aniž ostatní publikace jeho, tak jak byly vyhlašovány v jiných krajích země Moravské a České; netřeba však pochybovati, že větší díl jejich ustanovení, jmenovitě těch, ve kterých všecka tři vydání nás došlá se vespolek shodují, měl platnost v celém tehdejším územku státu Českého.1 Sem náleží jmenovitě také důležité pravidlo staročeského práva dědického, kteréž stejně obsaženo jest ve všech třech vydáních statutů Kunrátových, a zní takto: Si quis autem non habuerit filium vel filios, et habuerit filias, ad illas deveniat hereditas aequaliter; et si non sint, hereditas deveniat ad proximos heredes; to jest: Nemá-li kdo syna aneb synův, a má dcery, dědictví připadne dcerám na rovno; pakli jich není, dědictví připadne nejbližším dědicům.
Jedno právní pravidlo jest v tomto zákoně vysloveno určitě a jasně, totiž že dcery dědí nemovitý statek po otci jen tehdáž, když není synův; následovně byli-li synové, dědili statek jen synové, a dcery v tom případě neměly práva dědického k nemovitosti. Uvidíme, že takové bylo dědické právo zemské i později skrze čtvero ba šestero století beze všeho přetržení. Byl to pouhý omyl, když někteří spisovatelé v našem století se domnívali a jistili, jakoby staročeské dědické právo nedělalo rozdílu mezi mužskými a ženskými, jakoby po otci všechny děti bez ohledu na pohlaví měly stejné dědické právo.2
Podnět k omylu zavdalo snad slovo aequaliter. Dle mého mínění tento výraz v našem zákoně znamená tolik, že dcery, je-li jich více než jedna, a přijde-li na ně dědictví v nedostatku synův, mají všechny rovné právo k dědictví otcovskému, a mají ho užívati společně jako přirození nedílní hromadníci, anebo mají se o ně rozděliti rovným dílem; pročež překládám: »dědictví připadne dcerám na rovno«. Taková byla skutečná právní praxis v pozdějších stoletích. Mohlo by se sice slovu aequaliter rozuměti také tak, že není-li synův, nastupují v jejich místo dcery, a že právo dcer v tom případě jest zrovna takové, jakoby to byli synové; nikterak však to slovo zde neznamená, jsou-li synové i dcery, že by dcery měly s bratry svými stejné dědické právo; tento mylný výklad jest vyloučen výslovnou výminkou: »nemá-li kdo syna aneb synův«. Nebylo-li synův ani dcer, dědictví podle zákona Kunráta Oty připadalo nejbližším dědicům. Kdo všechno by se měl rozuměti nejbližšími dědici, není nikterak určeno. Soudě podle časů pozdějších, nejbližšími dědici mohli by se rozuměti vnukové nebo pravnukové zůstavitelovi, kteříž po řadě vstupovali v práva svých rodičův, jestliže tito dříve zemřeli. Nepochybně však nejbližšími dědici rozumějí se také poboční příbuzní zůstavitelovi, zejmena bratří jeho a strýci, nebo dále děti jejich. Jak daleko počítalo se dědické právo příbuzných, do kterého až stupně pokrevenství, zůstává v nejistotě. Domnívám se podle pozdějšího ustanovení, že i v této době zřídka dosahovalo čtvrtého kolena a nešlo za čtvrté koleno dále.
Těžší nejistota a neurčitost v dědickém zákoně Kunráta Oty jest ta, že on žádným slovem nezmiňuje se o dílnosti a nedílnosti rodiny a statku. Dosavadní spisovatelé o této věci výslovně nebo mlčky přijímali, že zákon Kunrátův pojišťuje dědické právo dílným synům, vdaným a odbytým dcerám, a dále jiným odděleným příbuzným; soudili tuším takto: Všichni členové rodiny, kteří nebyli dílní, žili společně a chlebili na statku, jenž jim náležel společně;3 oni v tom ohledu tvořili jedinou právní osobu, a dokud všichni v nedílnosti nevymřeli anebo se nerozdělili, nemůže vlastně býti řeči o právě dědickém na takovém statku.4 Ježto pak zákon Kunrátův určuje právo dědické, myslilo se při něm na pokrevence dílné. Podle mého mínění tento úsudek jest opět mylný, a nepochybuji, že dle zákona Kunrátova v nebytí synův mohla dědičkou býti jenom dcera neodbytá, nikoli však dcera vdaná a výbavou i věnem jakožto svým podílem již odbytá, též že po dcerách nejbližšími dědici byli jenom pokrevenci nedílní, kteří z toho statku pocházeli a od předka neb jiného příbuzného svého ještě neobdrželi z něho podílu. Souvěkého a zcela určitého důkazu k tomuto mínění svému jsem nenašel; jsou však důvody pravděpodobnosti, kteréž arciť pocházejí z časů pozdějších.
Nejbližší důvod jest ten, že kdyby v zákoně Kunrátově také oddělení pokrevenci rozuměli se jménem dědiců, bylo by se zřídka přiházelo, aby statek z nedostatku dědiců spadal na krále jakožto odúmrť. Skutečně však již v první polovici 13. věku, jakmile listiny počínají se poněkud množiti, vyškytají se v nich paměti, že král po šlechticích brával odúmrti a je dle své vůle opět rozdával. První svědectví toho způsobu došlo nás z r. 1222, kdež král Přemysl v darovací listině praví, že po smrti pana Diviše statek jeho, totiž polovici vsi Uhřec, ustanovil ku potřebě stolů svého, později pak daroval jej klášteru Doksanskému.5 Druhá taková listina jest mluvnější a v naší příčině velmi důležitá; vydána byla roku 1245 od královny Kunhuty, kteráž v ní praví, že manžel její král Vácslav daroval své sestře Anežce a jejímu klášteru u sv. Františka jakési statky, kteréž, jakož prý žádalo právo dávných knížat, připadly komoře královské úmrtím župana Svatobora, jenž neměl dědicův.6 Zde výslovně udává se příčina, která rozumí se i v prvním případě, proč statky spadly na komoru královskou, totiž že zůstavitel neměl dědiců. Ještě vzácnější jest připomínka, že král Vácslav vzal tu odúmrť podle práva pochozího již z časů dávných knížat. Tím výrazem mohou se rozuměti jenom panovníci Čeští, kteří byli před králem Přemyslem I. čili před rokem 1197, tedy snad právě v době. kdy byly sebrány a napsány statuty vydané knížetem Kunrátem Otou roku 1189. Těmito doklady jest dokázáno, že královské právo odúmrtné srovnávalo se se statuty Kunráta Oty, i že bylo provozováno od králů Přemysla I. i Vácslava I., kteří sami tyto statuty potvrzovali (Přemysl v Znojemsku a Brněnsku, Vácslav v Brněnsku a Břeclavsku), tedy že bylo provozováno pod platností statutů Kunrátových. Vocel mylně pozoroval a mylně soudil, řka (str. 26), že za Přemysla I. nebylo odúmrtí, poněvadž tehdáž platily statuty Kunrátovy, a podle nich prý i oddělení pokrevenci mohli děditi statek. Já soudím naopak: Poněvadž králové Přemysl I. i Vácslav I. podle práva dávných knížat brali odúmrti, a statuty Kunrátovy za těch dvou králů zůstávaly v platnosti i byly od nich republikovány: z toho podobá se pravdě, že podle statutů Kunrátových oddělený pokrevenec nedědil.
Zákon Kunrátův praví, když není synův ani dcer, že dědictví připadne nejbližším dědicům, ad proximos heredes; nestojí tam, že dědictví připadne nejbližším pokrevencům. V tom jest rozdíl, a zákonodárce tuším zúmysla postavil do zákona právě výraz heredes, jejž tam čteme, a nikoli slovo znamenající příbuzného vůbec, tedy pojem širší. Ne každý blízký pokrevenec mohl děditi, nýbrž jenom dědic mohl děditi. Ze století 14. a zvláště z 15. máme hojnost důkazů, že ne každý blízký pokrevenec byl dědicem, nýbrž že jen ten příbuzný mohl děditi, který byl se zůstavitelem v nedílnosti, i že název dědice vztahoval se jenom na nedílné příbuzné do čtvrtého kolena, a to jen na příbuzné po meči. Následovně v pojmu označovaném slovem dědic byla obsažena jak známka pokrevenství, tak i známka nedílnosti; a tak vlastně v zákoně Kunrátově jen zdánlivě pohřešuje se obmezovací ustanovení, že jen nedílný pokrevenec může děditi; jestiť tato determinace bytně obsažena ve slově dědic. Nad to pak hospodář nemohl bez svolení dědice o statku pořizovati; byl teda dědic více než nápadník neboli následník V majetku, bylť již za živobytí svého předchůdce poněkud spoluvlastníkem. Nám zvyklým na jiný, méně obsažný a širší význam slova dědic zdá se, že v zákoně Kunrátově schází ona restrikce na nedílné, ale předkové naši až do sklonku 15. století viděli ji a slyšeli ve slově dědic. Zřejmé na to důkazy jsou ovšem po ruce teprva ze 14. a 15. věku. Ale tuto odlehlost od roku 1189 až do 14. věku pomáhá nám překlenouti ten skutek, že král Jan r. 1310 výslovně obnovil staré právo, a právo toto obnovené připouštělo potom k dědictví jen nedílné pokrevence, v jich pak nebytí statek spadl na krále. Důkaz toho podám níže.
Přijmeme-li zde tento důkaz za provedený, pootevírá se nám s tohoto místa v příčině práva dědického daleký výhled do minulosti, nejen až k roku 1189, nýbrž ještě dále do šedé dávnověkosti: Právo odúmrtné nepřišlo do Čech teprva v 13. století vlivem práva manského, ono jest starší, a nikde nejeví se jako vázané k samojediným výsluhám. Zdá se, že ono jest pradávným doplňkem nejstaršího českého práva dědického na statcích svobodných, jež svědčilo jenom pokrevencům nedílným. Kde nebylo takových dědiců, statek spadal na knížete, jenž byl vrchní dědic České země. A jako dědické právo platné v rodě nebylo zákonem Kunrátovým r. 1189 nově zřízeno, nýbrž jenom obnoveno a utrvaleno, tak zajisté ani právo odúmrtné nevzalo svůj počátek teprva na sklonku 12. věku za velkého úpadku moci knížecí, nýbrž podle pravděpodobnosti původem svým sahalo dále do minulosti, tuším až do století desátého, kdy moc knížete zemského v Čechách velice se vzmohla soustředěním veřejných mocí všech vévod kmenových a majetků všech kmenů v jeho rukou. Dříve právo odúmrtné snad náleželo jednotlivým kmenům nebo jich vévodám. Jsou-li tyto domněnky o velké starobylosti práva odúmrtného v Čechách důvodné, pak by také slušelo se domýšleti, že četná darování, jež dle svědectví nejstarších listin knížata Čeští v 11. a 12. století činili k ústavům církevním, nepocházela vždy ze starých statků knížecích, než dílem také již z odúmrtí na knížete spadajících7, tak jakž v pozdějších stoletích výslovně bývá poznamenáno při některých darováních královských. — Než vraťme se již z tohoto oboru pouhých domyslů zpět ku kladným svědectvím o povaze a osudech práva dědického i odúmrtného v 13. věku.
Z druhé polovice 13. století jest o odúmrtech více údajů, než z polovice první, jednak proto, že se zachovalo více listin, nežli z první polovice téhož věku, jednak nejspíš také proto, že královská komora svoje odúmrtné právo hleděla rozšiřovati a z něho valněji těžiti. Příčina neboli příležitost k odúmrti zřídka v tom čase udává se v ta slova, že zůstavitel zemřel bez dědiců8, což by se zevrubně srovnávalo s předpisem zákonníka Kunrátova. Obyčejně se praví, že zůstavitel zemřel bezdětek,9 a vyslovuje se i obecné pravidlo, že statky těch, kdož umírají bez dětí, právem v zemi obvyklým spadají na komoru královskou. Tak se mluvívalo zhusta i v pozdějších stoletích. Pravidlo to, doslovně vzato, nesrovnává se se zákonem Kunrátovým; možná mu ovšem také rozuměti bez úmyslné odchylky od toho zákona, a to proto, poněvadž z pravidla děti žily při rodičích v nedílnosti, nedílnost pak mezi bratřími nebo dalšími příbuznými nebývala tak častá, a tudy dokud dědicem rozuměl se jenom nedílný příbuzný, dotud statek bezdětného držitele, zemřelého bez pořízení, často spadal jakožto odúmrť na krále. Každý dílný držitel, neměl-li manželského potomstva, byl tehdáž vůbec bez dědiců. Podobá se však, že v druhé polovici 13. věku komora královská brávala odúmrti nad starší právní obyčej, jmenovitě tuším nechtívala k dědictví krom dětí připouštěti jiných, zvláště pobočných nedílných příbuzných; na nějaké rozšiřování královského práva odúmrtného máme svědectví neklamné, totiž v listě krále Jana, o němž níže bude řeč. V takových případech musely ovšem vznikati právní rozepře mezi komorou a dědici. Z roku 1202 zachoval se nám příklad, že dědici ve při o odúmrť obdrželi za právo, tak že král vrátil jim čtyři vsi, jež po smrti Svatomíra z Němčic byly potaženy ku komoře a hned od krále směnou dány klášteru Vyšnobrodskému za jiné vesnice.10
Královské právo odúmrtné bylo druh daně, tedy důchodem státním, a to nemálo výnosným. Král mohl s odúmrtmi naň spadajícími nakládati, jak chtěl. Někdy je přivtěloval ke statkům svým. Často jimi obdařil některý ústav duchovní, nebo je daroval některé osobě k dědičnému užívání buď za služby nebo z pouhé milosti. Také však bývaly statky v odúmrti na krále připadlé vyměňovány za jiné, nebo k uhrazení králova dluhu v určité summě od komory zase odcizovány nebo prostě prodávány. Téhož cíle dosahovalo se, když král právo svoje k odúmrti postoupil za peníze nápadníkům z příbuzenstva zůstavitelova, kteří se k ní táhli právem dědickým nebo darováním. I do budoucna počali již králové užívati svého práva odúmrtného; takž r. 1274 král Přemysl smluvil směnu s klášterem Hradištským u Olomouce, že jednu ves klášterskou přijal a za ni postoupil klášteru ves jinou, jejíž držitel byl ještě na živě, a která teprva po jeho smrti měla spadnouti jako odúmrť na komoru.11
Také již v druhé polovici 13. věku držitelově statků, kteří neměli zákonitých dědiců, počali vyhledávati prostředků, aby po jejich smrti majetek jejich nespadl na komoru, nýbrž aby připadl jejich oddělenému příbuznému nebo kterékoli jiné osobě podle jejich vlastní vůle. Prostředek jeden záležel v tom, že držitel vyžádal si od krále privilegium, ve kterém se mu dávala moc, aby o statku svém mohl učiniti pořízení pro případ své smrti;12 privilegiím takovým v pozdějších stoletích říkalo se listy mocné. Jiní pokoušeli se vyhnouti královskému právu odúmrtnému darováním statku za živa; zdá se, že králové o to usilovali, aby darování takové bez jejich svolení nemělo platnosti. Bylo-li dání jen zdánlivé, bez skutečného odevzdání statku, mohly z toho povstávati rozepře s komorou; darování mezi živými, třeba se stalo s povolením královským, zůstalo sporné, jestliže darovatel skutečně sám hospodařil na statku až do smrti.13

Všecky tři recense statutů Kunráta Oty jsou tištěny v Jirečkově Codexu juris Bohemici I. str. 54, 62, 68; v úvodě str. 54 nastíněn jest pravděpodobný vznik toho zákonníka s náležitými odkazy. V textu nad čarou naznačil jsem již, že nesrovnávám se s míněním, kteréž nyní nedávno počalo se objevovati, jakoby statuty Kunráta Oty byly měly platnost jenom v krajích moravských, ze kterých republikace jich se zachovaly, nikoli však v zemi České (srv. Ottův Slovník Náučný VI. str. 456b). Proti takovému skeptickému výkladu, a teda ve prospěch staršího a již zobecnělého mínění, že statuty Kunrátovy byly společným zákonníkem česko-moravským, mluví souvěká zpráva v listině z r. 1189 v Erbenových Regestech str. 183: abbates... milites tam de Moravia, quam de Bohemia, qui convenerant in Sazka ad audienda statuta ducis Ottonis. S tím se srovnává údaj krále Přemysla v Znojemské i Brněnské republikaci statutů, že se o nich radil s velmoži českými i moravskými: habito diligenti tractatu cum fidelibus nostris suppanis, Boemis pariter et Moravis Kdyby šlo o zákon, jenž by neměl platnosti v obou sdružených zemích České i Moravské, nýbrž jen v jednotlivém kraji moravském, bylo by tuším postačilo, aby král poradil se o něm jen s obyvateli toho kraje, a nebylo by potřebí, aby radil se s velmoži českými i moravskými vůbec na společném sněmu česko-moravském. Podle shody těchto tří údajů z roku 1189, 1222 a 1229 domnívám se, že celý úvod v republikaci Přemyslově z r. 1222 i 1229 jest vzat ze ztracených původních statutův Kunráta Oty, při čemž do něho jen vložili zmínku o knížeti Kunrátovi, a krom toho jednou o provincii Znojemské, podruhé o provincii Brněnské. Vyhlášení z r. 1222 nedává ovšem znáti, že ten zákonník platí také někde kromě provincie Znojemské a Bítovské; ale kdoby z toho soudil, že opravdu krom Znojemska a Bítovska neplatil, mýlil by se; zachovaloť se nám jinde vydání pro Brněnsko a pro Břeclavsko, ze kterých zase nedovídáme se nic výslovně o platnosti toho zákona v Znojemsku. Rovněž tak mylně jest souditi, poněvadž zachovala se nám vydání jen z některých krajů moravských, že by ten zákon byl neplatil v Čechách. Vyšelť ze sněmu společného česko-moravského v Sadské konaného, a platil teda hned prvotně v celých Čechách i v Moravě. Oldřichovo vydání pro Břeclavsko z r. 1237 má úvod nový, namnoze rozdílný od dřívějších; dovídáme se z něho, že přítomné statuty byly vydány župě Brněnské netoliko od knížete Kunráta Oty a krále Přemysla I. , než i od krále Vácslava I. (vydání Vácslavovo jest rovněž ztraceno), i že král Vácslav odevzdávaje Břeclavsko ke správě svému sestřenci Oldřichovi, ku prosbě jeho a šlechty Břeclavské ustanovil, aby ta župa spravovala se právy župy Brněnské, též že král knížeti Oldřichovi udělil moc, aby ty zákony rozhojnil. Skutečně při republikacích bývaly k statutům Kunrátovým některé články nově přidávány, nebo měněny, nebo i z nich vypouštěny; hlavní však kmen jich jest ve všech vydáních stejný a pochází nepochybně z usnesení knížete se sněmem generálním r. 1189, namnoze pak jistě z českých obyčejů právních o mnoho starších.
V Čechách teprva Obecný Zákonník Občanský r. 1811 § 732 vztáhl rovné dědické právo všech dětí bez rozdílu pohlaví také na statky svobodné. Dříve takový řád byl předepsán v Právech Městských F. 8.
Nedílnost mohla však trvati také bez spoluchlebení, a trvala tak často, ku př. když člen rodiny dlel jinde za službou.
Pročež někteří chtějí nazývati právem akkrescence to, co dávní Čechové jmenovali právem dědickým, ježto ovšem bylo podstatně rozdílné od práva dědického římského z dob císařských anebo od dědického práva novověkého. Srv. Randa, Der Erwerb der Erbschaft, 1867 str. 16 nota. — Mnohé byly podoby, ač také četné rozdíly, mezi dědickým právem českým a polským; viz Zoll, Römisches und heutiges Intestaterbrecht, 1890 str. 41. Některé podoby s dědickým právem slovanským najdou se v prvověku u všech národů indoevropských i u některých jiných. Srv. Hanel v Ottově Slovníku Naučném VII. 132—136.
ost decessum Diuissi, baronis nostri, ipsius praedium, videlicet dimidiam villam in Vhrec, ad usus nostrae regalis mensae praecepimus assignari. Erben, Regesta I. str. 308. Tamže str. 348 týž král Přemysl r. 1229 dává klášteru benediktinskému u Brna praedium Rudolti in Maniz juxta Brunnam, ad nos hereditarie devolutum; jest však podezření, že listina tato není starší, než první vydavatel její Boček v CDMor. II. 208.
Cum Suatobor nobilis suppanus, carens heredibus, decessisset, et omnia praedia sua camerae regiae cessissent jure exigente principum antiquorum. Reg. 631.
V kronice Sázavské, Fontes rerum Boh. II. 244, čteme o obdarování kláštera Sázavského sporným statkem: Bracizlaus primo quidem donationem, quam pater suus eidem patři (totiž sv. Prokopovi opatovi) adhuc ante susceptionem abbatiae fecerat, flumen videlicet subterfluens a Milobuz usque ad speluncam, quae vulgo Zacolnica dicitur, cum pratis et silva circumjacente, principali corroboravit auctoritate; dein etiam hanc eandem donationem supervenientibus heredibus et eam suo juri usurpative vendicare molientibus, nolens paterna cessare statuta, semet opposuit, litem diremit, et eidem patri Procopio omnem utilitatem in aqua et silva a praedictis terminis redonavit, agros vero et prata ex utraque parte adiacentia sub testimonio et confirmatione filii sui Wratizlai et principům suorum DC denariorum pretio redemit, et abbati Procopio scriptis et legitimis testibus reconsignavit. Na tento spor o pozemky naráží nejspíš také dvojí legenda o sv. Prokopu, kdež čertům dává prchati pryč spolu s Milobuzskými tovaryši; Fontes I. 353, 363. — V památkách 11. -14. věku slovem heredes nebo dědici rozumí se někdy zvláštní druh rolníků, kteří prvotně byli snad svobodnými majetníky půdy (jako pozdější dědinníci, což snad jsou zbytkové jich), ale během času největším dílem byli snižováni na roveň jiným sedlákům, upadajíce v poddanství. Obyčejně slovu heredes v uvedeném místě kroniky Sázavské rozumí se tak, že to byli takovíto dědici sedláci, kteří darováním Oldřichovým měli býti připraveni o svůj nemovitý majetek a pryč z něho vypuzeni, ale když se bránili, obdrželi od Břetislava 600 peněz za svá pole a luka. Také však tomu místu může se rozuměti jinak, totiž tak, že ti heredes byli nedílní pokrevenci předešlého právě zemřelého hospodáře na statku Milobuzském, kteří hlásili se k dědictví po něm. V tomto případě byla by to nejstarší zpráva o odúmrti v Čechách a o zajímavém sporu o odúmrť. Avšak jistoty o tom není žádné, který z dvou rozdílných smyslů slova dědic má zde místo.
Král Přemysl II. r. 1273 kostelu Rouchovanskému v Moravě daroval ves Přešovice, Priswize, que ex morte Marchwardi ad nos jure patrie, cum sine heredibus decesserit, esse noscitur devoluta. Emler, Reg. 332. Zároveň jest to první doklad na to, že královské právo odúmrtné v Moravě bylo takovéž, jako v Čechách.
Příklady z Čech: 1253 quae nobis moriente Coiata sine prole obvenerant, Erben Reg. I. 609. — S větším přízvukem praví král Vácslav II. r. 1299, že po smrti Sezemy z Hořepníka, sine liberis decedentis, táhl se k jeho statkům, poněvadž náležejí králi jure terre, quo ad nos bona decedentium sine liberis devolvuntur; proti tomu Sezemův bratrovec Dětoch z Třebelovic hlásil se k nápadu tím právem, že nebožtík strýc jeho Sezema daroval mu ty statky u přítomnosti krále Přemysla a se svolením královským; na místo soudu urovnal se ten spor úmluvou, ve které král Vácslav za 700 hřiven stříbra ponechal Dětochovi statky po jeho strýci pozůstalé; Emler Reg. II. 789. — Podobný byl spor 1302 krále Vácslava o hrad Krumlov, per mortem Wokonis et Hinkonis fratrum de Crumnaw sine liberis decendentium, iuste et rationabiliter juxta regni nostri consuetudinem devolutum; pan Jindřich z Rosenberka, jenž byl oněm dvěma bratřím z Krumlova třetím strýcem, táhl se ku Krumlovu rovněž darováním, a král ponechal mu to panství jménem výsluhy; bylť pan Jindřich z Rosenberka nejvyšším komorníkem; Reg. II. 823. Bratří Vok a Hynek z Krumlova byli patrně mezi sebou nedílní, ale od ostatních Vítkoviců odděleni.— 1305 decedente Ulrico de Crywsudow sine liberis oc; Reg. II. 877 č. 2028.
Emler Reg. II. 681 č. 1581.
Reg. II. 360 č. 883.
Příklady mocného listu jsou: 1267 král Smilovi z Broumova, cum prole careat hereditario successore, habeat legandi, cuicunque monasterio decreverit, donandi eciam vel vendendi seu ordinandi facultatem; Reg. II. 219 č. 569. — Skoro v táž slova zní formule tamže 1023 č. 2354. — Král Vácslav Budislavovi děkanovi Olomouckému r. 1305 dal moc, aby mohl říditi o statcích svých dědičných neboli osobních; CDMor. V. 188.
Tak nějak mohly by se vysvětliti dva případy sporu zpomenuté str. 11 v pozn. 16.

Citace:

DEMEL, Jaroslav. Jindřich Dvořák, Morasvké sněmování r. 1848-1849.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1901, svazek/ročník 1, s. 228-230.