NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8328 —
Č. 8328.

Pojištění nemocenské: Nemocenské pojistné povinnosti domáckého dělníka není na závadu ani, že nepracuje na základě smlouvy služební, ani že mu v práci vypomáhají členové jeho rodiny.
(Nález ze dne 2. ledna 1930 č. 11154/28.)
Prejudikatura: Boh. A 3599.
Věc: Josef H. v H. proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění domáckých dělníků.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. rozhodnutími uznalo min. soc. péče v pořadu stolic správních st-le, majitele textilního závodu v H., povinným, aby doplatil okr. nemoc. pokladně v N. nemocenské pojistné příspěvky za — — — —, zjistivši, že u všech jmenovaných osob vzhledem k délce doby tkalcování pro st-le a k výši průměrné týdenní mzdy jde o pojistný poměr ve smyslu § 1 odst. 2 nem. zák. ve znění novely z 15. května 1919 č. 268 Sb. Námitku st-lovu, že jmenovaní tkalci si pro přízi docházeli nepravidelně, vyvracejí nař. rozhodnutí úvahou, že pravidelností ve smyslu cit. ustanovení nerozumí se přesná pravidelnost v odebírání materiálu a odvádění hotových výrobků, jakož i pravidelnost výše mzdy dělníku poskytované, nýbrž rozumí se tím, že konání prací živnostenských se zřetelem k jinému obvyklému zaměstnání dělníkovu není zjevem nahodilým, ojedinělým, ale trvalým, takže tvoří řádný zdroj příjmů pracující osoby — ať již zdroj příjmů jediný, nebo trvalý doplněk jiného příjmu. K námitce pak, že jmenovaným tkalcům podle možnosti při práci pomáhali členové rodiniv, poznamenávají nař. rozhodnutí, že námitka ta pro nedostatek označení dotyčných osob jest příliš neurčitá a všeobecná, jednak nerozhodná proto, že odvolatel sám tuto práci označuje jako výpomoc podle možnosti, kterážto občasná výpomoc nemá vlivu na kvalifikaci dotyčného tkalce jako domáckého dělníka ve smyslu § 1 nem. zák.
O stížnostech Josefa H. uvážil nss toto:
§ 1 odst. 2 nemoc. zák. ve znění novely č. 268/19 stanoví, že pojištěni jsou také domáčtí dělníci, t. j. osoby, jež, nejsouce živnostníky podle řádu živn., pravidelně a nikoli pouze příležitostně vykonávají živn. práce na zakázku jednoho nebo několika zaměstnavatelů mimo dílnu zaměstnavatelovu.
Stížnosti připouštějí, že jde o případy, jež jest posouditi podle cit. ustanovení, vytýkají však po stránce právní, že nař. rozhodnutí přehlížejí vůbec ustanovení odstavce 1 § 1 cit. zák., jež dle názoru stížností jest ustanovením rámcovým, ve kterém jest ustanovení odstavce 2. také zahrnuto, takže nelze vztahovati ustanovení odstavce 2. tam, kam ani nesahá ustanovení odstavce 1. Jest prý úplně jasné, že ustanovení odstavce 2. — Č. 8328 —
jest jen jaksi specialisací určité kategorie pojištěnců, kterou zahrnovati musí však nutně i odstavec 1., jenž přece výslovně praví, že pojistné povinnosti nepodléhá činnost provozovaná pouze jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Jest to tedy nesprávný výklad zákona — praví stížnosti dále —, když napadené výroky mluví o pojistné povinnosti i tam, kde jde jen o zaměstnání, tvořící doplňující příjem dělníka, tedy zaměstnání, jež nelze považovali za nic jiného, než za zaměstnání vedlejší, pojistné povinnosti nepodrobené. — Stížnostem nelze dáti za pravdu.
Srovnají-li se kriteria, jimiž zákon vymezuje okruh osob pojistné povinnosti podrobených v odstavci 1. a v odstavci 2. § 1, objevují se tyto různosti: Jako základní předpoklad pojistné povinnosti vytyčuje odstavec 1. poměr pracovní (služební, učňovský), který — jak nss ustáleně judikuje >— není ničím jiným, nežli souhrnem vztahů vyplývajících ze smlouvy služební dle § 1151 o. z. o.; odstavec 2. naproti tomu mluví o živnostenské práci na zakázku a to mimo dílnu zaměstnavatelovu, nevyžaduje tedy, aby tu byl bezpodmínečně pracovní poměr dle hořejší definice.
Již z toho jest zřejmo, že zákon neztotožňuje domácké dělníky pojmově s osobami podrobenými povinnému pojištění podle odstavce 1. Jest to zřejmo i z toho, že odstavec 2 stanoví samostatně a odlišně kriteria pojistné povinnosti a neobsahuje v odstavci 2., na rozdíl od odstavce 1., ustanovení, jímž by i zaměstnání vedlejší bylo vyňato z pojištění, nýbrž stanoví jiná kriteria pojistné povinnosti a to, aby vykonávání prací bylo pravidelné a nikoli pouze příležitostné. Třeba proto, jak nss vždy uznával, pojistnou povinnost domáckých dělníků posuzovati výhradně podle cit. ustanovení odstavce 2. § 1.
Posoudil tedy žal. úřad právem dané případy výhradně podle § 1 odst. 2 nemoc. zák.; definoval také správně pojem »pravidelně a nikoli pouze příležitostně« v ten rozum, že jest tu požadavkem zákona, aby konání dotyčných prací nebylo se zřetelem k obvyklému zaměstnání zjevem toliko nahodilým, ojedinělým, nýbrž trvalým, a tvořilo tak řádný zdroj příjmů osoby pracující (srovn. na při. Boh. A 3599/24).
Dle toho mohlo by jiné zaměstnání domáckého dělníka míti rozhodující význam při posuzování jeho pojistné povinnosti jen tehdy, kdyby bylo toho druhu a intensity, že vylučuje pravidelnost práce domácké dle hořejší definice. Že by tomu tak bylo, st-l během řízení správního netvrdil a ani ve stížnostech po té stránce neuvádí konkrétních fakt. Není proto nezákonným, když žal. úřad posoudil dané případy jen podle ustanovení odstavce 2. § 1 nem. zák. a není proto ani vadou řízení, když nekonal šetření s hlediska ustanovení § 1 odstavce 1. nem. zák.
Proti zjištění žal. úřadu, že v daných případech šlo o zaměstnání pravidelné, uplatňují stížnosti námitku vadnosti řízení, kterou shledávají v tom, že úřad nezjistil okolností pro spor rozhodných, nekonav šetření o tvrzení st-lově, že jmenovaní tkalci si pro přízi docházeli naprosto nepravidelně a že tkalcovali jen ve volných chvílích.
I kdyby bylo lze připustiti, že tyto okolnosti st-lem tvrzené vůbec jsou s to, aby odůvodnily námitku, že práce tkalců, o něž tu jde, nebyla pravidelná, nýbrž pouze příležitostná, nemohl by st-1 před nss s úspěchem — Č. 8328 —
namítati, že žal. úřad k onomu tvrzení nehleděl, nekonav o něm šetření, neboť přestal v řízení správním právě tak jako ve stížnostech k nss na uvedeném povšechném tvrzení a neuvedl konkrétních okolností, z nichž by bylo lze souditi, že tvrzené okolnosti pravidelnost práce zmíněných domáckých dělníků vylučují. St-1 neuvedl zejména ani, v čem shledává in concreto nepravidelnost odběru suroviny, ani, proč nepravidelnost odběru suroviny brání pravidelné práci, ani, že volné chvíle, v nichž tkalci pro st-le pracovali, byly tak řídké, že pravidelnost této práce nevylučovaly. Této konkretisace bylo však třeba, ježto z nepravidelného odběru suroviny a z okolnosti, že tkalcovali jen ve volných chvílích, neplyne ještě logický závěr, že tkalcování nebylo zaměstnáním pravidelným.
Tento nedostatek konkretisované obhajoby činí nss-u nemožným, aby posoudil, zda tvrzené nedostatky správního řízení lze uznati za vadu podstatnou ve smyslu § 6 odst. 2 zák. o ss, t. j. zda nedostatek požadovaného šetření mohl míti nějaký nepříznivý vliv na zjištění skutkové podstaty daných případů, zda vytýkané vady týkají se okolností pro rozhodnutí závažných. Bylo proto uvedené námitky vadnosti řízení zamítnouti jako bezdůvodné, a to tím spíše, ježto úřad pro svá zjištění, že zaměstnání tkalců, o něž tu jde, bylo v kritickém období pravidelné, měl podklad ve výsledcích šetření, zejména v seznání zúčastněných tkalců samých a dalších svědků, jež vyznělo vesměs v ten rozum, že šlo o zaměstnání nepřetržité, více měsíců ba i roků trvající, jež bylo v kritické době u některých jediným, u ostatních hlavním a podstatným zdrojem výživy.
Stížnosti vytýkají dále, že úřad nepřihlédl k tomu, že dotyčný tkadlec nepracuje na díle sám, nýbrž také ostatní členové jeho rodiny. Dle názoru stížností měl úřad po této stránce konati šetření, i když st-l během řízení námitku tu blíže neprovedl, a neměl námitku tu označiti za nerozhodnou, neboť jest prý z ní patrno, že je tu pojištění vůbec technicky neproveditelné, protože za toho stavu věci se nedá ani zjistiti, kdo vlastně jest pojištěncem, neboť pouhá formalita, že jest jen jeden člen rodiny veden jako ten, jenž dílo provádí, pro zjištění to nestačí. — Ani tato námitka není důvodná.
I zde st-l, přiznávaje, že tkalci pro něho pracovali, opomenul uvésti, jaký vliv přičítá in concreto spolupráci členů rodiny na existenci pojistné povinnosti toho kterého tkalce, což jest nezbytné proto, poněvadž spolupráce příslušníků (členů rodiny) domáckého dělníka nemá vlivu na jeho pojistnou povinnost a nepříčí se nikterak pojmu domáckého dělníka ve smyslu cit. § 1 odst. 2 nem. zák. Taková spolupráce příslušníků rodiny jest domáckému průmyslu vlastní a zákon ji bral v počet, což plyne jednak z § 2 nem. zák., jenž připouští dobrovolné pojišťování příslušníků rodiny domáckého dělníka, kteří jemu při domácké práci vypomáhají za předpokladů zde blíže uvedených, jednak z § 30 zák. z 12. prosince 1919 č. 29 Sb. z r. 1920 o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce, jenž připouští, aby domácký dělník při domácké práci zaměstnával členy rodiny.
Neuvádějí-li stížnosti v jednotlivých případech konkrétních okolností, které by byly s to vyvrátit správnost skutkových premis žal. — Č. 8329 —
úřadu, k nimž v každém jednotlivém případě, vyšetřuje konkrétní případ, dospěl a jež, jak shora podotknuto, vyzněly vesměs v ten rozum, že osoby, o jejichž pojistnou povinnost v daných případech jde, domáckou práci skutečně a pravidelně provozovaly, — pak nemůže nss ani shledati, že by tu byla podstatná vada řízení, opomenul-li úřad konati šetření o spolupráci členů rodiny toho kterého tkalce.

Citace:

č. 8328. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 169-172.