Čís. 17356.

Nevyhověl-li exekuční soud pro tentokráte návrhu knihovního věřitele, aby bylo učiněno opatření, aby mu vnucený správce zaplatil úroky z knihovních pohledávek (§ 120 č. 4 ex. ř.) a poukázal-li ho s těmito nároky na pořad práva, nejde ani o případ § 132 č. 3 ani o případ § 132 č. 4 ex. ř. a stížnost knihovního věřitele do usnesení exekučního soudu je přípustná.
(Rozh. ze dne 25. července 1939, R I 484/39.)
Knihovní věřitelka Anna K-ová žádala, aby okresní soud (exekuční komisař) učinil v rámci dozorčího práva, jež mu přísluší vůči vnucenému správci podle § 114 ex. ř., s urychlením opatření v tom směru, aby vnucený správce jí zaplatil úroky z knihovních pohledávek v žádosti uvedených. Soud prvé stolice zamítl pro tentokráte žádost knihovní věřitelky za výplatu úroků a odkázal žadatelku s jejími nároky na pořad práva, a to v podstatě proto, že nejsou jednak dosud schváleny správní účty předložené vnuceným správcem a jednak jsou nároky žadatelky vůbec sporné pro pohledávku namítnutou kompensando vnuceným správcem. V rekursu do tohoto usnesení namítala knihovní věřitelka zejména, že neměla bytí vůbec odkazována na pořad práva. Rekursní soud odmítl rekurs knihovní věřitelky, ježto jde o rozhodnutí, jímž prvý soud odepřel dáti vnucenému správcí poukaz k zaplacení výdajů uvedených v § 120 čís. 5 ex. ř., a proti takovému usnesení není podle § 132 čís. 3 resp. 4 ex. ř. rekursu. V rekursu do tohoto usnesení napadá knihovní věřitelka tento názor rekursního soudu, dovozujíc, že v souzené věcí nedopadá ani ustanovení § 132 čís. 3 ex. ř. ani ustanovení § 132 čís. 4 ex. ř.
Nejvyšší soud uložil rekursnímu soudu nové rozhodnutí.
Důvody:
Podle § 132 ex. ř. jest nepřípustným rekurs proti usnesením, kterými: 3. správci dávají se poukazy, jakým způsobem má vésti správu, a o zaplacení výdajů, vytčených v § 120; 4. exekuční soud. nařizuje, aby shledané vady a nepravidelnosti při správcové hospodářství byly odstraněny. V projednávaném případě nebyly však soudem prvé stolice uděleny správci poukazy, o nichž se mluví v § 132 čís. 3 ex. ř., nýbrž soud prvé stolice nevyhověl pro tentokráte návrhu knihovní věřitelky, aby bylo učiněno opatření, aby vnucený správce jí zaplatil úroky z knihovních pohledávek. »Poukazem« jest příkaz osobě třetí, t. j. v tomto případě vnucenému správci, aby se řídil pokyny v určitém směru mu danými. V projednávané věci však nešlo o opatření, jímž by exekuční soud přímo správci uložil, aby postupoval určitým způsobem, nýbrž exekuční soud rozhodl tu o návrhu knihovní věřitelky, aby vnucenému správci byl dán poukaz v určitém směru, zamítl pro tentokráte tento návrh a odkázal navrhovatelku s jejími nároky na pořad práva; Takové usnesení není však totožné s poukazem vnucenému správci a nespadá proto pod ustanovení § 132 čís. 3 ex. ř. Ani ustanovení § 132 čís. 4 ex. ř. tu nedopadá, ježto exekuční soud nenařídil napadeným usnesením, aby shledané vady a nepravidelnosti při správcově hospodaření byly odstraněny. Nejde tu ani o pouhé zamítnutí návrhu, domáhajícího se odstranění vad při správcově hospodaření, nýbrž o rozhodnutí o nároku knihovní věřitelky, aby jí byly vypláceny úroky z knihovních pohledávek, zejména i v tom směru, že o jejím nároku jest rozhodovati pořadem práva. Bylo tudíž usnesení prvého soudu takovým usnesením v exekučním řízení, proti němuž je přípustný rekurs, ježto ho zákon výslovně nevylučuje (§ 65 ex. ř.).

Citace:

č. 17356. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 408-409.