NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7982.

Vyrovnací řád.
Tím, že věřitel netrval na lhůtě splatnosti vyrovnací kvóty, odsunuv ji o několik dalších dnů s tím, že při nedodržení nově poskytnuté lhůty uplatní nárok na celou pohledávku, nevzdal se účinku § 57 vyr. ř. V takovém případě stačí i dvoudenní dlužníkovo opoždění. Lhůta, o niž věřitel splatnost odložil, počala pro dlužníka již dnem, kdy došel příslušný věřitelův dopis dlužníkova právního zástupce.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1928, Rv I 1175/27.)
Žalobce domáhal se na žalovaném zapravení celé pohledávky, ježto žalovaný zaplatil opožděně splátku na vyrovnací kvótu. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Jest zjištěno, že žalovaný nedodržel pětidenní lhůtu, již mu poskytl žalobce dopisem ze dne 12. června 1926 k zaplacení 40%ní vyrovnací kvóty z dlužné pohledávky 5 695 Kč, splatné podle pravoplatně uzavřeného soudního vyrovnání dne 11. června 1926, zaplativ kvótu po uplynutí lhůty dne 21. Června 1926. Došel-li dopis žalobcův právnímu zástupci žalovaného, jak tento sám udává, dne 14. června 1926, platil tento den podle § 1017 obč. zák. za den, kdy se i žalovaný dozvěděl o obsahu žalobcova dopisu. Poskytnutá lhůta pětidenní počala běžeti s účinkem pro žalovaného již od tohoto dne a končila tudíž dne 19. června 1926. Je otázkou, zda opoždění žalovaného s placením o dva dny vyvolalo účinky § 57 vyr. ř., zmatečnost vyrovnání a obživnutí původní pohledávky. První soud v souhlasu se žalobcem zodpověděl otázku kladně, odvolací soud záporně, vycházeje z názoru, že se žalobce dopisem ze dne 12. června 1926 zřekl přísných následků ustanovení zákona. Avšak názor odvolacího soudu nemá opory ani v obsahu zmíněného dopisu ani v obraně žalovaného samého. Žalovaný opoždění s placením nijak neospravedlňoval ani v řízení prvé stolice ani v odvoláni a namítal v prvé stolici toliko, že žádost žalobce vyvozujícího z jeho opoždění o jeden den, správně, jak dovoděno o dva dny důsledky § 57 vyr. ř., neodpovídá požadavku slušnosti. Žalovaný se tudíž ani nebránil tím, že se žalobce uvedeným dopisem vzdal účinků zákona. Že dopis sám nemluví pro názor odvolacího soudu, vysvítá zřejmě z jeho obsahu. Podle skutkového zjištění prvého soudu, které nebylo, jak odvolací soud výslovně praví, odvoláním dotčeno, sdělil žalobce žalovanému oním dopisem, že očekává zaplacení 40%ní vyrovnací kvóty do pěti dnů, jinak že se bude žalobou domáhati zaplacení celé pohledávky. Odvolací soud ovšem nezjišťuje po skutkové stránce z onoho dopisu posléz uvedenou žalobcovu výhradu, avšak po té stránce napadá jeho rozsudek dovolání do volacím důvodem § 503 čís. 3 c. ř. s. a to právem, takže vadu lze odstraniti. Podle obsahu tohoto dopisu netrval ovšem žalobce na lhůtě splatnosti vyrovnací kvóty stanovené vyrovnáním a odsunul splatnost kvóty o dalších pět dnů, ale prohlásil zároveň, že při nedodržení nově poskytnuté lhůty uplatní žalobou nárok na celou pohledávku. Prohlášením tím projevil žalobce jasně, že se nevzdává účinků § 57 vyr. ř., že naopak na nich trvá, nesplní-li žalovaný včas, tedy ve lhůtě nově poskytnuté, potvrzené vyrovnání. Bylo věcí žalovaného, jenž jak shora řečeno, zvěděl obsah dopisu žalobcova dne 14. června 1926, by se podle něho zařídil, chtěl-li se uvarovati účinkům § 57 vyr. ř., an jinak, jak ani netvrdí, proti obsahu dopisu nic nenamítal a uvědomil si tudíž plně jeho význam. Nedodržel-li přes to lhůtu k placení kvóty a zaplatil ji až po jejím uplynutí, neomluviv a nemoha svůj průtah nijak omluviti, tu, i když jde o opoždění o dva dny, nelze nároku žalobcovu odepříti oprávnění ani s hlediska § 914 obč. zák., jehož se žalovaný jedině dovolává. Neboť, věděl-li žalovaný, že žalobce bude ihned uplatňovati důsledky § 57 vyr. ř., nedodrží-li on přesně poskytnutou lhůtu k placení, nemůže mu vytýkati, že porušil zásadu cti a víry, prohlášenou v § 914 obč. zák. za právní pravidlo pro výklad smluv. Postup žalobce, an jej žalovanému již předem dopisem ohlásil, a žalovaný také o něm zvěděl, nepříčí se nikterak řečené zásadě o cti a víře.

Citace:

č. 7947. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 573-575.