Čís. 1133.
Pro posuzování přípustnosti přeměny rozvodu v rozluku (§§ 15, 16 rozl. zák.) jest bez významu, zda manželé jsou tuzemci či cizozemci a
zda manželství bylo uzavřeno v cizině.
(Rozh. ze dne 12. července 1921, R II 229/21.)
Manžel domáhal se žádostí u tuzemského sborového soudu svého
bydliště, by povolena byla rozluka manželství, jež bylo rozvedeno usnesením zemského soudu ve Vídni ze dne 17. října 1901. Manželé po té
neobnovili manželského spolužití; manželka jest příslušnicí Německé říše.
Soud prvé stolice povolil rozluku. Rekursní soud usnesení
potvrdil. Důvody: Manželka stěžuje si do povolujícího usnesení proto,
že jest příslušnicí Německé říše, a že na ni se československé právo nevztahuje, poněvadž pro rozluku manželství může jen německé právo přijíti v úvahu, a žádá, by napadené usnesení bylo zrušena a žádost manželova
o rozloučení jeho manželství se stěžovatelkou byla zamítnuta. Leč stížnosti nelze přiznati oprávněnosti. Neboť žalovaný, třeba že byl při uzavření sňatku příslušníkem německé říše, dodatečně nabyl příslušnosti
Československé republiky a proto musí se jeho práva i povinnosti posuzovati jedině dle zákonu, platných v Československé republice bez ohledu
na to, zdali v cizozemsku jsou uznány čili nic. Dle §§ 15—16 rozl. zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. může každý z manželů, bylo-li
manželství soudně rozvedeno, dle zásad řízení nesporného žádati o rozluku pro nepřekonatelný odpor, kteréhožto důvodu však ani zapotřebí
není, uplynula-li od provedeného soudního rozvodu 3 léta. V tomto případě bylo manželství mezi stěžovatelkou a žadatelem rozvedeno usnesením zemského soudu ve Vídni ze dne 17. října 1901, tedy více než před
třemi léty a proto nebylo potřebí, aby manžel žalobou se domáhal rozluky
svého manželství; stačí spíše, když žádá o pouhou přeměnu rozvodu
manželství v rozluku. Zmíněná ustanovení platí dle § 24 rozl. zákona
i tehdy, byl-li předchozí soudní rozvod vysloven práv platně před 28. říjnem 1918 mimo území Československé republiky v královstvích a zemích zastoupených v bývalé říšské radě Rakouské. Jelikož, jak již shora
uvedeno, předchozí soudní rozvod vysloven byl zemským soudem ve
Vídni, vztahuje se tento předpis i na případ, o nějž tu jde. V takovém
případě rozhoduje dle poslední věty § 24 rozl. zák. o žádosti za rozluku,
nemá-li manžel, proti němuž žádost za rozluku směřuje, obecného sudiště
v tuzemsku, onen sborový soud I. stolice, v jehož obvodu má žadatel svůj
obecný soud (§ 20 odstavec třetí zákona o rozluce).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Srovnalá usnesení předchozích stolic netrpí ani zmatečností, ani zřejmou nezákonností. Poněvadž pak rozpor se spisy ani se nevytýká, aniž
zde jest, není zde předpokladů, za nichž dle § 16 nesp. říz. bylo by lze
mimořádnému dovolacímu rekursu vyhověti. Na vývody dovolacího rekursu podotýká se toto: Správně dolíčil soud rekursní, že jsou zde předpoklady § 24 novely o právu manželském. Za těchto předpokladu lze a
nutno použíti ustanovení §§ 15 až 17 novely, má-li alespoň žadatel v tuzemsku své obecné sudiště (§§ 24 a 20 čís. 3 novely). Zákon nikterak
nerozeznává, zda manželé jsou tuzemci, či cizozemci, a, kde manželství
bylo uzavřeno. Že také nebylo úmyslem zákona, činiti v tom aneb onom
směru rozdílu, plyne z toho, že právě v případech, k nimž hledí § 24 novely, jednati se bude nejčastěji o manželství osob, jež vůči Československé republice jsou cizozemci a jež uzavřely manželství na území,
jež vůči oblasti Československého státu jest cizinou. Za tohoto stavu věci
není třeba, zabývati se otázkami, jimž věnovány jsou vývody dovolacího
rekursu. Proto jen mimochodem se podotýká, že stanoviska dovolací rekurentky nelze uhájiti ani předpisy občanského zákonníka, ani poukazem
k zásadám Haagské dohody ze dne 12. června 1902. Tato dohoda nestala
se dosud zákonem, nebyvší aktivována ani v bývalé říši Rakouské, ani
v republice Československé, a nelze zásady manželského práva, na nichž
řečenou dohodou bylo se usjednoceno, považovat! za takové, jež by rovněž vyplývaly z ustanovení občanského zákonníka. Co pak týče se těchto
ustanovení, mohlo by na nejvýše přicházeti v úvahu ustanovení § 37 obč. zák., jež však na tento případ se nehodí. V případě rozluky manželství
nejedná se ani o to, zda právní jednání bylo platně uzavřeno, naopak
platnost manželství jest předpokladem jeho rozluky, ani o to, jaký jest
obsah práv a závazku, plynoucích z manželského svazku. Jde pouze
o to, zda skutečnostem, vzniknuvším za trvání manželství, lze přiznati
takou závažnost, by pro ně přicházelo v úvahu další trvání manželského
svazku. Tyto otázky řeší si pro sebe a dle svých poměrů a panujících názorů každý stát samostatně a exklusivně, jeho soudům jen jeho předpisy náleží se říditi.