NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 933.

Převzal-li před státním převratem nabyvatel nemovitosti, ležící v nynějším Rakousku, hypotekární dluh s tím, že jej zaplatí franco a poštovného prostě v místě, ležícím nyní v Československé republice a že v tomto místě je dluh též žalovatelným, je po měnové rozluce povinen platiti v korunách Československých.
(Rozh. ze dne 22. února 1921, Rv I 788/20.)
Pohledávky, o které jde, byly původně dle kupní smlouvy ze dne 5. října 1899 a dle dlužního úpisu ze dne 19. října 1899 splatny ve Vídni; ale žalovaní manželé, převzavše při koupi vídeňského domu kupní smlouvou ze dne 10. července 1913 tyto pohledávky na koupeném domě právem zástavním zjištěné sami a jedině k placení, zavázali se prohlášením z téhož dne, že zaplatí je rukou společnou a nedílnou dne 1. srpna 1919, ― že do té doby budou z nich platiti úrok 5 proc. čtvrtletně pozadu, ― a že je zaplatí franko a poštovného prosté do rukou dra. Jindřicha R. v Praze, kde jsou též žalovatelny. Když dluh dospěl, nabízeli žalovaní věřitelce zaplacení v korunách německorakouských, což věřitelka odmítla, pročež složili dluh dle § 1425 obč. zák. k Vídeňskému soudu. Žalobu věřitelky, by dluh byl splněn v měně Československé, procesní sond prvé stolice zamítl. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Z prohlášení ze dne 10. července 1913 jest zřejmo, že jest řeč o dvojím zaplacení, především, kdy se mají zaplatiti hypotéky a jak se zaplatiti má. Že se tenkráte v roce 1913, kdy se o válce a jejích následcích ničeho nevědělo, přesně místo plnění ohledně hypotekární pohledávky Vídeňské do prohlášení nepojalo, jest pochopitelno. Však byl-li zde takový úmysl, pak, aby byl jasný, musel v prohlášení dojíti přesného vyjádření. To by se bylo stalo, kdyby ustanoveno bylo přesně: místem plnění pro tyto hypotéky jest »Praha«. Tak však, jak prohlášení obsahující dvojí výraz »zaplacení« zní, přihlédá-li se na genesis pohledávky a dobu ujednání, nelze jinak, než přisvědčiti názoru soudu prvého, že sice z prohlášení jest patrno určení příslušnosti a způsobu placení, nikoliv však také, že dle úmyslu žalovaných stanoveno býti mělo určité místo plnění pro jich závazky v Praze. Následkem toho, že jde o hypotekární pohledávku na Vídeňském domě zjištěnou, vzniklou z kupní ceny na tento dům vypadající, že nebylo mezi stranami umluveno místo plnění v Praze, dlužníci ve Vídni bydlí a zmíněné prohlášení ve Vídni vydali, musí veškeré důsledky s tím spojené dle § 905 obč. zák. nésti žalující věřitel. Soud odvolací nemá příčiny odchýliti se od negativního zjištění prvého soudu, že prohlášením, obsaženým v dopisu strany žalující, z 10. července 1913, k němuž žalovaní přistoupili, projevivše písemně souhlas s jeho obsahem v listině ze dne 10. července 1913, nebylo smluveno jiné místo plnění, než pro zažalované pohledávky původně platilo, totiž místo města Vídně město Praha a to proto, jelikož strana žalující netvrdila, že by byla i ústně, nebo jinak mimo to jednala se žalovanými o změně místa plnění pro zažalované pohledávky platícího, takže když oni pohledávky ty převzali k zaplacení, převzali je tak, to jest za těch podmínek, jak byly dle dluhopisu vtěleny a z jediné listiny, kterou vydali, přijavše prohlášení žalobkyně, když toto při nejasnosti své musí se vykládati dle § 915 obč. zák. proti žalobkyni, od ní pocházejíc, nevyplývá, že by místo plnění pro ně platící změniti chtěli, nýbrž, jak první soud správně poukázal, jen přistoupili na to, že budou na své náklady posílati peníze žalobkyni do Prahy. К tomu přistupuje úvaha, že, kdyby byla měla platiti pro dlužníky Praha za místo plnění, nebylo by třeba zavazovati dlužníky, že musí platiti franco a porta prostě, neboť pak by závazek ten byl zcela zbytečný. Právě, že k takovému způsobu placení se zavázali, zjevno z něho, že místo plnění mělo zůstati nezměněno, ale aby žalobkyně nemusela určovati pro Vídeň plnomocníka, kterému platiti se má, že berou žalovaní na se povinnost zasílati jí franco tedy na svůj náklad peníze ve Vídni splatné do Prahy. Že tomu tak, nasvědčuje okolnost, že prohlášení nebylo vloženo do knih, aby účinkovalo na změnu původně smluveného místa platebního. Důsledek právní jeví se pak v tom, že nemůže se žalobkyně ve smyslu zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. domáhati placení ve měně československé, nýbrž, že se musí spokojiti s placením v měně německo-rakouské. Důsledkem toho, že místem plnění byla Vídeň, jest dále, že žalovaní byli oprávněni, když žalobkyně přijetí zaplacení ve měně německo-rakouské odmítla, ve smyslu § 1425 obč. zák. s účinkem skutečného zaplacení hypotéky s veškerým příslušenstvím pro žalobkyni složiti k soudu Vídeňskému. Eventuelní zkrácení na úrocích jde ovšem již na účet žalobkyně.
Nejvyšší soud vyhověl žalobě.
Důvodу:
Nelze souhlasiti s názorem nižších soudů, že žalovaní podrobili se prohlášením ze dne 10. července 1913 pouze dle § 104 j. n. pražskému soudu jinak nepříslušnému, dlužno spíše spatřovati v něm ujednání soudu splniště ve smyslu § 88 odstavec prvý j. n. Záležíť plnění žalovaných v tomto případě právě v placení a doslov dotčeného prohlášení, přiléhající přesně k tehdejšímu znění prvního odstavce § 88 j. n., jest tak jasný a jakoukoliv pochybnost vylučující, že stačí úplně k úsudku výše uvedenému, zvláště když strany souhlasně udaly, že jinaké ujednání (ústní) mezi nimi se nestalo, tak že rozhoduje znění listiny ze dne 10. července 1913. Nemá tedy místa ustanovení § 915 obč. zák., nehledíc k tomu, že kdyby tu byla nějaká nejasnost, nešla by jen na vrub žalobkyně, ježto prohlášení bylo vydáno žalovanými manžely. To, co nižší soudy uvedly pro svůj opačný názor, neobstojí, uváží-li se věc náležitě po stránce skutkové a právní. V té příčině připomíná se proti vývodům nižších soudů toto: a) Předpoklad soudu prvého, že prohlášením ze dne 10. července 1913 nebylo smluveno jiné místo plnění než to, které platilo původně pro zažalované pohledávky, totiž Vídeň, není zjištěním skutkovým, dovolací soud snad vížícím, nýbrž má povahu pouhého právního úsudku, k němuž soud prvé stolice dospěl výkladem zmíněné listiny, jež přezkoumati tedy soud dovolací beze všeho jest oprávněn, b) Soud první stolice není důsledný, když ve svém rozsudku odvolacím soudem schváleném při rozhodování o námitce místní nepříslušnosti výslovně vytýká, že strany jak co do kapitálu, tak i co do úroků a úroku z prodlení obou pohledávek a daně důchodové ustanovily splatnost a žalovatelnost jich v Praze, při rozboru věci samé však vyslovuje, že šlo pouze o ustanovení příslušnosti a způsobu zaplacení, ale nikoliv o určení plniště, t. j. místa, kde závazek jest splatným. Také odvolací soud se mýlí, pokud tvrdí, že v prohlášení jest řeč o tom, jak a kdy má býti placeno, — neboť v prohlášení stanoví se spíše, jak, kdy a kde jest platiti. с) Že v roce 1913 nebylo zvláštního podnětu, aby žalovaní měli na mysli plnění svých závazků v Praze, jest nerozhodno, když skutečně došlo k ujednání, že v Praze má býti placeno t. j. plněno. Ostatně okolnost, že současně s převzetím zažalovaných pohledávek do té doby ve Vídni splatných k vlastnímu placení (v kupní smlouvě ze dne 10. července 1913), vydáno bylo prohlášení (rovněž ze dne 10. července 1913), nasvědčuje tomu, že ujednání splatnosti a žalovatelnosti převzatých pohledávek v Praze nebylo nahodilým, zvláště když třetí pohledávka, kteréž prohlášení se týká, totiž zbytková pohledávka dra. Jindřicha P. 711 K 80 h byla dle dlužního listu ze dne 28. listopadu 1901 již před tím v Praze splatnou a žalovatelnou. d) Hledíc k jasnému znění prohlášení ze dne 10. července 1913 jest bez významu, že sporné pohledávky jsou na vídeňském domě zjištěny; — že první z nich vznikla z kupní ceny za tento dům; — že dlužníci bydlí ve Vídni a vydali tamže ono prohlášení; — poněvadž veškeré tyto okolnosti přicházely by po případě v úvahu teprve tenkrát, kdyby plniště nebylo výslovně bývalo ujednáno. e) Z toho, že dlužníci mají platiti v Praze franko a porta prostě, nelze vyvozovati, že jen přistoupili na to, že budou na své náklady posílati peníze žalobkyni do Prahy (čl. 325 obch. zák. a nyní § 905 odstavec druhý obč. zák.). Možná, že by takovýto výklad byl přípustným, kdyby nic jiného v prohlášení nebylo uvedeno, — ale ve spojení s dodatkem, že pohledávky mají v Praze býti také žalovatelny, nelze rozuměti ujednání jinak, než ve smyslu § 88 odstavec prvý j. n. Že bylo s tohoto hlediska snad zbytečno stanoviti výslovně, že placení v Praze má se státi franko a porta prostě, nemůže býti žalobkyni na újmu a nemění nic na povaze ujednání. f) Ke knihovnímu vkladu prohlášení ze dne 10. července 1913 vůbec se nehodí, poněvadž neobsahuje nic, co by mohlo býti předmětem nového zápisu do knih. Z toho, že nebylo do knih vloženo, nelze tedy nic odvozovati. Z dosavadních úvah plyne, že byla mezi stranami ohledně sporných pohledávek s příslušenstvím ujednána Praha jako splniště smlouvy ve smyslu § 88 odstavec prvý j. n., čímž dána příslušnost soudní dle tohoto ustanovení zákona. Ale § 88 odstavec prvý j. n. nemá jen formální význam pro místní příslušnost, nýbrž má též význam hmotný. Dle nadpisu § 88 j. n. upraveno jím sudiště místa splnění. Důvodem příslušnosti jest jak v prvním, tak i v druhém odstavci § 88 j. n., že v obvodu dovolaného[opr.] soudu jest ujednané splniště smlouvy; rozdíl jeví se pouze ve formě úmluvy o splništi smlouvy. Dle prvého odstavce vyhledává se písemná (nyní listinná) dohoda, kdežto dle druhého odstavce stačí, když za podmínek tam naznačených byla bez námitek přijata faktura opatřená doložkou splatnosti a žalovatelnosti. V tom i v onom případě uznává se však sudiště jako důsledek splniště. Příčilo by se pravidlům logiky, kdyby neuznávala se příčina a přes to trvalo se na důsledku příčiny. Hmotný význam ujednání, že plništěm jest Praha, jeví se v tomto případě v tom, že platí dle § 905 obč. zák. měna místa plnění a že v té příčině rozhoduje § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., dle něhož závazky znějící na koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatny v oblasti československého státu, platí se v korunách československých, při čemž se počítá jedna koruna československá za jednu korunu rakousko-uherskou. Mezi dlužníky tuzemskými a cizozemskými zákon nerozeznává. Soudní složení dluhu v měně rakouské nestalo se tedy právem a není ospravedlněno dle § 1425 obč. zák.

Citace:

Čís. 1133. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 505-507.