Čís. 15541.

K §§ 914, 1413 obč. zák.
Zavázal-li se dlužník, že za účelem kontroly svého závazku odebrati zboží poskytne oprávněnému možnost přesvědčiti se o množství a druhu rozprodaného zboží a maří-li tuto možnost, může oprávněný žádati, aby dlužník plnil svou povinnost jiným přiměřeným způsobem.
(Rozh. ze dne 27. října 1936, R II 1050/34.)
Žalovaný dluhoval žalující značnou, již splatnou částku za dodané zboží. Při jednání o zaplacení tohoto dluhu se strany dohodly tak, že žalující těžířstvo povolilo žalovanému splátky, začež se žalovaný zavázal celou svou potřebu koksu a 50% své veškeré potřeby uhlí v době od 1. října 1932 až do konce roku 1933 kupovali u žalujícího těžířstva. Aby žalující byla dána možnost kontrolovali, zdali žalovaný toto dojednání dodržuje, bylo umluveno, že těžířstvo jest oprávněno nahlížeti do tak zvaných rabatních listin Severní dráhy a do seznamu »denní práce«, které vedl žalovaný. Ohledně seznamu »denní práce« měla žalující právo nahlížeti jen do rubrik o množství a druhu uhlí a koksu koupeného. Ze seznamu »denní práce« není zřejmé, jaké množství uhlí a koksu koupil žalovaný a žalovaný také od začátku roku 1933 ve vedení seznamu »denní práce« nepokračuje a zdráhá se podati účet o množství a druhu uhlí a koksu rozprodaného od 1. ledna 1933 do 31. prosince 1933. Žalující domáhá se proto výroku, že jest žalovaný povinen podati žalujícímu těžířstvu účet o tom, které množství a druhy uhlí a koksu ve svém podniku ode dne 1. ledna 1933 do 31. prosince 1933 rozprodal. Nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jest sice dáti za pravdu žalovanému, že ustanovení čl. 279 obch. zák. nedopadá, jelikož tu nejde o zvyklosti a obyčeje platící v obchodním styku. Z nesprávné citace tohoto článku odvolacím soudem však neplyne nesprávnost jeho právního posudku, poněvadž odvolací soud správně se dovolával zásady o víře a věrnosti v obchodních stycích dovozuje, že žalující strana nemůže býti zbavena ujednaného práva kontroly tím, že žalovaný přestal vésti záznam »denní práce«; nesejde proto na tom, že aplikaci této zásady nepřiléhavě odůvodnil ustanovením čl. 279 obch. zák. Dovolává-li se žalovaný toho, že zmaření plnění mohlo by míti za právní následek jen povinnost hraditi škodu ve smyslu §§ 1293 a násl. obč. zák., přehlíží, že možnost uplatniti nárok na náhradu škody sama o sobě nevylučuje právo věřitele žádati plnění smlouvy. Vytýká-li však, že v žalobním žádání jde o nepřípustnou změnu smluvního plnění, dlužno právní vývody nižších soudů doplní ti takto: »Žalující strana uplatňuje vyjevovací povinnost žalovaného stanovenou za účelem zajištění a kontroly závazku odběru zboží na základě úmluvy ze dne 20. srpna 1932. Podstatou této vyjevovací povinnosti je, aby žalovaný poskytnul žalující straně data a doklady o množství a druhu uhlí a koksu rozprodaného ve svém podniku. Nedá-li se toto právo vykonati způsobem v úmluvě určeným, t. j. seznamem »denní práce«, a vězí-li příčina toho v počínání žalovaného, má žalující strana právo žádati, aby žalovaný svou vyjevovací povinnost plnil jiným přiměřeným způsobem. Nesejde na tom, přestal-li žalovaný vésti tento seznam úmyslně, aby zmařil právo žalující strany, ani na tom, jaké jiné pohnutky ho při tom vedly — ohledy prý na vyúčtování pro berní správu —, rozhoduje jen, že příčina nedostatku seznamu »denní práce« vězí v počínání žalovaného. Podle skutkového zjištění nižších soudů je tento případ dán. Rozhodnutí čís. 3588 Sb. n. s., kterého se žalovaný dovolává, sem nedopadá ani při nejširším pojetí analogie.

Citace:

č. 15541. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1002-1003.