NPD documents search: Váž. tr., 12 (1930)

Čís. 31.

Soukromému účastníku nepřísluší, není-li podpůrným žalobcem, právo zastoupení při ústním zrušovacím líčení.
Byla-li při obžalobě z vraždy dána porotcům i eventuální otázka na zločin zabití, není to porušením předpisu § 267 tr. ř. a zmatkem dle § 344 č. 7 tr. ř. Byl-li při tom úmysl pouze nepřátelský, výsledky líčení dostatečně napovězen, jest soud i z vlastní iniciativy a, aniž by se dopouštěl zmatku dle § 344 č. 6 (320) tr. ř., oprávněn, položiti tuto otázku.
Do výroku o nákladech lze si stěžovati řádnými opravnými prostředky proti rozsudku jen v případech, v nichž změnou výroku o vině, pokud se týče o soukromoprávních nárocích se stane i výrok o nákladech vratkým; jinak jest výroku tomuto odporovati zvláštní stížností na sborový soud druhé stolice.
(Rozh. ze dne 29. března 1919, Kr II 18/19.)
Při ústním zrušovacím líčení, nařízeném k zmateční stížnosti obžalovaného, odsouzeného porotním soudem v Brně pro zločin zabití dle § 140 tr. zák., hlásil se zástupce poškozené, jež se byla k trestnímu řízení jako soukromá účastnice připojila, a žádal za připuštění k jednání. Nejvyšší soud usnesl se, nepřipustiti zástupce soukromé účastnice k líčení; neboť jednání před soudem zrušovacím obmezuje se na zmateční stížnost obžalovaným neb některou osobou v § 282 tr. ř. jmenovanou aneb státním zástupcem neb soukromým žalobcem podanou s vyloučením odvolání z výroku o trestu a o soukromoprávních nárocích a stížnosti do nákladů trestních. Dle toho volá se k roku o kasač. líčení dle § 286 tr. ř. pouze obžalovaný a soukromý žalobce, pokud v tom kterém případě nastupuje, nikoli však soukromý účastník. Soukromý účastník by se mohl pouze tehdy súčastniti kasač. líčení, kdyby mu příslušelo postavení podpůrného obžalobce, což v tomto případě ovšem nenastalo. Jinak jsou práva soukromého účastníka v § 47 tr. ř. způsobem vyčerpávajícím vytčena, právo účastenství při zrušovacím líčení tam však uvedeno není. Rovněž z analogického předpisu § 471 odst. 5 tr. ř. a contrario vychází na jevo, že by zákonodárce i pro zrušovací řízení byl vydal takovéto nařízení, kdyby byl býval měl v úmyslu, připustiti účastenství soukromého účastníka i při řízení zrušovacím.
Po té zavrhl nejvyšší soud jako soud zrušovací po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného a postoupil jeho stížnost do výroku soudu prvé stolice o nákladech na zastoupení soukromé účastnice při porotním líčení k rozhodnutí soudu druhé stolice.
Důvody:
Zmateční stížnost opírá se ciferně jen o zmateční důvod § 344 č. 7 tr. ř., poněvadž prý byli porotcové tím, že jim byla položena eventuální otázka na zločin zabití, tázáni na čin, kterého v obžalobě vůbec není a na nějž tato ani při hlavním přelíčení rozšířena nebyla. Avšak již z porovnání hlavní otázky, položené souhlasně s obžalobou na zločin vraždy, s eventuální otázkou, znějící na zločin zabití vychází jasně na jevo, že oběma otázkám slouží za podklad jeden a týž skutek, totiž jednání obžalovaného proti K. M., z něhož smrt tohoto vzešla. Obě otázky liší se od sebe toliko tím, že otázka hlavní zní, byl-li tento skutek spáchán v úmyslu usmrtiti, kdežto otázkou eventuální jest se jen tázáno, zda skutek byl proveden ne sice v úmyslu usmrtiti, avšak přece v jiném úmyslu nepřátelském. Položením otázky eventuální mělo býti porotcům jen umožněno, aby skutek obžalovaného zkoumali netoliko s právního hlediska v obžalobě uplatněného, nýbrž i s odchylného právního hlediska zločinu zabití. Obžalobou jest však vázán soud dle § 262 a 267 tr. ř. jen co do skutku předmět obžaloby tvořícího a to potud, že nesmí souditi o skutku, na nějž původní obžaloba nezněla neb během přelíčení rozšířena nebyla. Názorem obžaloby co do právní subsumes skutku zažalovaného není však soud vázán. Nebylo tudíž s hlediska §§ 262, 267 tr. ř. překážky, aby soud, položiv porotcům eventuální otázku na zločin zabití, nedával jim podnětu, by skutek, neshledají-li v něm subjektivní náležitosti zločinu vraždy, posuzovali též s hlediska zločinu zabití. Postup soudu neopodstatňuje tudiž zmatku stížností dovolávaného. Pokud stížnost poukazuje ve vývodech svých také k tomu, že otázka na zločin zabití nebyla ani obžalobou ani spisy ani obranou obžalovaného odůvodněna a že byla dána proti zákonu ku nenahraditelné škodě a ujmě práv obžalovaného, hledí tím uplatňovati věcně též zmateční důvod § 344 č. 6 tr. ř., byť i ciferně důvodu toho neuváděla. Než tím, že nebylo se žádné strany výslovně tvrzeno, že by obžalovaný byl jednal nikoliv v úmyslu vražedném, nýbrž jen ve všeobecném úmyslu nepřátelském, nebylo vyloučeno právo soudu, položiti porotcům otázku eventuální na zločin zabití. Toto oprávnění soudu lze tím méně bráti v pochybnost, an s mnoha stran dosvědčený nepřátelský poměr obžalovaného ku K. M. a náhlost, s jakou proveden byl čin, poukazovaly na eventualitu, že úmysl obžalovaného, usmrtiti svého odpůrce, nedospěl mu k jasnému vědomí a že týž jednal spíše jen ve všeobecném nepřátelském úmyslu, jak týž stačí sice k odsouzení pro zločin zabití, nikoli však pro zločin vraždy. I po stránce této není tudiž zmateční stížnost odůvodněna. Pokud si stěžovatel stěžuje ve zmateční stížnosti i do výroku rozsudku, jímž byly soukromé účastnici přiřknuty náklady právního zastoupení, jakkoliv tato byla se svými soukromoprávními nároky odkázána na pořad práva civilního, nepřivádí žádného z ohlášených opravných prostředků k platnosti. Neboť dle prvního odstavce § 392 tr. ř. možno řádnými opravnými prostředky proti rozsudku brojiti proti výroku o nákladech jen potud, pokud změnou rozsudku ve výroku o vině, pokud se týče o soukromoprávních nárocích se stane i výrok o nákladech vratkým. Jinak jest se opírati proti výroku o nákladech zvláštní stížností na sborový soud druhé stolice. V přítomném případě, kde bylo zmateční stížnost do výroku o vině zamítnouti, proti výroku však, jímž byla soukromá účastnice na pořad práva civilního odkázána, jest odvolání dle § 366 odst. 2 tr. ř. vůbec nepřipustilo, náleží o stížnosti do výroku o nákladech rozhodnouti sborovému soudu druhé stolice, na nějž bylo stížnost obžalovaného odkázati.

Citace:

Čís. 31. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 55-57.