Čís. 1307.

Byla-li prodateli zaslána kupitelem kupní cena předem, jest s hlediska §u 183 tr. zák. lhostejno, jakým způsobem s ní příjemce naložil.
(Rozh. ze dne 18. října 1923, Kr I 1287/22.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 25. září 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu dle §§ 197, 199 a), 200 tr. zák. a zločinem zpronevěry dle §§ 183 a 184 tr. zák. potud, že zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry dle §§ 183, 184 tr. zák. a sprostil stěžovatele dle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin dle §§ 183, 184 tr. zák., jehož se prý dopustil tím, že v březnu 1920 4600 Kč Adolfem Sch-em mu zaslaných, pro sebe užil, tudíž cizí svěřený majetek v ceně, 200 Kč převyšující, za sebou zadržel a si přivlastnil. Naproti tomu zavrhl zmateční stížnost, pokud směřovala proti výroku prvé stolice, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem dle §ů 197, 199 lit. a), 200 tr. zák. Sprošťující výrok odůvodnil
takto:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud směřuje proti výroku napadeného rozsudku, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry dle §ů 183, 184 tr. zák. Napadený rozsudek zjišťuje, že Adolf Sch. zaslal někdy v březnu 1920 stěžovateli 4600 Kč na objednávku gumových obručí a že stěžovatel objednávky dosud nevyřídil a zaslaných peněz pro sebe použil, a shledává v okolnosti, že stěžovatel zboží nedodal a peněz nevrátil, naopak jich pro sebe použil, skutkovou podstatu zpronevěry, pokládaje 4600 Kč za cizí, stěžovateli svěřený majetek. Právem napadá stížnost tento právní názor z důvodu čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. jako mylný. Věc jest pokládati za svěřenou, byla-li držitelem odevzdána fakticky v moc pachatelovu s příkazem, by, nebo v předpokladu, že s ní v odevzdatelově smyslu určitým způsobem naloží. V projednávaném případě takového příkazu (předpokladu) Sch-ova zde nebylo. Sch-ovi bylo zcela lhostejno, jak stěžovatel s penězi naloží; šlo mu výhradně o to, by mu stěžovatel, přijav peníze, zaslal zboží, které objednal a předem zaplatil. Sch. nepředpokládal, že stěžovatel použije peněz k nákupu objednaného zboží nebo jiným určitým způsobem, ale předpokládal jen, že i stěžovatel jako prodatel splní — po případě ze svých zásob — kupní smlouvu, která zasláním kupní ceny byla se strany Sch-ovy jako kupitele splněna. Zaslaná kupní cena nebyla odevzdána pouze do faktické moci, nýbrž i do neomezené právní disposice stěžovatele, který se takto stal majitelem zaslaných peněz, nejsa nikterak omezen co do způsobu nakládání s nimi. Tím, že stěžovatel pak ani objednaného a předem zaplaceného zboží nezaslal, ani kupní ceny nevrátil, ale použil jí pro sebe, neporušil stěžovatel důvěry, která byla Sch-em v něj vložena co do způsobu, jakým se zaslanými penězy naloží, nýbrž porušil důvěru, která byla v něj vložena v jiném směru, totiž že splní se své strany kupní smlouvu, Sch-em již splněnou. Bezprávím nebylo zadržení a přivlastnění si zaslaných peněz samo o sobě, nýbrž skutečnost, že přes to zboží, již předem zaplacené, dodáno nebylo. Sch. propůjčil sice víru nabídce stěžovatelově, že prodává a dodá zboží jím nabízené, nesvěřil však stěžovateli zasílané peníze za účelem určitého nakládání s nimi. Odsuzující výrok nalézacího soudu spočívá v této části na nesprávném výkladu zákona co do pojmu věci svěřené a je zmatečným dle čís. 9 §u 281 tr. ř. Bylo tudíž tuto část výroku o vině a důsledkem toho též výrok o trestu a výroky s tím související jakož i výrok o soukromoprávních nárocích Adolfa Sch-a zrušiti. Nalézací soud vylučuje, že stěžovatel měl v této věci podvodný úmysl, t. j. úmysl uvésti lstivým předstíráním Adolfa Sch-a v omyl, čímž tento na své majetnosti škodu utrpěti měl. Není zde takto dle zjištění nalézacího soudu poukazu ani na jiný trestný čin; takové poukazy nejsou ani ze spisů, najmě z výpovědí Sch-ovy a stěžovatelovy patrny. Bylo proto stěžovatele v tomto směru propustiti z obžaloby, směřující ke zločinu podvodu a podřaděné prvou stolicí zločinu zpronevěry.

Citace:

č. 1307. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 416-418.