Čís. 6556.


Třebas nebyly zadány restaurační práce na kostele náboženské matice konkurenčním řízením, jest povinností státu, by je zaplatil, lze-li míti z okolností za to, že provedení prací dodatečně schválil.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1926, Rv 1 633/26.)
Žalující stavitel domáhal se na československém státu zaplacení za restaurační práce, jež provedl na kostele sv. Ducha. Žalovaný stát namítl mimo jiné, že není ku sporu pasivně oprávněn, ježto patronkou kostela sv. Ducha jest náboženská matice, jež ostatně již svým platebním závazkům jako patronka kostela vyhověla a že zaplatiti zažalovaný zbytek jest povinností přifařenců. Oba nižší soudy uznaly žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud z těchto důvodů: Jest zjištěno, že žalobce prováděl práce za dozoru a dle poukazů úředníků zemské správy politické a že k provádění prací byl vyzván stavebním radou N-em. Souhlasiti nelze s tvrzením odvolání, že ministerstvo školství a národní osvěty neschválilo dodatečně provádění a zadání prací, když jest zjištěno, že zakázalo sice provádění další restaurace, ale toliko s výjimkou prací nutných a souvisejících s pracemi již provedenými a že orgán zemské správy politické rozsah prací těch sám určoval. Tím ministerstvo schválilo mlčky a nepřímo to, co bylo již provedeno, a přímo to, co bylo prováděno potom podle pokynů jeho zástupce. Dále jest zjištěno, že k nařízení ministerstva byly provedené práce přezkoumány a kolaudovány, jakož i že účet byl přezkoušen a upraven orgány státní správy a jeho číselná výše určena, uznána a částečně zaplacena. V tomto jednání nelze logicky shledati nic jiného, než schválení zadaných a provedených prací a jich převzetí orgány k tomu kompetentními. I kdyby tedy, jak se tvrdí, byl stavební rada N., když poukázal žalobce, aby práce prováděl, překročil meze své pravomoci, takže by jeho jednání dle zásady §u 1016 obč. zák. nezavazovalo stát, vznikl závazek státu dle téhož předpisu zákonného dodatečným schválením a převzetím díla od povolaných zástupců státu. Pokud jde o soukromoprávní, smluvní závazky státu, dlužno zajisté jeho orgány pokládati za zmocněnce podle předpisů obč. zákona a důsledky jejich právních jednání dle toho posuzovati, při čemž meze plné moci určují kompetenční předpisy rázu interního. V tom směru ovšem mají tyto předpisy význam i proti osobám třetím, proti druhé straně smluvní, leč porušení těchto interních předpisů nevadí, byl-li nedostatek napraven pozdějším schválením v mezích kompetenčních. Tu pak podle vlastního tvrzení strany žalované ministerstvo školství a národní osvěty jest orgánem povolaným schvalovati zadání prací na objektech ve správě náboženské matice, vykonávajíc správu jmění jejího. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Odvolací soud posoudil věc po stránce právní správně. V tomto sporu jde o to, zda Čsl. stát jako takový se zavázal zaplatiti odměnu za práce žalobcem vykonané, a nikoli o to, zda bylo platně zcizeno či zavazeno jmění náboženské matice. Nepřijdou tu tedy vůbec v úvahu předpisy §u 51 zákona ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. zák. a ministerského nařízení ze dne 20. června 1860, čís. 162 ř. zák., jednající o zcizování a zatížení jmění církevního. Dovolací soud plně sdílí názor soudu odvolacího, že v řadě skutečností odvolacím soudem uvedených, totiž ve výnosu ministerstva školství a národní osvěty ze dne 19. března 1921, čís. 6987 a v potomním přezkoušení a kolaudaci (i superkolaudaci) prací a v přezkoušení a úpravě účtů a určení jejich číselné výše jakož i v částečné výplatě prací žalobcem provedených bez ohledu na to, zda konkurenční řízení bylo provedeno, jest po rozumu §u 1016 obč. zák. spatřovati jednání, kterým dovolatel sám schválil zadání prací, o něž jde, žalobci, takže tím založeny byly práva a povinnosti v 26. hlavě občanského zákona uvedené přímo mezi žalobcem jako podnikatelem a žalovaným jako objednatelem. Ve zmíněném výnosu nařídil onen ústřední úřad na prvém místě kolaudaci restauračních prací dosud provedených, a to bezpodmínečně, а k tomu dodal, že až do definitivního rozhodnutí smí býti v restauračních pracích pokračováno jen potud, pokud jsou nezbytným doplňkem prací již provedených pokud se týče pokud jsou neodkladně nutný. Podle §§ů 863, 914 a 915 obč. zák. nelze tomuto výnosu rozuměti jinak, než jak učinil soud druhé stolice, že totiž tím byly jednak dodatečně schváleny restaurační práce již provedené, jednak že tím dáno současně svolení, by provedeny byly ještě další práce v rozsahu ve výnosu onom uvedeném. Tím podle zásad soukromého práva (§ 1016 obč. zák.) bylo úřadem, který zajisté jest oprávněn jednati jménem státu v záležitosti, o niž jde, dodatečně schváleno zadání restauračních prací žalobci. Tomuto výkladu neodporuje ani poslední odstavec výnosu čís. 6987, v němž zmíněné ministerstvo nařizuje, by bylo zjištěno a vysvětleno, jak mohlo dojíti k zadání nákladných prací restauračních beze všeho zajištění potřebné úhrady a kdo je za toto jednání zodpověděn. Naopak i v této větě mluví se o tom, že došlo k zadání prací, a stát vyhrazuje si tu pouze právo postihu proti oněm činitelům, kteří nestarali se o zajištění úhrady. Dovolatel též v dovolání poukazuje na to, že prý zástupci ministerstva školství a národní osvěty při kolaudaci přítomní dali do protokolu prohlášení, z něhož jest patrno, že ministerstvo vyhradilo si zaujmouti příslušné stanovisko k výsledku kolaudace, a že dodatečně pozdějšími výnosy nařídilo přísné vyšetření zjištěných závad. Než ani tím není dotčen konečný závěr odvolacím soudem učiněný, že zadání prací žalobci bylo dodatečně podle §u 1016 obč. zák. schváleno. Jakým způsobem si dovolatel zjedná neb zajistí úhradu částek, jež žalobci vyplatil anebo ještě má vyplatiti, a jaké kroky snad podnikne proti těm, kdož zavinili zadání prací bez zajištění úhrady, a zda mu bude možno, by přidržel obec k zapravení tangenty přifařenecké, jest pro tento spor nezávažno. Není tedy dovolání ani v tomto bodě odůvodněno.
Citace:
č. 6556. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 780-782.