ROČNÍK LXVI. PRÁVNÍK 1927. SEŠIT XVIII.

Zákaz kumulace žalob zdržovacích (odstraňovacích) v zákoně proti nekalé soutěži.

Dr. Karel Skála, sekční rada ministerstva obchodu.

Při projednávání osnovy zákona proti nekalé soutěži v ústavně-právním výboru Národního shromáždění byl k § 15 osnovy jednajícímu o oprávnění k žalobě zdržovací a odstraňovací připojen jako třetí tento další odstavec:
»Další žaloby zdržovací a odstraňovací proti téže osobě pro totéž jednání nekalé soutěže nejsou přípustný, jakmile byla věc u příslušného soudu zahájena nebo pravoplatně rozhodnuta.«
Jak uvádí důvodová zpráva ústavně-právního výboru k tomuto paragrafu, pokládal výbor za nutné tímto dodatkem zabrániti t. zv. kumulaci žalob, která by nastala, když by pro jeden a týž čin byly proti téže osobě podány žaloby od různých žalobců.
Nejde tu ostatně o nějakou novotu v našem právním řádu. Shledáváme se s tímto opatřením též v novém právu autorském (§ 16, odst. 3) a též již původní rakouská osnova zákona oproti nekalé soutěži z r. 1906 má v § 25 podobné ustanovení. Naléhavost jeho vysvitne nepochybně z těchto úvah.
Podle § 15 zákona proti nekalé soutěži může žalobu zdržovací (odstraňovací) v případech jednání proti dobrým mravům soutěže vůbec (§ 1), nekalé reklamy (§ 2), nesprávného označování původu zboží (§ 8) a podplácení (§ 12) podati každý soutěžitel, jakož i každá korporace podle stanov povolaná hájiti hospodářské zájmy soutěžitelů činem dotčené. Toliko v případech §§ 10 (zlehčování), 11 (zneužívání podnikových značek a zevnějších zařízení podniku), 13 (porušování a využívání obchodních a výrobních tajemství) a 14 (nekalá soutěž osob pomocných a používání její soutěžitelem) je k žalobě oprávněn jen ten soutěžitel, jehož se čin bezprostředně dotýká.
Vzhledem k širokému pojmu soutěžitele — kterým rozumí § 46 každého podnikatele, jenž vyrábí nebo prodává zboží téhož nebo podobného druhu nebo provádí výkony téhož nebo podobného druhu nebo vůbec je podnikově činným ve stejném nebo podobném oboru hospodářském — bude žalobní právo pro prve uvedenou skupinu jednání nekalé soutěže příslušeti velikému počtu osob.
To o sobě jistě není nijak závadné, neboť počiny nekalé soutěže jsou toho rázu, že se jimi porušují soutěžní posice a relace mezi jednotlivými soutěžiteli a pořádek soutěžní vůbec. Je tedy nutno poskytnouti zásadně každému, komu záleží na udržení soutěžního pořádku — a to jsou právě soutěžitelé — možnost odraziti rušivý čin.
Situace se však změní, jakmile byla jedním — kterýmkoli ze soutěžitelů — podána žaloba zdržovací (odstraňovací) pro určitý počin nekalé soutěže proti určité osobě. Podáním žaloby bylo jednání takové stigmatisováno jako závadné a dán podklad k zákroku, jenž další rušení soutěžního pořádku znemožní a tak zjedná nejen pro žalobce, nýbrž i pro všechny ostatní soutěžitele stav, jaký byl před tím, než k rušivému činu došlo.
Ten, kdo takovou žalobu podává, jedná tedy nejen ve vlastním zájmu, nýbrž v zájmu všech svých soudruhů-soutěžitelů, kteří jako příslušníci téhož výdělečného oboru byli rušivým činem — tu více tu méně — dotčeni.
Sluší tu uvážiti i povahu žalob zdržovacích (odstraňovacích), jichž účelem je donutiti žalovaného toliko, aby se zdržel dalšího rušení resp. odstranil závadný stav s tím spojený. Vztahu k určité osobě, jaký je na př. u žaloby o náhradu škody, tu vůbec není. Lhostejno proto, podává-li žalobu soutěžitel X nebo Y, nebo korporace A nebo B.
K tomu přistupuje, že jde o odražení počinů zpravidla jen po objektivní stránce závadných, takže otázka konkrétního zavinění nepřichází tu v úvahu.
Odporovalo by tudíž právnímu cítění — ježto bylo by kruté a pro žalovaného trýznivé — kdyby se v takových případech připustilo neobmezené hromadění (kumulace) žalob, když kýženého výsledku docílí se podáním žaloby jediné.
To byly asi důvody, které přiměly ústavně-právní výbor poslanecké sněmovny — který i jinak snažil se situaci žalovaného co možno ulehčiti — že k § 15 připojil shora uvedený zákaz hromadění žalob zdržovacích (odstraňovacích).
Zákaz tento nenalezl však, jak se zdá, ohlasu v kruzích právnických a jsou proti němu vyslovovány vážné námitky. Tvrdí se dokonce, že řečené ustanovení § 15, odst. 3, jest s to ohroziti a přivésti z veliké části ad absurdum vlastní účel zákona, t. j. ochranu širších kruhů soutěžitelských vůbec.
O věci rozepisuje se Dr. Jiří Weiss, advokát v Litoměřicích, v časopisu »Bohemia« z 9. srpna 1927 a Dr. Otto Gellner, advokát v Praze v témže časopisu z 11, srpna 1927, oba pod nadpisem »Mistrovské dílo zákonné techniky«. Pisatel prve řečeného článku obává se, že ustanovení § 15, odst. 3, mohlo by se zneužívati k obcházení zákona samého а k vyloučení soutěžitelů ze žalob zdržovacích (odstraňovacích) z velké části anebo vůbec. To mohlo by prý nastati, když by pachatel dal se od svého přítele ihned po spáchání činu zažalovati, žalobce pak nechal řízení v klidu anebo v něm náležitě nepokračoval anebo když podá žalobu někdo, kdo pak ztratí zájem na vedení sporu anebo když sice dojde k vynesení rozsudku, který však z důvodů nikoli meritorních zní ve prospěch žalovaného anebo konečně, když sice dojde k rozsudku pro žalovaného nepříznivému, rozsudek však od oprávněného z nějakého důvodu nebude vykonáván. V těchto všech případech budou prý všichni ostatní soutěžitelé v příčině stíhání stejné skutkové podstaty odsouzeni k nečinnosti. Pisatel poukazuje na rakouskou osnovu zákona proti nekalé soutěži z r, 1906, která prý našla formu, kterou se mohl úmysl poslanecké sněmovny vhodněji uskutečniti, nežli jak prý to činí poněkud jednoduché ustanovení § 15, odst. 3.
Taktéž Dr. Gellner chová podobné obavy ve svém shora uvedeném článku, soudí však, že připuštěním vedlejších intervenientů k žalobě nežádoucí účinky § 15, odst. 3, z části se zeslabí.
Nemůžeme býti než vděčni oběma pp. pisatelům za jejich včasné upozornění. Zahajuje se tím diskuse o zákonu proti nekalé soutěži, který sám o sobě je problémem a který jistě i v příčině jiných svých ustanovení zavdá podnět k plodné debatě.
Chci se v dalším rozhovořiti o pochybnostech obou pánů a zjistiti, zda a do jaké míry jsou jejich obavy v příčině § 15, odst. 3, na místě.
Je především jisto, že všechny případy, o nichž se p. Dr. Weiss zmiňuje, mohou skutečně nastati. Jiná je však otázka, zda vskutku ve všech těchto případech je další žaloba zdržovací (odstraňovací) vyloučena. Mám za to, že nikoliv, a že znění § 15, odst. 3, možnost dalších žalob připouští ještě ve větší míře nežli tak mohla učiniti rakouská osnova ustanovením § 25, jehož se p. Dr. Weiss dovolává.
1. Především možno, soudě podle praxe získané v příčině té v Německu a v Rakousku, míti za to, že i žaloby zdržovací (odstraňovací) bude podávati jen ten soutěžitel, který bude míti na věci přímý zájem. V případech §§ 10, 11, 13 a 14 již podle samého zákona je k těmto žalobám oprávněn jen ten soutěžitel, jehož se čin bezprostředně dotýká (§ 15, odst. 2), takže tu kumulace žalob nastati nemůže. Pokud jde o § 12 (podplácení) bude míti žaloba zdržovací význam jen pro toho, na jehož úkor se podplácení stalo. Zbývají tedy vlastně jen §§ 1 (jednání proti dobrým mravům soutěže vůbec), 2 (nekalá reklama), a 8 (nesprávné označování původu zboží), u nichž otázka kumulace žalob mohla by se státi praktickou.
2. Při vší jednoduchosti a stručnosti jest ustanovení § 15, odst. 3, tak konstruováno, aby zákaz kumulace žalob nešel dále, než se toho jeví nutná potřeba.
Vylučujeť ustanovení toto další žaloby zdržovací (odstraňovací) jen, pokud by se vztahovaly na týž čin. Slovo »týž« značí, že tu musí jíti o naprostou identitu závadného počinu. Jinak rakouská osnova, podle které účinky zahájení rozepře (§ 233 civ. soud. řádu) nastávají nejen vůči těm, kdož jsou oprávněni žalovati týž čin (wegen derselben Handlung), nýbrž i vůči tomu, který mohl by žalovati třeba jen pro stejný čin (wegen einer gleichen Handlung). Uváží-li se, co vše může býti »stejným činem«, shledáme, že ustanovení § 15, odst. 3, je daleko užší a přeje žalobním nárokům ostatních soutěžitelů.
Kdy lze mluviti o totožnosti činu? Každý provedený rušivý čin musí býti v žalobě zdržovací (odstraňovací) dostatečně individualisován a zkonkretisován, aby exekuce ad factum ommittendum resp. praestandum byla v příčině něho možná. Bude třeba uvésti zejména i čas, místo a způsob závadného činu. Nelze tedy uznati žalobní petit, jenž by byl neurčitého, mlhavého rázu.
Pro takto zkonkretisovaný čin bude arci přípustná proti téže osobě toliko jedna žaloba. Z toho jde, že nebude tu totožného činu, byl-li proveden:
a) v jinou dobu neb na jiném místě, nežli jak v žalobě uvedeno;
b) jiným způsobem, na př. tiskem, kdežto žaloba opírá se jen o ústní údaj;
c) po podání žaloby neb po pravoplatnosti rozsudku vůbec, což platí zejména v případě, že žaloba zahrnuje všechna závadná jednání až do okamžiku podání žaloby vzniklá.
Námitku žalovaného, že jde jen o pokračování téhož závadného činu, dlužno přijímati s opatrností. Theoreticky je vůbec pochybno, lze-li v právu civilním — na rozdíl od práva trestního — uznati přípustnost pokračovacích činů. Shledává-li se v právu trestním za nepřípustné stíhati zvláště činy, které jsou toliko prováděním určitého jednoho rozhodnutí pachatelova, což se jeví v řadě jednotlivých po sobě jdoucích aktů, není tomu tak u činů takového druhu s hlediska práva civilního, ježto každý zásah do soukromoprávní sféry jednotlivcovy je samostatným porušením právním a vyvolává samostatné právní nároky na jeho odražení.
O pokračování nelze v žádném případě mluviti, jestliže další čin opírá se o nové rozhodnutí, o nový projev vůle. Zda tomu tak, je posouditi podle konkrétních okolností. Že jde o nové rozhodnutí, vychází zpravidla z okolnosti, že k dalšímu činu došlo po jisté přestávce, po nějaké době, nebo že čin proveden byl na jiných místech, v jiné formě nebo za podstatně jiných okolností (na př. obchodník rozhodne se rozšířiti závadnou reklamu, rozšiřovanou dosud ústně, i tiskem).
O pokračování nebude lze tedy mluviti, došlo-li k dalším počinům po podání žaloby, nebo po pravoplatnosti rozsudku. Tak významná okolnost, jako je podání žaloby resp. pravoplatnost rozsudku, nezůstane jistě bez vlivu na původní rozhodnutí žalovaného v příčině určitého závadného činu a vyskytne-li se stejný čin, bude se tento zpravidla opírati o nové rozhodnutí, o nový úmysl. Setrvá-li tedy žalovaný — a to jistě po jisté duševní úvaze — v závadném počínání, bude tu nový jiný čin, byť i na venek nelišil se nijak od předcházejících rušivých činů. Lze tedy míti za to, že žalobou a rozsudkem pokračování se ruší a začíná provádění nových činů.
Pochybnosti by mohly vzniknouti toliko u počinů, jimiž se udržuje nějaký závadný stav, na př. vyvěšení tabule se závadným reklamním údajem. Žaloba zní na zdržení se závadného údaje a odstranění tabule. Podání žaloby tohoto obsahu vylučuje podání jiných s týmže žalobním petitem. Tu nebezpečí, o němž se zmiňuje Dr. Weiss, je jistě dáno. Žalobce na př. vymůže si rozsudek ukládající žalovanému odstraniti tabuli, avšak žalobce jsa smluven se žalovaným nebo z jiných důvodů rozsudek neprovádí a závadná tabule visí přes svou soudně zjištěnou závadnost dále.
Jsou v takovém případě ostatní soutěžitelé úplně bezmocní? Sluší tu zkoumati:
a) nejde-li o čin, jejž podle § 15, odst. 2 přísluší stíhati jedině bezprostředně dotčenému soutěžiteli. Ten nemůže býti nikdy o své žalobní právo připraven, a to ani tehdy, jestli snad soud v předcházejícím sporu měl za to, že jde o počin nekalé soutěže, v příčině jehož přísluší žalobní právo každému soutěžiteli.
Na př. někdo použije za účelem reklamy na štítu, v obchodní známce, v tiskopise a pod. cizího jména, firmy neb zevnějšího označení podniku. Jde tu nejen o nekalou reklamu (§ 2), nýbrž též o zneužívání podnikových značek a zevněji- ších zařízení podniku (§ 11), pro kterýžto čin může žalovati jedině majitel podniku, jehož jména, firmy atd. bylo zneužito (arg. slova »jen ten soutěžitel« v § 15, odst. 2.). Okolnost, že jde též o nekalou reklamu a že tudíž mohl by žalovati i jiný soutěžitel, nesmí býti žalobnímu právu majitele podniku, jehož jména atd. bylo zneužito, nijak na újmu. Jeho zájem je bezprostřední a převažující zájem ostatních soutěžitelů, kteří činem jsou dotčeni jen nepřímo tím, že jde vůbec o nekalou reklamu. Ustanovením § 15, odst. 3, nemohou býti proto osoby, jež mají výlučné žalobní právo, připraveny o ně předstižením se strany těch soutěžitelů, kteří mají žalobní právo jen z důvodu, že totéž jednání porušuje současný i jiné právní ustanovení;
b) zda nejsou tu podmínky pro podání žaloby určovací podle § 228 civ. s. ř. Udržováním závadného stavu přes soudní zjištění jeho závadnosti mohou býti dotčeni i jiní soutěžitelé a mají proto důvodný zájem, aby soudním rozhodnutím bylo co nejdříve na jisto postaveno, že rušitelé nemají práva určitým způsobem si počínati, na př. užívati tabule s cizím jménem atd. Theorie práva německého jakož i judikatura řišsko-německých soudů uznává tu přípustnost záporné žaloby určovací ve všech případech, kde lze podati žalobu zdržovací, a to i tehdy, je-li možno podati přímo žalobu o plnění (na zdržení se neb odstranění závadného stavu); zájem na zjištění právního poměru pokládá se tu za širší, nežli zájem na zdržení se určitého závadného počinu. Poněvadž § 15, odst. 3, mluví toliko o nepřípustnosti dalších žalob zdržovacích a odstraňovačích, dlužno za to míti, že by v takových případech bylo lze s výhodou použiti žaloby určovací (§ 228 c. s. ř.). Rozsudkem sice neukládá se tu žalovanému jisté plnění, než konstatování závadnosti počinu i vzhledem k jiným osobám nezůstane jistě bez vlivu na další chování se žalovaného;
c) zda nedal by se takový případ vyříditi smírčím řízením podle § 49, k němuž jsou jiní soutěžitelé bez ohledu na podanou žalobu neb rozsudek jednoho soutěžitele bez dalšího oprávnění, ježto § 15, odst. 3, smírčí řízení nevylučuje a vůči ostatním soutěžitelům závadná činnost a stav trvá dále. Tvrzení rušitele před smírčím orgánem, že mu přísluší právo jednati závadně, je novým rušebním činem, zakládajícím nový žalobní nárok;
d) zda nelze podati na rušitele trestní soukromou obžalobu. Setrvání v rušivém činu přes to, že byla podána žaloba neb dokonce vynesen pravoplatný odsuzující rozsudek, poukazovati bude zpravidla na vědomý a zlý úmysl žalovaného, takže budou tu dány náležitosti pro stíhání trestní, i když snad původně nebylo lze žalovanému dokázati příslušné trestní skutkové náležitosti (subjektivní zavinění a úmysl). Lze za to míti, že pouhá výstraha před podáním trestní obžaloby zlomí odpor žalovaného a že docílí se toho, čeho původní civilní žalobou nemohlo se dosáhnouti.
3. Žaloby jsou vyloučeny jen proti témuž žalovanému, tedy užil-li nekalé reklamy soutěžící podnikatel, jen proti tomuto. Bude však vzácným případem, že by se závadným činem nekalé soutěže provinila jen jedna osoba, na př. majitel podniku. Z povahy činu nekalé soutěže jde, že tu přijde zpravidla v úvahu více osob. Budou to zejména
a) zaměstnanci a osoby v příkazu podniku činné, které v zájmu podniku budou jednati stejně jako jejich principál, na př. zboží opatří závadným označením, zboží budou vychvalovati podle instrukcí svého zaměstnavatele atd.;
b) osoby při tisku činné (redaktoři, nakladatelé, vydavatelé, tiskaři, rozšiřovatelé), které závadné údaje, na př. reklamní plakáty, katalogy, reklamní inseráty otisknou a rozšíří a bez jejichž spolupůsobení některé počiny nekalé soutěže buď vůbec aneb někdy nedaly by se ani provésti. A proti těmto všem osobám je přípustná žaloba zdržovací (odstraňovací) bez omezení, stejně jako proti intellektuálnímu původci činu (§ 3 a contr.). Jé téměř vyloučeno, aby i u těchto osob byly možný případy (tajné úmluvy), o nichž se zmiňuje p. Dr. Weiss ve svém článku. Bude lze tedy, byla-li podána žaloba proti majiteli podniku, žalovati pro týž čin shora uvedené osoby, pokud na témže činu měly nějakou účast. Tím pak, že se těmto osobám zakáže další závadná činnost, bude zákaz fakticky míti týž význam, jako by byl vysloven proti majiteli podniku samému.
I kdyby tedy smluvil se na př. majitel podniku se svým přítelem, že tento podá naň žalobu, kterou by ostatní soutěžitelé měli býti vyloučeni ze žalobního práva, nebude lze podobné dohody činiti i s osobami shora uvedenými, již pro nebezpečí jich snadného prozrazení, takže by majitel podniku se svou tajnou dohodou daleko nedošel.
V některých případech, zejména tehdy, když by žalobce vymohl si sice příznivý rozsudek, ale tento nedával vykonati, zjedná odpomoc i ustanovení § 24. Případ takový mohl by nastati, když by závadný údaj byl uveřejněn též v tiskopisu. Představme si případ, že žalobce nedá vítězný rozsudek proti autorovi závadného údaje exekučně vykonati a že neužije ani práva, jež mu poskytuje § 24 proti majiteli podniku tiskopis vydávajícího nebo rozšiřujícího. V tomto případě bude moci kterýkoli jiný soutěžitel na místě netečného zvítězivšího soutěžitele vymoci si na základě jeho vítězného rozsudku vydání příkazu proti majiteli podniku tiskopis vydávajícího nebo rozšiřujícího, kterým se tomuto další uveřejňování závadného údaje zakáže. Že žádati o vydání příkazu jest oprávněn kterýkoliv jiný soutěžitel, který mohl by jinak v daném případě podati taktéž žalobu zdržovací, vyplývá ze slova »oprávněného«, kterým zákon rozumí vůbec soutěžitele, jenž může podati žalobu (srv. § 23, odst. 1, lit. a) a § 49, odst. 2, u srovnání s § 21 rakouského zákona proti nekalé soutěži, který návrh na vydání příkazu poskytuje toliko »vymáhajícímu věřiteli«).
4. Nemám za to, že by vynesení rozsudku, neopírajícího se o meritorní důvody, znemožňovalo podati další žaloby jinými soutěžiteli. Soudím tak ze slov »jakmile byla věc zahájena resp. rozhodnuta«. Nemluví se tu na rozdíl od § 25 rak. osnovy proti nekalé soutěži o žalobě, nýbrž o věci. Touto dikcí měl býti patrně vyjádřen úmysl autorů tohoto ustanovení, aby další žaloby byly vyloučeny jen tehdy, když bylo rozhodnuto o věci samé, tedy o tom, je-li čin závadný či nikoli. Jen na tomto meritorním zjištění mají ostatní soutěžitelé zájem a jen vyřízení sporu po této věcné stránce je momentem další žaloby vylučujícím.
To vyplývá ostatně z dikce zákona samého, který uvádí vedle zahájení věci též její vyřízení. Kdyby se mělo za to, že již pouhé vznesení žaloby zakládá účinky další žaloby vylučující — tak § 25 osnovy rak. zákona proti nekalé soutěži — bylo by bývalo zbytečno zmiňovati se též ještě o rozsudku. Ale právě proto, že by žaloba mohla býti projednávána neb vyřízena způsobem, jenž se merita věci nijak nedotýká, bylo nutno uvésti též rozsudek, věc meritorně vyřizující. Můžeť žalobce vzíti podanou žalobu zpět, smluviti před jejím meritorním projednáváním klid řízení nebo může býti žaloba z formálních důvodů usnesením odmítnuta, na př.i pro nepříslušnost, nebo dojde sice k rozsudku, ale takovému, jenž věc meritarně neřeší, na př. žaloba je zamítnuta z důvodů promlčení, jež nastalo vzhledem k žalobci a pod.
V těchto všech případech nedošlo k meritornímu projednání a vyřízení věci a je tu proto po mém názoru další žaloba i pro totéž jednání přípustná a platí pak o ní totéž, co o předcházející.
Všude tu sluší míti na mysli ratio legis a vykládati ustanovení § 15, odst. 3, jakožto výjimku ze zásady restriktivně. Jiní oprávnění mají býti vyloučeni ze žalobního práva jen potud, pokud se jim dostává naděje nebo jistoty, že věc bude neb je vyřízena meritorně — a jen meritorní vyřízení má pro ně cenu — i bez jejich zákroku. Takové naděje neb jistoty není však v případech shora uvedených. Chrání se tedy žalovaný proti dalším žalobám jen potud, pokud projednávání a vyřízení jedné žaloby činí věcně zbytečným podání žaloby jiných soutěžitelů.
5. Nechá-li žalobce řízení v klidu nebo v něm náležitě nepokračuje, je potud lhostejno, jestliže v mezidobí žalovaný závadný čin neopětuje. Ustane-li žalobce od další činnosti, je tím věc vyřízena i pro ostatní soutěžitele. Neustane-li však v rušivém jednání, lze naň podle toho, co shora uvedeno, podati další žalobu, pokud věc meritorně ještě vyřešena nebyla. Činí-li smluvený žalobce úmyslně průtahy a prohraje-li spor, může mu soud z moci úřední uložiti trest pro svévoli podle § 19.
6. Odpomoc může zjednati i uznání přípustnosti vedlejších intervenientů při žalobách, o něž tu jde. Rakouská osnova z r. 1906 výslovně o tom se zmiňuje. Máme však za to, že přípustnost vedlejších intervenientů vyplývá tu bez dalšího z ustanovení §§ 17 a 20 civ. s. ř.
7. Omluvy mezi rušitelem a soutěžitelem směřující k tomu, aby na úkor jiných k žalobě oprávněných soutěžitelů bylo ustanovení § 15, odst. 3, obcházeno, mají veškeré známky jednání proti dobrým mravům soutěže vůbec (§ 1) a bude je lze podle tohoto paragrafu žalovati. Jednání takové je proti dobrým mravům soutěže proto, že způsobem nečestným má býti soutěžitel připraven o ochranu, kterou mu zákon poskytuje, a tím hmotně poškozován. Žalovati bylo by lze nejen rušitele, nýbrž i onoho nepoctivého soutěžitele, jenž se dal použiti jako nástroj k tomuto nepoctivému jednání. Že tu je takové nepoctivé jednání (podání smluvené žaloby), nebude mnohdy nesnadno dokázati; vyplyne tak ze zvláštního způsobu vedení sporu, v němž žalobce proti zásadám rozumu a logiky bude jednati proti vlastnímu zájmu. Ustanovení § 15, odst. 3, zakládá tedy nové zvláštní povinnosti soutěžitelů v poměru mezi sebou a každý žalobce, jenž žalobu zdržovací (odstraňovací) podá, musí si býti vědom důsledků svého jednání a zejména i toho, že svou žalobou vylučuje po případě ze žaloby řadu jiných oprávněných a že je tudíž za úspěch své žaloby vůči těmto do jisté míry morálně zodpověděn.
8. Německý zákon proti nekalé soutěži nemá podobného ustanovení jako náš § 15, odst. 3, nicméně však i tam dospívá theorie (srv. Dr. Alfred Rosenthal, Wettbewerbsgesetz, Berlin 1927, str. 275) k názoru, že pokud podáním jedné žaloby jsou zájmy, o něž jde, zajištěny, jsou další žaloby zdržovací nepřípustný. Můžeť žalovaný proti dalším žalobám zdržovacím vznésti námitku šikany (§ 226 obč. zák.), pokud žaloba nemůže uplatniti zvláštní důvod pro vyžádaný rozsudek.
Mám za to, že okolnosti právě (č. 1—8) uvedené jsou s to, aby vyvrátily pochybnosti proti ustanovení § 15, odst. 3, a že nebylo by proto účelno přikročovati tu k nějaké legislativní změně, po níž již některé hlasy ve veřejnosti volají.

Citace:

Slovník českých vazeb a rčení. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1925, svazek/ročník 6, číslo/sešit 6, s. 194-194.