NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 1652.

Jest »příhodou v dopravě« (zákon o ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27. ř. zák. a ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák.), nebyla-li uzavřena plošina vozu pouliční dráhy. Není jí však trhnutí jedoucího vozu pouliční dráhy.
V tom, že poškozený nepožádal řidiče, by plošinu uzavřel, jest spatřovati jeho spoluzavinění.
(Rozh. ze dne 2. května 1922, Rv II 29/22.)
Žalobkyně, stojíc za jízdy pouliční drahou na přední plošině motorového vozu, zakolísala prudkým trhnutím vozu a, pozbyvši rovnováhy, vypadla z vozu, ježto plošina nebyla uzavřena, a těžce se poranila. Žalobě o náhradu škody proti pouliční dráze procesní soud prvé stolice co do důvodu zcela vyhověl, odvolací soud uznal nárok z polovice po právu a uvedl po právní stránce v důvodech: Odvolatelka vytýká, že soud prvé stolice věc nesprávně právně posoudil, dospěv k právnímu přesvědčení, že úraz žalobkyně přivoděn byl příhodou v dopravě po rozumu § 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. (zákona ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák.). První soud se ovšem blíže nezabýval příhodou v dopravě, jež v tomto případě zakládá ve smyslu cit. zákonů ručení dráhy za úraz touto příhodou přivoděný, ale ze zjištění jeho plyne nepochybně, že onou příhodou v dopravě bylo prudké trhnutí vozu, kterým žalobkyně, stojící na přední plošině motorového vozu, dle přísežné výpovědi své jako strany byla uvedena z rovnováhy a, zakolísavši, vypadla z vozu. Příhodou v dopravě po rozumu § 1 zákona o ručení železnic není každá událost, která při normálním provozu dráhy, živelní silou poháněné, přivodila úraz člověka, nýbrž jen taková událost, která, jsouc způsobilou přivoditi usmrcení nebo tělesné poškození člověka, nastala úchylkou od normálních poměrů provozovních a která nemá příčinu v osobě poškozeného. Předpokládá tedy »příhoda v dopravě« vždy nějakou úchylku od normy, ať v provozu samém, ať v zařízení dráhy nebo dopravním prostředku, s kterou cestující předem nemůže počítati. Opírajíc se o tento zákonný pojem »příhody v dopravě«, dovozuje odvolatelka, že na pouličních drahách náhlé trhnutí vozu není ničím nepředvídatelným a že proto v tomto případě trhnutí, přihodivší vypadnutí žalobkyně z vozu a její úraz, nemůže býti »příhodou v dopravě«. Příčina prý jest v tom, že koleje pouliční dráhy pro dlažbu nemohou býti tak přesně upevněny, že pro ostré zatáčky jest nutno měniti často rychlost, že pro pouliční ruch jest třeba často brzditi, vozy jsou lehčí stavby a mají pružnější péra, takže nastávají časté pravidelné otřesy, s kterými každý na pouliční dráze jedoucí musí počítati. Třeba vylíčení bylo částečně správné pro trati pouliční dráhy uvnitř velkoměsta s velkým ruchem pouličním, nemůže to tak všeobecně platiti pro trať, na které se stal úraz, o který je spor. Tato trať vede na široké, volné, nedlážděné státní silnici skorem v jediné přímce. Žádným způsobem to však nemůže platiti pro každé sebe prudší trhnutí vozu. Takové náhlé a velmi prudké trhnutí vozu, které svědky Františka Sch-a a Jana D-a mrštilo na sousední cestující a způsobilo, že žalobkyně, stojící na plošině motorového vozu, zakolísala tak, že pozbyla rovnováhy a vypadla z vozu, sluší i na dráze pouliční označiti jako úchylku od normálního provozu, jest tudíž »příhodou v dopravě« ve smyslu zákona. Tomuto zjištění velmi prudkého trhnutí není na překážku, že ostatní svědci, jedoucí z témže voze žalované dráhy, se nepamatují na ono neobyčejně prudké trhnutí. Tím není řečeno, že oni svědci onoho zvlášť silného trhnutí ve skutečnosti nepocítili, jenom si ho pro jiné vjemy neuvědomili nebo byla vzpomínka na ně ihned zahlazena daleko mocnějším dojmem úrazu, bezprostředně potom nastavšího. Čím bylo způsobeno ono trhnutí, zda silným zabrzděním na srázném svahu za mostem či prudkým vybočením kolejí z roviny na mostě, nedalo se zjistiti, ale mohutný jeho účinek byl svědky Sch-em a D-em i žalobkyní bezvadně zjištěn. Dá se tedy z tohoto účinku na značnou sílu tohoto trhnutí bezpečně souditi. Jest proto ono abnormálně prudké trhnutí příhodou v dopravě po rozumu zákona a nelze odvolání v tomto směru přiznati oprávněnosti. Odvolání jest však odůvodněno, pokud prvý soud viděl zavinění žalované dráhy v tom, že žalobkyni po jejím vstupu na plošinu motorového vozu se nepodařilo, uzavříti plošinovou závoru. První soud tento domnělý nedostatek zařízení neoznačil jako příhodu v dopravě, ale, poněvadž žalobkyně spatřuje úchylku od normy a nepravidelnost v zařízení dopravních prostředku v tom, že závora, určená pro uzavření plošin na vozech žalované dráhy, držena byla v poloze kolmé zvláštní uzávěrkou, jejíž mechanismus nezasvěcenému není znám, nutno zkoumati, zdali okolnost, že závora bez znalosti mechanismu závěrky v tomto případě nemohla uvedena býti v činnost, zakládá ručení dráhy ve smyslu § 1 zákona o ručení železnic. Nemůže býti pochybnosti o tom, že na drahách pouličních pobyt cestujícího obecenstva na plošinách vozu za jízdy jest dovolen, ano že doprava obecenstva na plošinách patří k normálnímu způsobu dopravy. Vysvítá to jasně zejména z toho, že ve vozech pouliční dráhy jest zvláště vyznačeno, kolik míst k stání jest na přední a na zadní plošině a že tam připevněny jsou zvláštní závěsní řemeny pro obecenstvo stojící. Zároveň však plyne z účelu pouliční dráhy jako dopravního prostředku značné frekvence na malé lokální vzdálenosti o poměrně menší rychlosti, že uzavření plošinové závěry není nutností a důsledkem toho průvodčí personál dráhy není povinen o to se starati. Zejména na pouličních drahách, kde dvojitá kolej jest výjimkou a kde proto vstupování do vozu jest dovoleno s obou stran, zdá se býti taková povinnost průvodčího personálu přímo fysickou nemožností. V tom právě jest zásadní rozdíl pouličních drah od normálních železnic dopravujících obecenstvo s velkou rychlostí na velké vzdálenosti, kde pobyt cestujících na plošinách vozu za jízdy jest pro veliké nebezpečí výslovně zakázán. Na vozech všech pouličních drah jsou sice také ku zajištění cestujícího obecenstva zařízeny zvláštní plošinové závory, jest však prostým příkazem opatrnosti každého cestujícího, by dbal, by závora byla uzavřena nebo by se držel, neuzná-li za vhodnější vstoupiti do bezpečného vnitřku vozu. Též na dráze žalované společnosti jsou u vozu takové závory, které, když se jich nepoužívá, stojí kolmo při stěně vozu, jsouce k ní připevněny zvláštní automatickou uzávěrkou, která se musí odsunouti, by závora mohla býti položena na příč. Jak zjištěno výpovědí svědka Sch-a i žalobkyně, nepodařilo se jim tenkráte plošinovou závoru uzavříti, protože neznali, jak se uvolňuje uzávěrka držící závoru kolmo. Proto vytýká žalobkyně žalované jako nedostatek zařízení vozu, že nebylo na plošinách připevněno poučení pro obecenstvo, neznalé mechanismu uzávěrky, a spatřuje v tomto nedostatku i ve skutečnosti, že závora bez znalosti onoho zvláštního mechanismu tehdá nemohla býti sklopena a že také nebyl na místě orgán žalované, který by závoru uzavřel, odchylku od pravidla, kterou sluší prý označiti jako příhodu v dopravě. Tohoto názoru odvolací soud nesdílí. Jak z hořejšího plyne, jest povinností každého cestujícího, jedoucího na plošině vozu pouliční dráhy, zajistiti se proti možnému vypadnutí buď uchopením nějakého pevného držadla neb uzavřením závory. Tuto povinnost žalobkyně sama uznává, požaduje-li, by obecenstvo bylo zvláštními vývěskami poučeno, jak se uvolňuje uzávěrka závory. Nemohla-li tedy žalobkyně, neznajíc mechanismu závěrky závoru sklopiti, bylo její povinností, chtěla-li se zabezpečiti závorou, požádati řidiče motoru nebo někoho ze spolucestujících, aby závoru uzavřel. Neučinila-li tak, musela se uchopiti nějakého držadla, jichž je na plošině dostatek, nebo vstoupiti do vnitřku vozu, jak to učinil svědek Sch. Nelze tedy v mechanickém upevnění závory v poloze kolmé, které jest zcela praktické, ani v tehdejším neuzavření závory shledati nějakou úchylku od normy, protože na drahách pouličních toto zajištění není nezbytné. Zároveň však nutno uznati, že žalovaná z velké části zavinila vypadnutí z vozu a tím i poranění své sama. Jak zjištěno svědectvím svědka Františka Sch-a i výpovědí žalobkyně jako strany, stála žalobkyně po svém vstupu na přední plošinu motorového vozu na pravé straně plošiny ve směru jízdy obličejem obrácena ke schodkům, držíc se pravou rukou tyče závorové kolmo postavené a majíc v levé ruce jízdné již připraveno. Když potom za mostem zaslechla hlas průvodčího, vybízejícího cestující slovy »lístky prosím«, by zaplatili jízdné, pustila žalobkyně tyč, které se držela a, obrátivši se obličejem dovnitř, počítala peníze v ruce připravené, při čemž náhlým prudkým trhnutím vozu vržena byla do předu a zakolísavši padla pozpátku s vozu, snažíc se marně udržeti se na tyči závorové, kterou sice uchopila, ale již musila pustiti, když jí vypověděly síly. Jest tedy jasno, že žalobkyně tím, že se pustila pevné opory bez rozumného důvodu — mělať přece jízdné již přichystáno v druhé ruce — značně přispěla ku vratkosti svého postavení na jedoucím vozu, jež potom prudkým trhnutím vozu uvedeno bylo z rovnováhy. Pro toho, kdo jede na plošině pouliční dráhy, jest povinnost držeti se — nepostará-li se jinak o zabezpečení své osoby — příkazem normální opatrnosti. Opomenul-li cestující této povinnosti, u každého rozumného člověka předpokládatelné, a spolupůsobila-li tato neopatrnost jako jedna z příčin úrazu, pak poranění své spoluzavinil. V tomto případě přivodilo vypadnutí žalobkyně z vozu a její přejetí nejen náhlé a velmi prudké trhnutí vozu, nýbrž i její vlastní neopatrnost, spočívající v tom, že žalobkyně, pustivši se držadla, stála v okamžiku, kdy se obrátila, v postoji málo pevném a úplně bez opory. Tím dle názoru odvolacího soudu svůj úraz spoluzavinila. Bylo proto odvolání částečně vyhověti a uznati ve smyslu § 1304 obč. zák., že žalobní nárok pozůstává jen polovicí po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
Žalobní nárok, opírající se výslovně o náhradní povinnost, uloženou žalované dráze podle zákona ze dne 16. července 1902, čís. 147 ř. zák. a ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., odůvodněn jest jedině tehdy, byl-li způsoben úraz, jejž žalobkyně utrpěla 7. července 1920, příhodou v dopravě. Odvolací soud, uznav nárok ten polovicí, shledal příhodu v dopravě v náhlém a velmi prudkém trhnutí vozu, jež Františka Sch-a a Jana D-a mrštilo na sousední cestující a způsobilo, že žalobkyně, stojící na plošině motorového vozu, zakolísala tak, že pozbyla rovnováhy a vypadla z vozu elektrické dráhy. Zjištění toto je doplniti nespornou skutečností, že trhnutí to stalo se za jízdy motorového vozu v prostoru mezi dvěma stanicemi. Odvolací soud, pokládaje trhnutí jedoucího vozu elektrické dráhy za příhodu v dopravě, posoudil věc nesprávně po stránce právní. Rozsudek dovozuje sice z výpovědi svědků Sch-a a D-a, že vůz trhl sebou náhle a velmi prudce. Svědkové ti potvrdili skutečně, že při trhnutí narazili na své sousedy. Avšak ani trhnutí tak náhlé a prudké, že mělo za následek nárazy cestujících o sebe, není příhodou v dopravě, t. j. abnormálním příběhem, nýbrž přihází se opětně za každé jízdy elektrickou drahou, je i při normálním provozu pravidlem, kdežto příhoda v dopravě může nastati jedině úchylkou od normálních poměrů. Že žalobkyně následkem trhnutí zakolísala a, ztrativši rovnováhu, vypadla z vozu otvorem, z venčí na plošinu vedoucím, bylo přirozeným důsledkem zjištěné skutečnosti, že žalobkyně, ač stála na okraji plošiny, otřesům vozu nejvíce vydaném, právě před trhnutím pustila se závorové tyče kolmo postavené, jíž se před tím držela. Úraz, jejž žalobkyně utrpěla, byl sice v příčinné souvislosti i s trhnutím vozu, toto však nelze uznati za příhodu v dopravě. V tomto směru není žaloba odůvodněna a dán jest dovolací důvod § 503 č. 4 c. ř. s., uplatňovaný žalovanou stranou. Není proto třeba obírati se dalšími důvody dovolacími, uplatňovanými touže stranou, neboť jimi snaží se žalovaná strana vyvrátiti jedině nesprávný názor odvolacího soudu, jenž trhnutí jedoucího vozu elektrické dráhy pokládá za příhodu v dopravě. Přes to však nelze vyhověti dovolání žalované strany, neboť úraz, jejž žalobkyně utrpěla, přivoděn byl skutečně příhodou v dopravě, ovšem záležela tato v jiné skutečnosti než v trhnutí vozu. Dovolání žalující strany poukazuje správně na prokázanou skutečnost, že kraj plošiny, na které žalobkyně za jízdy stála, nebyl zabezpečen spuštěním závorové tyče, takže plošina byla na této straně otevřena. Odvolací soud neshledal v mechanickém upevnění závory v kolmé poloze úchylky od normy. Právem shledává dovolání strany žalující v tomto názoru odvolacího soudu nesprávné posouzení věci po stránce právní dle § 503 č. 4 c. ř. s. Jízda na otevřené plošině jest pro osoby na ní stojící spojena vždy s nebezpečím, že vypadnou při silnějším trhnutí neb otřesu. Plošina bývá sice opatřena závěsnými řemeny i jinými pevnými předměty, jichž se možno přidržeti, avšak tato opatření neposkytují dostatečného bezpečí, ježto mohou nastati případy, kdy cestující je nucen pustiti se opory, na př. má-li platiti neb aspoň připraviti si jízdné nebo vůbec zaměstnávati ruce něčím jiným. Pro takové případy je nutným další bezpečnostní opatření a to muže záležeti jedině v uzavření plošiny. Nelze ovšem přehlédnouti, že v poslední době vešlo ve zvyk na elektrických drahách, plošiny za jízdy vůbec neuzavírati; elektrické dráhy vyhovují zajisté obecenstvu, jemuž je tím usnadněno nastupovati na vozy i za jízdy, přes to však nelze je zbaviti zodpovědnosti za nebezpečný stav tím vyvolaný. Bezpečnost provozu na elektrických drahách vyžaduje, by plošiny vozů a zejména motorových vozů, k nimž připojeny jsou vlečné vozy, byly za jízdy uzavřeny. Skutečnost, že plošina, na níž žalobkyně stála, nebyla za jízdy uzavřena zařízením k tomu sloužícím, příčila se řádnému, normálnímu provozu. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že nehoda, t. j. zranění, jež utrpěla žalobkyně 7. července 1920 při jízdě na elektrické dráze, náležející žalované společnosti, způsobena byla uvedenou příhodou v dopravě. Stojíc na kraji přední plošiny, držela se sice žalobkyně železné tyče, u vchodu na plošinu upevněné, avšak bezprostředně před trhnutím vozu pustila se tyče, připravujíc si jízdné pro průvodčího, který se k plošině té blížil. Nemajíc opory, zakolísala žalobkyně tak, že ztratila rovnováhu a vypadla nezahrazeným otvorem plošiny s vozu na ulici. K tomuto pádu žalobkyně — a následkem toho i k úrazu, t. j. k těžkému poškození žalobkyně — nebylo by došlo, kdyby byl otvor plošiny zahrazen. Skutečnost, že tomu tak nebylo, byla příhodou v dopravě ve smyslu § 1 zákona o ručení železnic. V první řadě jest povinností žalované dráhy dohlížeti na to, by plošiny za jízdy byly na obou stranách řádně uzavřeny, a to přední plošiny vždy, zadní aspoň tehdy, je-li k vozu připojen vlečný vůz. Zejména na přední plošině jest usnadněn dohled přítomností řidiče vozu. Skutečnost, že plošina nebyla uzavřena, zavinila v první řadě žalovaná dráha nedostatkem řádného dohledu. Mimo to však bylo povinností i žalobkyně samotné dbáti toho, by otvor plošiny, vedle kterého stála, byl zahrazen tyčí, při něm upevněnou. V tomto směru je souhlasiti se správnými důvody napadeného rozsudku. Žalobkyně, zaujavši místo k stání vedle nezahrazeného otvoru na kraji plošiny, měla požádati řidiče vozu, nebo vůbec někoho z přítomných, by uzavřel plošinu, měla aspoň hlasitou výzvou upozorniti na nebezpečí tím hrozící. Neučinivši tak, zavinila spolu uvedenou událost v dopravě dle § 2 zákona o ručení železnic. Zavinění žalobkyně rovná se co do míry zavinění žalované dráhy, neboť plošina byla plná, tím byl dohled zřízencům dráhy stížen, kdežto žalobkyni bylo snadno na nedostatek ten upozorniti. Důsledkem toho jest uznati, že žalobní nárok jest pouze polovicí po právu. Dovolací soud dospěl tudíž k témuž důsledku, ačkoliv uvážil skutečnosti shora uvedené odchylně od soudu odvolacího.

Citace:

č. 1652. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 453-458.