Čís. 1159.
Soud není podle § 15 nesp. říz. oprávněn k rekursu proti usnesení, jímž pozůstalost odevzdána byla k projednání notáři jako soudnímu komisaři, třebaže dědici jsou nezletilci.
»Závažným důvodem« ve smyslu posledního odstavce čl. IX. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. není o sobě okolnost, že účastníky pozůstalostního řízení jsou nezletilci a jeho předmětem nemovitosti.

(Rozh. ze dne 6. září 1921, R I 1002/21.)
Pozůstalostní soud prohlásil, že projedná pozůstalost sám a
uvedl v důvodech usnesení: Dle obsahu úmrtního zápisu zemřel dne
20. května 1921 v Č. bez zanechání poslední vule Hynek H., po němž
zůstaly nezl. děti Vlasta (asi 2 roky stará) a Věra, 2 měsíce stará. Dle
obsahu téhož úmrtního zápisu a stavu pozemkové knihy byl zesnulý spoluvlastníkem realit a pozemků v Č. Jelikož soud jest nejen soudem pozůstalostním, nýbrž zároveň soudem poručenským, jest povinností jeho
dbáti především a hlavně o to, aby zájmy nezl. Vlasty a Věry H-ových,
na pozůstalosti této súčastněných, při jejím projednání účinné ochrany
došly a nebyly majetkově nijak zkráceny, obzvláště když hlavní součástí
pozůstalostního jmění jsou nemovitosti. K tomu cíli jest zajisté účelno
a závažno, by soud chránil zájmy nezl. dětí a z vlastního názoru jejich
majetkové a osobní poměry seznal a tím si položil základ ke své další
poručenské činnosti. Pokládá tudíž soud za to, že jest tu závažný důvod
ve smyslu čl. IX. posl. odstavec zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n., aby pozůstalost svrchu uvedenou sám projednal, na čemž se také usnesl. K rekursu notáře zrušil rekursné soud napadené rozhodnutí. Důvody: Ustanovením čl. IX. odst. II. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. bylo zásadně provedení řízení pozůstalostního
svěřeno notářům jako soudním komisařům a dlužno jim veškeré úmrtní
zápisy, vykazující pozůstalostní jmění, k projednání dodati. Zákon nečiní
rozdílu, zda jsou pozůstalostními dědici osoby zletilé či nezletilci. Tím,
že zákon vyhrazuje pozůstalostnímu soudu schválení projednání pozůstalosti, a její zcizení, jakož i vydání odevzdací listiny, poskytuje mu
dostatečný vliv a možnost, by zvláště zájmy osob, pod zvláštní soudní ochranou jsoucích, náležitě chránil, aniž jest nutno, by soud v takových
případech sám pozůstalost projednával. Nelze tedy v tomto případě spatřovati pouze v té okolnosti, že na pozůstalostním řízení jsou súčastněny
osoby nezletilé, a předmětem pozůstalosti nemovitosti, zvláštní závažné
důvody, jaké má na mysli odstavec pátý čl. IX. cit. zákona, pro které
by bylo nutno notáře z projednání této pozůstalosti vyloučiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu prvého soudu.
Důvody:
Není tu obavy, že by nezletilci tím, že pozůstalost notáři jako soudnímu komisaři odevzdána byla, byli poškozeni a není tu tedy legitimace
soudu k podání dovolacího rekursu (§ 15 cís. pat. z 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák.) Avšak nehledě k tomu, nelze vůbec pokládati dovolací stížnost
za oprávněnou. V článku IX. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. vyslovena jest především zásada: »161/1921 sb., čl. 9« Z této zásady připouští zákon
v posledním odstavci tohoto článku odchylku v tom směru, že »161/1921 sb., čl. 9«. Z toho, že tu jde o výjimku z pravidla, nutno především usuzovati, že nemohou býti uplatňovány ve směru tom důvody, platící pro všechny pozůstalosti toho druhu.
Zákon by to byl zajisté výslovně vytkl, kdyby projednání všech pozůstalostí, na nichž súčastněni jsou nezletilci a při nichž hlavní součásti
tvoří nemovitosti, soudům, když jsou zároveň i soudy pozůstalostními
i soudy poručenskými, ponechati zamýšlel. »Závažným důvodem« ve
smyslu posledního odstavce čl. IX. byl by tedy jen důvod zvláštní, platící
pro pozůstalost, o niž jde, a nikoliv každodenní případ pozůstalosti, na
níž súčastněni jsou nezletilci, a kde jde též o nemovitosti, podléhající soudu
pozůstalostnímu jako soudu poručenskému, aniž by byly tu příčiny další
nevšeobecné, proč právě tuto pozůstalost soud sám projednati zamýšlí.
Nejsou tedy důvody usnesení prvého soudu ve své všeobecnosti závažnými důvody, jaké na mysli má citovaná věta posledního odstavce čl. IX. shora uvedeného zákona a správně tedy soud rekursní usnesení to zrušil.
Citace:
Čís. 1159. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 561-562.