Č. 1003.

Učitelstvo: * Opírá-li uchazeč své právo na ucházení o místo učitelské o zásadní systemisaci tohoto místa, jest legitimován ke stížnosti do vypsání konkursu, který se dle jeho tvrzení příčí zásadám v systemisaci onoho místa obsaženým.
(Nález ze dne 7. listopadu 1921 č. 11671.)
Věc: Jan K. a společníci v K. proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze stran vypsání konkursu na ředitelské místo při dívčí měšťanské škole v K. Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Zemská školní rada v Praze povodila výnosem z 23. července 1872 zařízení trojtřídní měšťanské školy dívčí v K. a při tom ustanovila mezi jiným toto: na trojtřídních měšťanských školách nutno mimo ředitele ustanoviti ještě tři síly učitelské a na dívčích školách měšťanských kromě těchto čtyř učitelů neb učitelek ještě zvláštní industriální učitelku; nepostačuje tedy ustanovení v návrhu okresní školní rady, aby sbor učitelský složen byl ze dvou učitelů, z nichž jeden bude ředitelem, pak ze dvou učitelek, které mají zastávati také místo industriální učitelky; budiž tedy ještě ustanovena industriální učitelka.
Výnosem ze dne 24. května 1919 pak vyslovila zemská školní rada, že uvedený výnos neobsahuje ustanovení zásadního, zdali ředitelské místo na této škole má býti obsazeno učitelem či učitelkou a ustanovila tedy opírajíc se o předpis § 109 def. řádu školního a vyučovacího z 29. září 1905 č. 159 ř. z. zásadně, že ředitelské místo na uvedené škole má býti obsazeno učitelkou; k tomu vedla úvaha, že v tomto případě není příčiny uchýliti se od pravidla, aby se na samostatných školách dívčích ustanovily učitelky.
Okresní školní radě bylo uloženo, aby o tom vyrozuměla místní školní radu v K. a přiškolené obce. Dále připojeno, že z rozhodnutí možno se odvolati do 14 dnů u okresní školní rady k ministerstvu školství a národní osvěty.
Na základě toho vypsán byl konkurs pro místo ředitelky.
Stěžovatelé (K., L. a V.) podali si žádosti o propůjčení tohoto místa a zároveň rekurs do způsobu vypsání konkursu, pokud slovným svým zněním konkurs byl omezen na uchazeče pohlaví ženského; domáhají se toho, aby a) toto vypsání konkursu jako nezákonité bylo změněno nebo zrušeno, b) aby řízení obsazovací až do rozhodnutí o tomto rekursu bylo zastaveno.
Na to sdělila zemská školní rada výnosem ze dne — okresní školní radě v K., že trvá na svém výnosu ze dne — a uložila jí, aby konkursní řízení provedla ve smyslu jeho; při tom vrátila zemská školní rada okres, školní radě rekursy stěžovatelů, nijak se o nich nezmiňujíc.
Okresní školní rada sdělila stěžovatelům vyřízením z — tento výnos zemské školní rady tím způsobem, že »zemská školní rada vyřizujíc stížnost z — dala věděti, že trvá na svém shora uvedeném výnose a že nařídila, aby konkursní řízení bylo provedeno přesně ve smyslu onoho výnosu.«
Proti tomu podali stěžovatelé rekursy k ministerstvu školství a národní osvěty, které byly naříkaným rozhodnutím zamítnuty jako neodůvodněné, jelikož místo, o které jde, bylo pravoplatným výměrem zemské školní rady systemisováno výhradně pro učitelku a bylo tudíž vypsání konkursu za účelem jeho obsazení pouze pro síly ženské zcela správným a zákonu odpovídajícím.
O stížnostech vytýkajících naříkanému rozhodnutí nezákonnost uvážil nejvyšší správní soud takto:
Stěžovatelé v podstatě tvrdí, 1. že výnosem zemské školní rady z 23. července 1872 bylo zásadně vysloveno, že správcem školy má býti osoba mužská; 2. že zemská školní rada nebyla oprávněna jednostranně změniti toto ustanovení a 3. že tudíž konkurs byl vypsán způsobem protizákonným, porušujícím subjektivní právo stěžovatelů na účast při konkursu, který na toto místo měl býti vypsán jakožto na místo určené pro osoby mužské.
Soud neuznal stížnost důvodnou, neboť z ustanovení §§ 6 a 7 zákona o zřizování škol národních ze dne 19. února 1870 č. 22 z. z. a z §§ 104 a 113 definitivního řádu školního a vyučovacího ze dne 29. září 1905 č. 159 ř. z. plyne, že jest úkolem úřadů školských, aby — sledujíce paedagogické zájmy školy — zásadně ustanovily, zda určité místo na škole dívčí jest obsaditi neb obsazovati osobou mužskou nebo ženskou; takové zásadní ustanovení může se státi buďto hned při systemisaci místa neb i později; stalo-li se při systemisaci, mohou ovšem úřady školské příslušný svůj dřívější zásadní výrok o tom později změniti, při čemž otázku, jsou-li úřady školské při takovéto změně svého zásadního ustanovení vázáni na souhlas některých činitelů zúčastněných jinak v řízení o věcech školských či nikoli, možno v tomto případě, kdy jde toliko o postavení uchazečů samých, ponechati stranou.
Lze tudíž toliko uznati právo uchazečů na to, aby konkurs na volné místo učitelské byl vypsán způsobem odpovídajícím onomu zásadnímu ustanovení, a aby způsobem vypsání konkursu nebylo vsazeno v jejich právo — založené již § 48, odst. I zákona ze dne 14. května 1869 č. 62 ř. z. ve znění zákona ze dne 2. května 1883 č. 53 ř. z. a zákonem ze dne 10. dubna 1919 č. 205 sb. z. a n. — ucházeti se o veřejné místo učitelské.
Nikterak však neplyne z předpisů zákonů školských, zejména zákona o právních svazcích učitelstva, že by přítomní nebo budoucí uchazeči o místo učitelské měli postavení stran v řízení o systemisaci místa a o určení jeho kompetence (mužské, ženské, či obojí). Nelze tudíž také uznati legitimaci stěžovatelů k opravnému prostředku proti výroku zem. školní rady ze dne 24. května 1919, kterým zásadně ustanoveno, že ono místo ředitelské má býti obsazeno učitelkou, a je při tom v poměru k stěžovatelům zcela lhostejno, zda toto ustanovení bylo prvním předpisem toho druhu či zda bylo po případě změnou příslušného předpisu obsaženého snad již ve výnosu zemské školní rady ze dne 23. července 1872.
Ustanovení prve citovaného výnosu zemské školní rady nebylo nikým, k tomu po případě legitimovaným, vzato v odpor a nabylo tudíž, pocházejíc od úřadu kompetentního a nedotýkajíc se nabytých snad práv osob třetích, formálně i materielně moci práva; vypsání konkursu na toto místo provedeno bylo tudíž způsobem odpovídajícím platnému rozhodnutí o tom, má-li býti místo to obsazeno osobou mužskou či ženskou.
Jestliže tudíž žalovaný úřad naříkaným rozhodnutím odvolání stěžovatelů zamítl z důvodů v něm udaných, nelze v tomto postupu spatřovati nezákonnosti a bylo proto stížnosti odmítnouti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 1003. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 898-900.