Č. 7683.

Církevní věci. — Matriky: 1. židovská náboženská obec v Praze je povinna nésti věcný náklad spojený s vedením židovských matrik. — 2. O historickém vývoji židovských náboženských obcí a židovských matrik.
(Nález ze dne 10. ledna 1929 č. 67.)
Věc: Representace náboženské obce israelitické v Praze (adv. Dr. Gustav Fleischmann z Prahy) proti ministerstvu vnitra (vrch. odb. r. Dr. Jar. Študent) stran vedení židovských matrik.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení, pokud jím bylo vysloveno, že jest věcí zem. správy politické v Praze projednali žádost stěžující si náboženské obce o potvrzení usnesení z 9. července 1925, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem z 23. února 1887 schválilo býv. místodržitelství na základě zmocnění min. vnitra v dohodě s min. vyuč. ze 4. ledna 1887, aby židovský matrikář v Praze budoucně požíval stálého ročního platu z pokladny žid. náboženské obce a aby naproti tomu žid. náboženská obec byla oprávněna vybírati od zámožných anebo nikoliv chudých příslušníků poplatky za výtahy z matrik, kdežto matrikář bude povinen vykonávati zápisy do matrik bezplatně a vydávati chudým stranám výtahy z matrik rovněž bezplatně. — Když docházelo k neshodám mezi správou náboženské obce a správcem matrik, usnesla se representace žid. nábož. obce v Praze dne 9. července 1925, že se zřekne stavu zavedeného cit. výnosem z r. 1887 a vrátí se ke stavu platnému před tímto výnosem, tak že správa žid. matrik má býti v každém směru od nábož. obce odloučena a že dosavadní správce matrik nebude dále representací obce placen a obec přestane vybírati matriční poplatky a nésti náklad spojený se správou matrik. Representace nábož. obce žádala, aby zsp toto usnesení se schválením vzala na vědomí.
Výměrem z 23. července 1925 nevzala zsp v Praze toto oznámení na vědomí a zastavila jeho výkon, dokud výnos býv. min. vnitra ze 4. ledna 1887 vydaný v souhlasu s býv. min. vyuč., nebude příslušným k tomu úřadem zrušen nebo změněn. Zsp upozornila representaci žid. nábož. obce v Praze, že její povinností bude, starati se, aby matriky byly řádně vedeny a nésti též věcné náklady se správou matrik spojené. Státní správě jest vyhraženo jmenovati matrikáře a dozírati nad vedením a úschovou matrik. Hodlá-li nábož. obec rozvázati svůj poměr vůči nynějšímu správci matrik jako zaměstnanci nábož. obce, ponechává se jí na vůli, aby tak, pokud jest k tomu oprávněna, učinila, aby však zsp-é ke schválení oznámila opatření, které provedla za účelem nerušeného vedení agendy matriční. Z tohoto výměru podala representace žid. nábož. obce v Praze odvolání. Min. vnitra zrušilo nař. rozhodnutím rozhodnutí zsp-é, pokud jde o zastavení výkonu usnesení nábož. obce z 9. července 1925, poněvadž nábož. obec své usnesení nechtěla provésti bez souhlasu zsp-é, nýbrž výslovně žádala o jeho potvrzení a o sdělení, že bylo vzato se souhlasem na vědomí. Nebylo tedy k zastavení tohoto usnesení důvodu, nýbrž jest věcí zsp-é projednati posléze zmíněnou žádost nábož. obce žid.; pokud jde však o další část rozhodnutí zsp-é min. vnitra odvolání nevyhovělo. O stížnosti uvážil nss takto: Zsp jednak 1. nevzala na vědomí oznámení (usnesení) stěžující si nábož. obce a zastavila jeho výkon, jednak 2. vyslovila, že jest povinností stěžující si nábož. obce, starati se, aby matriky byly řádně vedeny, a nésti věcné náklady se správou matrik spojené. Žal. úřad nař. rozhodnutím ad 1. k rekursu nábož. obce zrušil rozhodnutí zsp-é, pokud jde o zastavení výkonu usnesení nábož. obce z 9. července 1925 a vyslovil, že jest věcí zsp-é projednati žádost náboženské obce, jednak ad 2. rekurs nábož. obce zamítl. Výroku ad 1. vytýká stížnost vadnost, poněvadž zsp již ono oznámení obce (žádost) projednala, je na vědomí nevzala a žádosti st-lky, aby sdělení její bylo vzato na vědomí, nevyhověla, takže min. mělo buďto rekursu obce po této stránce vyhověti a pak samo vžiti oznámení st-lky se schválením na vědomí po příp. sdělení st-lky potvrditi po případě naříditi zsp-é, aby ona tak učinila, anebo že min. mělo rekurs obce i po této stránce zamítnouti. — V tomto směru bylo dáti stížnosti za pravdu. Rekursem přechází rozhodnutí sporné věci v mezích petitu rekursního na nadřízenou instanci správní. Když tedy žal. úřad rekursu stěžující si obce vyhověl jen potud, pokud zsp zastavila výkon usnesení representace obce, nevyčerpal tím v tomto směru zcela svůj úkol jako stolice odvolací; žal. úřad měl naopak sám meritorně rozhodnouti o oné žádosti obce a měl sporné usnesení buďto sám vžiti se schválením na vědomí anebo sám rekurs zamítnouti. Že se tak nestalo, ač žal. úřad svým výrokem ad 2. nepřímo zaujímá stanovisko k onomu usnesení obce a to patrně ve směru negativním, je nedostatkem nař. rozhodnutí, který má za následek, že část rekursního petitu st-lčina zůstává nevyřízena. Proto bylo nař. rozhodnutí v tomto směru zrušiti podle § 6 zák. o ss. ad 2. Pokud jde o druhý výrok zsp-é, že totiž stěžující si nábož. obec je povinna, starati se o řádné vedení matrik a nésti věcný náklad spojený se správou matrik, zamítl žal. úřad rekurs st-lky. Stížnost vytýká po té stránce nezákonnost, poněvadž prý náboženská obec zmíněnou povinnost nemá. — V tomto směru neshledal nss stížnost důvodnou. Po této stránce jde o dvě otázky, totiž jednak a) o to, zda žid. nábož. obec v Praze je povinna starati se o řádné vedení matrik, b) o to, zda obec ta je povinna nésti věcný náklad na matriky. ad a) Podle § 6 cis. patentu z 20. února 1784 Sb. zák. Josefa II. díl 4. č. 113, Kropatschek svazek 6. stránka 574 »sluší židy rovněž přidržeti k vedení těchto tří rejstříků« (totiž matrik narozených, matrik sňatků a matrik zemřelých, jak o nich je řeč v předchozích předpisech téhož patentu) a »má tam, kde je ustanoven místní rabín, tento vésti matriky« po př. »onen rabín, který bydlí nejblíže«.
Jest ovšem pravda, že péče o vedení matrik nebyla tu uložena přímo žid. nábož. obcím, nýbrž »židům«; to se však vysvětluje tím, že v době vydání onoho patentu nebyli židé v Čechách organisováni v náboženských obcích ve smyslu úpravy nynější (t. j. ve smyslu § 1 a násl. zák. z 21. března 1890 č. 57 ř. z.). Takovouto »náboženskou obcí« ve smyslu nynějším zejména taky nebyla »židovská obec« v Praze, o níž mluví § 18 t. zv. »židovského systému« (řádu) pro Čechy ze 3. srpna 1797 Sb. zák. polit, svazek 11. č. 13, naopak měla obec tato až do roku 1850 povahu zvláštní obce politické (srovn. §§ 2 a 3 obec. řádu praž. z 27. dubna 1850 č. 85 z. z., podle něhož teprve pražská žid. obec přestala býti samostatnou obcí místní a trvá dále jen jako obec náboženská).
Když však nyní cit. zákon z r. 1890 nařizuje nucenou organisaci židů v obcích náboženských, jejichž úkolem je (§ 1, 2. odst.) »pečovati o nábož. potřeby svých členů«, a když tedy nyní orgánem »židů« na venek a v poměru ke správě státní je náboženská obec, nutno nyní shora cit. předpis § 6 patentu z roku 1784 vykládati tak, že nyní židovské náboženské obce jakožto representanty a orgány »židů« »jest přidržeti k vedení matrik«.
To platí tím spíše, když shora zmíněný žid. řád pro Čechy z r. 1797 pojednává o matrikách v § 9 zařazeném v oddílu jednajícím o »náboženství« a nikoliv snad v oddílu jednajícím o »stavu obyvatelstva«, a když — i u židů — matriky, zavedené sice v prvé řadě v zájmu státním (srov. úvod patentu z r. 1784), přec jen také slouží důležitým náboženským a konfesním potřebám a zájmům.
Proti tomu nelze se dovolávati toho, že § 6 patentu z roku 1784 ponechává vedení matrik rabínům, resp. § 9 žid. řádu z r. 1797 židovskému učiteli nebo kde takového není některému otci rodiny, kterého určí vrchnost, ani toho že podle bodu 4. regulativu o vedení žid. matrik, vydaného dekr. dv. kanc. z 22. prosince 1837 č. 29444, Sb. prov. zák. pro Čechy svazek 20 č. 17 »jmenovati matrikáře« přísluší krajskému úřadu. Neboť těmito předpisy má jenom býti v zájmu veřejném zajištěn rozhodující vliv státní správy na vedení matrik a zaručeno spolehlivé a bezvadné fungování matrik, není tím však řečeno, že by matriky byly institucí, která by se úplně vymykala ze zájmové sféry zákonných organisaci židovstva, nyní žid. nábož. obcí.
Stejně nelze proti uvedenému stanovisku se dovolávati toho, že zák. č. 57/1890 ř. z. se nezmiňuje positivně o matrikách žid, a že zejména neuvádí matriky a jejich úpravu a vedení výslovně mezi úkoly nábož. obcí (v § 1/2) ani mezi věcmi, o nichž podle § 28 musí statut každé nábož. obce obsahovati ustanovení, a že naopak zákon v § 35 odst. 2. toliko zachovává platnost předpisů o matrikách; neboť jednak spadají matriční věci — jak již shora řečeno— rovněž mezi »náboženské potřeby členů« nábož. obcí, jednak není výpočet § 28 zák. vyčerpávající a konečně byly žid. matriky v zájmu veř. upraveny již dostatečně předpisy zvláštními a to v Čechách zejména § 6 patentu z 20. února 1784, § 9 žid. řádu z r. 1787, dekretem dv. kanc. z 21. října 1813 Sb. pal. zák. sv. 41 č. 49, regulativem a poučením z r. 1837 a zákonem z 10. července 1868 č. 12 ř. z. z roku 1869.
Z těchto úvah dospěl tudíž nss k závěru, že péče o řádné opatřování matrik náleží také žid. nábož. obcím a že proto nebylo porušeno subj. právo st-lky tím, že zsp učinila výrok zmíněný shora sub 2. a), resp. že min. vnitra v tomto směru rekurs st-lky zamítlo.
ad b) Zbývá ještě zkoumati, zda zsp resp. min. vnitra právem vyslovily, že st-lka je povinna, nésti věcný náklad se správou matrik spojený.
Po té stránce nutno nejprve vytknouti, že nař. rozhodnutí na začátku důvodů, připojených ke druhé části nař. rozhodnutí, mluví sice vůbec o »povinnosti žid. nábož. obcí nésti náklad spojený s vedením matrik« a že v dalším bodě svého odůvodnění se zmiňuje o »nákladu na matrikářem Jelikož však rozhodnutí zsp, které bylo předmětem instančního přezkoumání min.-em, výslovně ukládá nábož. obci jenom povinnost nésti věcné náklady se správou matrik spojené, tedy nikoliv též náklady osobní (případnou odměnu pro matrikáře), a jelikož nelze předpokládati, že by žal. úřad byl mínil při rozhodování o rekursu st-lky o své újmě rozšiřovati předmět sporu, může nss vycházeti z toho, že jak rozhodnutím zsp-é, tak nař. rozhodnutím byla stěžující si obci uložena jen povinnost nésti věcný náklad spojený se správou matrik.
Proto ponechává nss stranou, zda by obci bylo lze ukládati po případě také úhradu nákladu osobního, a neměl nss příčiny zabývati se otázkou, jaký význam by po té stránce měla okolnost, že žid. matrikáře jmenuje státní správa a že instrukce o vedení žid. matrik vydaná gub. dekretem z 24. dubna 1838 č. 1818, sb. čes. prov. zák. svazek 20. č. 107 na základě dekretu dvor. kanc. z 22. prosince 1837 č. 29444 upravuje v § 13 odměňování žid. matrikáře jenom ve způsobu poplatků vybíraných od stran za zápisy do matrik a za výtahy z nich.
Otázka, kdo má nésti věcný náklad na žid. matriky vůbec, není žádným positivním předpisem upravena výslovně. Výslovný předpis byl naopak vydán toliko stran určité části tohoto věcného nákladu, totiž nákladu spojeného s opatřováním matričních knih, ustanovením § 5 odst. 2 zmíněné již instrukce z roku 1837, kde se praví, že »náklad na opatření matrik má nésti žid. obec«. Že předpis ten skutečně se vztahuje jen na knihy matriční, vychází nepochybně na jevo ze souvislosti tohoto odstavce 2. s odstavcem 1. téhož § 5 a s předchozím §em 4, které zřejmě mají na mysli jenom matriční knihy.
Z toho však, že positivním a výslovným předpisem je postaráno jen o jednu část věcného nákladu, nelze usuzovati, že by ostatní věcný náklad tam, kde by nutnost jeho nastala, měl jíti k tíži nikoliv nábož. obce, nýbrž — jak míní stížnost — k tíži matrikáře samotného.
Stížnost sama uznává, že takového věcného nákladu jinakého (mimo nákladu na opatření knih matričních, opatření místnosti, zařízení její, otop, osvětlování a pod.) zpravidla není a nebylo, poněvadž matriky žid. se v převážné většině případů vedly a vedou v bytě matrikáře anebo v jeho již beztak z jiného důvodu zřízené úřední místnosti a že zvláštní kancelář matriční byla zřízena v Praze výjimečně vzhledem k velikosti a významu nábož. obce a pro pohodlí obecenstva. Již touto skutečností se však vysvětluje, proč nebylo potřebí, aby státní správa vydávala určitou výslovnou normu o úhradě případného jinakého nákladu věcného; nelze tudíž již z tohoto důvodu z nedostatku výslovné normy po této stránce pro spornou otázku nic vyvozovati.
Nutno však uvážiti toto: Stížnost sama uvádí, že st-lka netvrdí povinnosti státu, aby stát případný náklad takový hradil; dále nelze předpokládati, že by při instituci pro veřejnost tak důležité a státní správou tak podrobně upravované, jakou jsou nesporně žid. matriky, uhražování ostatního věcného nákladu v takových výjimečných případech, kde nutnost nákladu takového nastane, bylo mělo býti ponecháno matrikáři, takže by řádné fungování matrik po případě bylo závislé na tom, jak matrikář bude ochoten o případné věcné potřeby se postarati na svůj náklad; dále bylo již shora poukázáno na to, že vedení matrik se ukládá »židům« (§ 6 patentu z r. 1784), že »židé« jsou nyní nucené organisováni v nábož. obcích (§§ 1 a 2 zák. č. 57/1890), že dále jsou matriky v žid. řádě z roku 1797, § 9 uváděny v oddílu jednajícím o náboženství a slouží také důležitým náboženským a konfesním potřebám příslušníků žid. vyznání a že konečně § 1 odst. 2 zák. č. 57/1890 ukládá žid. nábož. obcím, aby »pečovaly o uspokojování nábož. potřeb svých členů a aby vydržovaly a podporovaly ústavy k tomu účelu potřebné.«
Za tohoto stavu věci nutno dospěti k závěru, že nyní i jinaký věcný náklad na vedení žid. matrik lam, kde výjimečně nutným se stane, jde k tíži žid. nábož. obcí.
Nelze proto ani ve směru ad 2 b) shledati, že by bylo bývalo nezákonným způsobem porušeno subj. právo st-lčino a jeví se stížnost i po té stránce bezdůvodnou.

Citace:

Č. 7683. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 203-207.