Č. 3217.

Chudinství (Čechy): I. * Obec, která chudého příslušníka jiné obce svým nákladem dala pohřbíti, má podle § 12 čes. zák. chudinského z 27. prosince 1868 č. 59 z. z. proti obci domovské nárok na náhradu pohřebních nákladů. — II. Chudým ve smyslu čes. zák. chudinského je každý, kdo sám sebe zaopatřiti nemůže, nikoliv teprve ten, kdo obecního zaopatření chudinského se stal účastným.
(Nález ze dne 6. února 1924 č. 1939).
Věc: Městská obec 3. proti ministerstvu vnitra stran náhrady pohřebného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že městská obec B. jest povinna nahraditi obci D. náklady, které této obci vzešly pohřbením Emanuela J., příslušného do B., jehož mrtvola byla 3. března 1922 nalezena na území obce D. K odůvodnění tohoto výroku dovolal se žal. úřad rozhodnutí druhé stolice, která zákonný podklad pro povinnost stěžující si obce k hrazení oněch nákladů shledávala v ustanovení §§ 28 a 29 zak. domovského z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. a § 12 zák. chud. z 3. prosince 1868 č. 59 z. z., a dodal k tomu, že úhrada výloh vzešlých pohřbením Emanuela J., tuláka to žebrotou se živícího, jež obec D. zálohou zaplavila, má povahu přechodných podpor podle § 28 cit. domovského zákona.
Nález o stížnosti obcí B. podané založil nss na těchto úvahách: Námitky povahy meritorní, t. j. námitky, jimiž stížnost dovozuje nezákonnost nař. rozhodnutí, jsou tyto:
1. Povinnost k náhradě pohřebních výloh nelze dovoditi ze zák. domovského. Pokud se rozhodnutí opírá o tento zák. jest nezákonné.
2. Tato povinnost nedá se opříti ani o § 12 zák. chudinského, neboť povinnost k zapravení pohřebních nákladů tam stanovená vztahuje se na pohřbení obecních chudých. Kdo obecním chudým nebyl, nemůže se jím státi po smrti.
Stížnosti jest dáti za pravdu v tom, že z domovského zák. samého
nelze odvoditi povinnost obce domovské k hrazení nákladů pohřebních.
Úřady však opřely své rozhodnutí nejen o tento zákon, nýbrž o ustanovení § 12 zák. chudinského, jež zní (odst. 3.):
»Za chudé, jež obec povinna jest ošetřovati, má také zapraviti nevyhnutelně potřebné náklady pohřební«.
Výklad, jaký tomuto předpisu dává stížnost, nemá ani ve znění zák. ani v jeho patrném úmyslu nijaké opory. Zákon chudinský neobsahuje sice výslovnou definici, kdo jest chudým ve smyslu tohoto zák., ale z jeho předpisů, zejména z ustanovení § 8 vysvítá, že chudým všeobecně nazývá každého, kdo sám sebe »zaopatřiti« nemůže, tedy nikoliv teprve toho, kdo se stal účastným obecního zaopatření chudinského. Třetí odst. § 12 tohoto zák. nepřipouští také výklad, že povinnost k hrazení nákladů pohřebních omezuje se jen na chudé, kteří již za života chudinského opatření od obce užívali. Pravíť se tam: »za chudé, jež jest obec povinna opatřovati«; tomu možno jest rozuměti jen tak, že za týchž předpokladů subjektivních, za jakých vzniká pro obec povinnost chudinského zaopatření za života chudého, stíhá ji i povinnost hraditi pohřebné v případě jeho smrti. Nelze se také domysliti vnitřního důvodu, proč by zákon, uloživ obci takovouto povinnost, omezoval ji na případ, kdy obec již nějaký náklad na zaopatření chudého nesla, vylučoval ji naproti tomu tehdy, když obec za živa mu nic neposkytovala. Že Emanuel J. byl chudý ve smyslu svrchu vyloženém, obec nepopírá, právě tak jako okolnost že byl jejím příslušníkem.
Zda Emanuel J. chudinské podpory od stěžující si obce požíval čili nic, a ovšem také, zda se za živa živil žebrotou či jinak, jest v důsledku toho, co svrchu bylo uvedeno, pro posouzení otázky, je-li obec B. povinna pohřebné náklady za jmenovaného hraditi čili nic, irelevantní, a proto také jsou bez podstaty námitky vadnosti řízení zakládající se na tvrzení, že tyto okolnosti nebyly náležitě zjištěny.
Že však povinnost obce B. nésti náklady za svého příslušníka nepomíjí tím, že tyto náklady fakticky vynaložila obec D., vyplývá ze zásady projevené v §§ 28 a 29 zák. domovského a v § 7 zák. chudinského, podle které obci, která na cizího příslušníka učinila náklad ve smyslu předpisů o chudinském zaopatření, náleží regresní nárok vůči obci domovské. Výslovného předpisu, jenž by tento nárok přiznával také, pokud jde o náklady pohřební, ovšem není. Poněvadž však zák. chudinský v § 12 hrazení těchto nákladů postavil na roven jinakým formám poskytování chudinského opatření, musí ona všeobecná zásada míti platnost také pro náklady pohřební, hradila-li je obec jiná než domovská.
K námitce stížnosti, že rozhodnutí jest vadné proto, že neodůvodňuje, proč vůči obci B. použilo § 12 chudinského zák., jest podotknouti, že povinnost úřadu rozhodnutí své odůvodňovati znamená, že z rozhodnutí musí býti patrno, na jakém podkladu skutkovém i právním bylo vydáno.
Tomuto požadavku v daném případě bylo vyhověno. Z rozhodnutí jest patrno zcela jasně, že založeno jest na skutkových předpokladech, že Emanuel J. byl domovským právem příslušný do B., že byl chudý, a že, když jeho mrtvola byla nalezena na území obce D., tato nahradila náklady pohřební.
Na tyto, jak již řečeno, nesporné skutkové předpoklady použily úřady předpisů jednak zák. domovského, jednak § 12 zák. chudinského, i nelze nalézti, v čem by toto odůvodnění bylo nedostatečné a jest i námitka naposled uvedená — pokud vůbec jí lze rozuměti — lichá ....

Citace:

č. 3217. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 526-528.