Čís. 6188.

Zákaz reformationis in peius nebrání soudu rozhodujícímu o opravném prostředku, aby v důvodech rozsudku neuvažoval o správném právním podřadění stíhaného skutku, jak je jeho povinností podle § 262 tr. ř. Předpokladem úspěchu opravného prostředku je vždy, že byl stěžovatel zkrácen ve svých právech.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1938, Zm I 365/38.)
Nejvyšší soud uznal jako soud zrušovací po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury k zachování zákona do rozsudku krajského soudu jako soudu odvolacího takto právem:
Rozsudkem krajského soudu v N. jako soudu odvolacího ze dne 26. července 1937, č. j. To III 1078/37-3, jímž byl obžalovaný A. podle § 259, č. 2 tr. ř. zproštěn obžaloby pro přestupek podle § 1 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n., porušen byl zákon v ustanovení § 262 tr. ř.
Důvody:
»Svaz trafikantů a skladníků tabáku válečných poškozenců v Č. S. R.«, zastoupený místopředsedou a ústředním tajemníkem, podal dne 4. března 1937 u okresního soudu v N. soukromou žalobu na A., majitele tabáční prodejny v J., pro přestupky podle §§ 1 a 2 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. Podle obsahu obžaloby zaslal A. žalobci dopis, v němž mimo jiné uvádí, že obdržel leták žalobcův, takový leták že uznává jen za štvaní mezi trafikanty vůbec, že to vypadá jako by se styděli za svoji práci a spíše že pří uvážení každý takový leták s odporem musí zamítnouti, neb jej uznati za nečestné jednání, to že jsou obchodníci a zástupci trafikantů?, to že je spíše hnus a nenávist i organisační a osobní zášť.
Obžalovaný A., který se k činu doznal, byl po provedeném průvodním řízení rozsudkem okresního soudu v N. ze dne 25. května 1937 uznán vinným přestupkem podle § 1 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n., spáchaným obsahem uvedeného dopisu, čímž soukromému žalobci »nadáváním na cti ublížil«. Za tento přestupek byl obžalovanému podle § 1 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n. za použití §§ 260, písm. b), 266 tr. z. uložen trest vězení 48 hodin, zostřeného tvrdým lůžkem, jakož i náhrada nákladů na trestní řízení. Podmíněný odklad výkonu trestu obžalovanému povolen nebyl.
Odvolání obžalovaného z výroku o vině krajský soud jako soud odvolací v N. rozsudkem ze dne 26. července 1937 vyhověl a obžalovaného podle § 259, č. 2 tr. ř. zprostil obžaloby pro přestupek podle § 1 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n. K odůvodnění tohoto svého výroku uvedl odvolací soud, že neshledal ve stíhaných místech dopisu takové výrazy, jež by bylo lze podřaditi pod pojem »nadávky« ve smyslu ustanovení cit. § 1, a pokud by výrazy v inkriminovaném dopise obsažené mohly zakládati skutkovou podstatu přestupku § 2 cit. zák., uvedl, že se jimi odvolací soud nemohl v neprospěch obžalovaného zabývati, když soukromý žalobce v tom směru nepodal opravného prostředku. Tímto rozsudkem byl však porušen zákon. Pokud rozsudek má s jedné strany za to, že by stíhaná místa mohla zakládati skutkovou podstatu přestupku pomluvy podle § 2 zákona o ochraně cti, s druhé strany však hájí názor, že se nemůže touto otázkou zabývati v neprospěch obžalovaného, má zřejmě na zřeteli zákaz reformationis in peius, který si však nesprávně vykládá, neboť přehlíží, že ustanovení § 290, odst. 2 a § 477, odst. 2 tr. ř. uvádí toliko, že soudem rozhodujícím o opravném prostředku nesmí býti obžalovanému uložen trest přísnější, než jaký byl vyřčen prvním rozsudkem. Ať by bylo pak přisvědčiti názoru, že zmíněný zákaz reformace in peius soud vůbec neomezuje ve výroku o vině a o právní kvalifikaci trestného činu, nýbrž jen v tom směru, že obžalovanému nesmí býti uložen přísnější trest, než který byl původně vysloven napadeným rozsudkem, což platí ovšem též o každém zlu podle zákona s odsouzením spojeném, tedy též o právních následcích odsouzení (srovn. rozh. č. 1811, 2018 Sb. n. s., 380, 1469, 2418 víd. sb., Storch, Řízení trestní rakouské II, str. 501, Mayer, Komentář II, str. 645), nebo názoru, že v případech v úvahu tu přicházejících musí se soud omeziti na zjištění nesprávného podřadění stíhaného skutku rozsudkem první stolice, aniž smí výrok co do viny opraviti (rozh. č. 1880, 4045 víd. sb., Lobsing, Oesterreichisches Strafprozessrecht 1931, str. 485), je při nejmenším nesporno, že uvedený zákaz reformationis in peius odvolacímu soudu nikterak nebránil, aby v důvodech svého rozhodnutí neuvažoval o správném podřadění stíhaného skutku, jak naopak bylo jeho povinnosti podle § 262 tr. ř. Kdyby byl odvolací soud vyhověl této povinnosti a kdyby pak byl při tom snad dospěl k úsudku, že je naplněna skutková podstata přestupku pomluvy podle § 2 zákona o ochraně cti, byl by musel, kdyby nebyl zastával první z nahoře uvedených názorů a přímo opravil rozsudek první stolice ve výroku o vině, alespoň ve smyslu druhého názoru uznali, že obžalovaný nebyl zkrácen ve svých právech tím, že jeho skutek byl podřaděn pod mírnější ustanovení trestního zákona. I v tomto případě by byl musel odvolání obžalovaného zamítnouti, poněvadž předpokladem pro úspěch opravného prostředku je vždy zkrácení v právech stěžovatelových.
Je tedy zřejmo, že odvolací soud pro nesprávný výklad ustanovení o zákazu reformationis in peius (§ 477, odst. 2 tr. ř.) porušil předpis § 262 tr. ř.
Bylo proto zmateční stížnosti generální prokuratury k zachování zákona vznesené po rozumu §§ 33, 479 tr. ř. vyhověli a podle § 292 tr. ř. uznali právem, jak uvedeno.

Citace:

č. 6188. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 216-218.