Čís. 1314.

Byl-li člen závodní rady v zájmu dělnictva nucen uvésti v sezení závodní rady nepřístojnosti, stačí k beztrestnosti jeho v řízení o žalobě, podané naň proto pro urážku na cti, důkaz pravděpodobnosti. V pozdějším podržení urážlivého výroku dlužno spatřovati opakování jeho.
(Rozh. ze dne 22. října 1923, Kr I 630/23).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti gen. prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem okresního soudu ve Falknově ze dne 20. února 1923 a rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Chebu ze dne 28. dubna 1923, porušen byl zákon v ustanovení §u 490 tr. zák.; rozsudky ty se v odsuzující části zrušují a okresnímu soudu ve Falknově se ukládá, by, šetře zásady §u 293 tr. ř. v rozsahu zrušení ve věci znovu jednal.
Důvody:
Dle obsahu spisů konalo se dne 6. října 1922 sezení závodní rady těžířstva v V. u přítomnosti zástupce horního úřadu v K., kde jednáno bylo o vypovídání a propuštění jednotlivých zaměstnanců, při kteréžto příležitosti člen závodní rady horník Josef T. se vyjádřil, že při určování dotyčných, v úvahu přicházejících dělníků se strany jednotlivých závodních orgánů nepostupuje se vždy nestranně a že lidé, jichž ženy jsou povolný, výpověď nedostanou a naopak. K vyzvání horního ředitele G-a, by uvedl jména, jmenoval T. naddůlniho Františka K. Dne 17. října 1922 na to ředitel G. dotazoval se opětně v příčině té ve své kanceláři u přítomnosti Františka K-a a Josefa T-а, kterýž uvedl, že má na své tvrzení svědky a G. ho upozornil, že bude také propuštěn, раk-li to nebude moci prokázati. Byv Františkem K-em pro urážku na cti žalován, Josef T. nastoupil důkaz pravdy a vedl za svědky čtyři ženy, které skutečně potvrdily, že soukromý žalobce jim činil milostné návrhy. Za výhovění sliboval Františce F-ové zvláštní výhody osobní i rodinné v závodě, Anna K-ová vyvozovala ze svého odpírání ten následek, že její manžel marně se ucházel v závodě o práci, a dle výpovědi Antonie H-ové a Hedviky H-ové přičítaly navržené propuštění svých manželů z práce té okolnosti, že nebyly soukromému žalobci po vůli. Rozsudkem okresního soudu ve Falknově ze dne 20. února 1923 byl Josef T. pro přestupek proti bezpečnosti cti dle §§ 487 a 488 tr. zák. spáchaný dne 6. října 1922 svrchu uvedeným výrokem, proneseným v sezení závodní rady odsouzen podmínečně se zkušební dobou 1 roku do vězení v trvání 14 dnů. Pro týž přestupek spáchaný dne 17. října 1922 byl však dle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby zproštěn. K odvolání obou stran byl tento rozsudek rozhodnutím krajského jako odvolacího soudu v Chebu ze dne 28. dubna 1923 v plném znění z důvodů prvního soudce potvrzen. Odsuzující část rozsudku odůvodňuje okresní soud v podstatě tím, že vedený důkaz pravdy se obviněnému nezdařil, poněvadž první soudce nedal víry udáním uvedených svědkyň. Sprošťující část rozsudku pak odůvodňuje tím, že obviněný svou dřívější výpověď pouze potvrdil, když vyzván byl svým nadřízeným, aby se ospravedlnil, že mu tedy náleželo právo, se hájiti a že jedině ve výkonu tohoto práva potvrdil, jinou osobou opakovaný výrok jako správný. Rozsudky v obou směrech porušují zákon. Právně mylný jest především názor obou stolic, že v tomto případě bylo třeba důkazu pravdy, neboť stačil důkaz t. zv. pravděpodobnosti. Pochybností není, že urážlivý výrok ze dne 6. října 1922 v sezení závodní rady za přítomnosti zástupce revírního horního úřadu v K. pronešený, stal se veřejně a bylo by tedy potřeba důkazu pravdy dle u 490 odstavec prvý tr. zák. jen v tom případě, kdyby obviněný ve smyslu §u 489 tr. zák. nebyl býval zvláštními okolnostmi k veřejnému pronesení výroku svého donucen. Nebylo uvažováno, tím méně rozhodnuto, zdali takové okolnosti zde byly. Nesporno však jest, že obviněný byl v onom sezení jako člen závodní rady, jako členu závodní rady byla ona sdělení, o kterých svědkyně u soudu pak vypovídaly, učiněna a v zájmu dělnictva jím zastupovaného byl tudíž obviněný dle ustanovení §u 2. zákona ze dne 25. února 1920 čís. 143 sb. z. a n. a dle §u 2 (5.) a (6.) prováděcího nařízení k citovanému zákonu ze dne 13. července 1920 čís. 434 sb. z. a n. povinen v sezení uvésti řípadné nepřístojnosti, jež mu byly hlášeny a o jejichž pravdivosti neměl důvodu pochybovati. Byl-li však obviněný oprávněn neboli okolnostmi nucen, nepřístojnosti ony v sezení uvésti, stačilo k beztrestnosti obviněného ve smyslu druhého odstavce §u 490 tr. zák., aby prokázal takové okolnosti, z nichž vyplývalo z dostatek důvodů, by pronesené obvinění mohlo býti pokládáno za pravdivé. Obviněnému bylo tedy jen prokázati, že se o tvrzených nepřístojnostech dozvěděl, a že i proč je mohl pokládati za pravdivé, neboli, že jednal bezelstně. O této otázce však obě stolice, stojíce na stanovisku o potřebě důkazu pravdy, vůbec neuvažovaly a tím porušen byl zákon v předpisu §u 490 tr. zák. Protizákonnou jeví se však i osvobozující část rozsudku, neboť závadný projev ze dne 17. října 1922 podléhá stejnému posouzení jako projev ze dne 6. října 1922 a nebylo lze hodnotiti jej jako pouhé ospravedlnění neb obranu. Buď provedl obviněný důkaz pravděpodobnosti ve směru výše naznačeném a bylo ho sprostiti z tohoto důvodu, nebo důkaz ten se nezdařil a obžalovaný měl býti stejně odsouzen jako pro projev ze dne 6. října 1922. Sprosťující tuto část rozsudku nelze ovšem již dle zásady §u 292 tr. ř. rušiti.

Citace:

č. 1314. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 425-427.