NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 2243.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Pokud vybízení dělnické (komunistické) mládeže, by v případě války hájila jen zájmy dělnické třídy, spadá pod ustanovení §u 16 čís. 1 a tvrzení, že se tak stane, pod ustanovení §u 18 čís. 2 zákona.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1926, Zm II 384/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečiny podle §u 16 čís. 1 a podle §u 18 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., napadá zmateční stížnost nejprve rozsudkový výrok, jímž byla rozsudkem zjištěná slova obžalovaného podřaděna skutkové podstatě přečinu podle §u 16 čís. 1 zákona na ochranu republiky, namítajíc, že se obžalovaný zmínil pouze všeobecně, že dělnická třída a zvláště komunistická mládež musí si býti vědoma svých povinností jako třídy dělnické, že nesmí nikdy hájiti zájmy měšťácké třídy jakožto třídy nepřátelské, nýbrž musí vždy hájiti zájmy své třídy. Nikdy nebylo prý řečeno, že se jedná o armádu nebo vládu státu Československého, to, co mluvil obžalovaný, hlásá prý všeobecně známý program komunistické strany, jejž možno čisti denně v časopisech, aniž by v tom bylo spatřováno něco trestného. Námitce nelze přiznati oprávnění. Především neměl závadný výrok ob- žalovaného onoho doslovu, v němž jej uvádí zmateční stížnost. Podle zjištění rozsudkového, vzhledem k předpisu §u 288 čís. 3 tr. ř. při provádění námitky důvodu hmotněprávní zmatečnosti pro stěžovatele závazného, pronesl obžalovaný slova: ». . . ale mýlí se tato vláda, domnívá-li se, že dělnická mládež, specielně komunistická, půjde do války, která v dohledné době přijití musí, hájiti zájmů této vlády. Nejsme zásadně antimilitaristy, jsme jen proti militarismu měšťáckému a jsme pro militarismus rudý. Když budeme musiti jíti do války, budeme jen hájiti zájmů dělnické třídy.« Jak patrno, zmateční stížnost ve své snaze, propůjčiti slovům obžalovaného doslov a tím ovšem zároveň i smysl s hlediska trestně-právního nezávadný, vypouští z výroku obžalovaného všecka ona slova, která právě vedla nalézací soud k tomu, že ve výroku tom shledal (veřejné) vychvalování zločinu podle §u 16 čís. 1 zákona na ochranu republiky, by totiž za války způsobena byla škoda branné moci republiky. V přesvědčení, že obžalovaný měl na mysli chování se těch, vůči nimž svůj projev činil, za případné budoucí války vůbec a za plnění branné povinnosti zvlášť, právem utvrzovala nalézací soud také skutečnost, zjištěná rozsudkem, že obžalovaný pronesl závadný výrok za řeči na schůzi komunistické mládeže, v níž bylo přítomno asi 45 osob, většinou asi šestnáctiletých, v nichž obžalovaný zřejmě spatřoval budoucí vojíny. Jak doslov a smysl výroku samotného, tak okolnosti, za nichž jej obžalovaný pronesl, nepřipouštějí nejmenší pochybnosti o tom, že obžalovaný měl při tom na mysli vojíny a brannou moc státu Československého; nesejde tudíž na tom, že, jak zdůrazňuje zmateční stížnost, obžalovaný státu toho výslovně nejmenoval.
Projev, jímž obžalovaný, zejména jeho závěrečnou větou hlásal pro případ války výhradné hájení zájmů jediné (dělnické) třídy obyvatelstva tohoto státu, a to právě těmi, kdož by byli za války povoláni k službě vojenské, jest však v naprostém rozporu s úkolem, jejž ukládá československé branné moci § 1 branného zákona ze dne 19. března 1920, čís. 193 sb. z. a n., podle něhož je československá branná moc povolána zejména k tomu, by hájila trvání, celistvost a svobodu republiky Československé proti zevnějším nepřátelům. Této úloze branné moci jako celku odpovídá povinnost každého jednotlivého příslušníka jejího, nic nepodnikati, co by mohlo onen úkol branné moci křižovati, a sledování i dosažení cílů jím vytčených poškoditi. Před plněním této povinnosti musí, jmenovitě za války, nezbytně zcela ustoupiti veškeré protichůdné zájmy jak osobní, tak jednotlivých vrstev (skupin) obyvatelstva státu vůbec a příslušníků branné moci zvlášť, ať mají svůj původ v rozdílech národnostních, náboženských, nebo v protivách rázu sociálně-třídního. Snahy, které by se, hlavně za války, nesly za uplatňováním takovýchto dílčích zájmů jediné jen třídy obyvatelstva, přinášely by s sebou nezbytně nanejvýš povážlivé porušení celistvosti branné moci jakožto přední podmínky její zdatnosti a tím ovšem i její ochromení a poškození. Tomu bylo by tak zejména tehdy, kdyby ono výhradné hájení zájmů jedné třídy obyvatelstva mělo zároveň značiti odpor proti hájení státu v jeho dnešní (republikánské) ústavní formě jako celku, k jehož hájení je povolána právě jeho branná moc. Obžalovaný mluvil sice ve své řeči o »této vládě«, o »měšťáckém militarismu«, než rozsudek dospívá k případnému závěru, že obžalovaný měl při tom na mysli vládu republikánskou, totiž dnešní ústavní formu vlády ve státě Československém vůbec, nikoli snad pouze jeho vládu v nynějším jejím přechodném složení, a že jeho projev směřoval také proti branné moci Československé republiky. Námitka zmateční stížnosti, že to, co mluvil obžalovaný, hlásá, zejména v časopisech strany, beztrestně program komunistické strany, postrádá všeho podkladu a oprávnění již proto, že zejména i tu vychází zmateční stížnost z nesprávného předpokladu (§ 288 čís. 3 tr. ř.), že výrok obžalovaného zněl nikoli tak, jak jej zjišťuje rozsudek, nýbrž jak je uveden ve stížnosti, v čemž však jest, jak shora naznačeno, podstatný rozdíl.
Námitka, kterou napadá zmateční stížnost rozsudkový výrok, jímž byla táž slova obžalovaného podřaděna skutkové podstatě přečinu podle §u 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky, není však vůbec provedena způsobem, který by vyhovoval zákonu (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Skutkovou podstatu uvedeného přečinu neshledal nalézací soud v tom, že obžalovaný mluvil o válce, která v dohledné době přijíti musí, nýbrž podle výslovného závěru rozsudkového v tom, že předpovídal, že v oné válce, která v dohledné době musí přijití, bude se dělnická, najmě komunistická mládež chovati způsobem, jím uvedeným, že totiž, půjde-li do války, nebude hájiti zájmy »této vlády« (ve smyslu shora dle rozsudku nastíněném), nýbrž jen zájmy dělnické třídy. Nalézací soud vším právem shledal tuto zprávu, předpověď obžalovaného, byť snad s výjimkou komunisticky smýšlejících živlů, ohledně všech ostatních vrstev dělnické třídy nepravdivou a takovou, že ani obžalovaný neměl dostatečných důvodů, pokládati ji za pravdivou. Z hořejších podrobných úvah pak je již dostatečně zjevnou i správnost rozsudkového výroku, podle něhož obžalovaný sdělováním oné zprávy, předpovědí, poškozoval bezpečnost státu. Učinil tak podle výslovného zjištění rozsudkového, jež při nejmenším výslovně nenapadá ani zmateční stížnost, vědomě, takže nalézací soud právem shledal v jeho výroku i subjektivní skutkovou podstatu řečeného přečinu.

Citace:

č. 2243. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 50-52.