Čís. 4352.

Honební společenstvo jest oprávněno domáhati se nicotnosti pachtovní smlouvy, jež byla uzavřena proti předpisu §u 16 honeb. zák. pro Čechy. Pachtovní smlouva na oko nestane se platnou tím, že samo propachtující honební společenstvo (honební výbor) zasazovalo se o schválení pachtovní smlouvy a že smlouva byla dohlédacími úřady schválena.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1924, Rv I 931/24.)
K žalobě honebního společenstva na pachtýře honitby o nicotnost pachtovní smlouvy soud prvé stolice uznal smlouvu za nicotnou, poněvadž žalovaný byl jen nastrčenou osobou, by se zakrylo, že pachtýřem jest proti zákonnému zákazu §u 16 honeb. zák. honební společnost. Odvolací soud žalobu zamítl, poněvadž v pachtovní smlouvě uveden jest jako pachtýř pouze žalovaný, tato smlouva byla pořadem správních stolic schválena a tím bylo právoplatně zjištěno, že pachtýřem jest pouze žalovaný.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a uložil mu, by po případném dalším jednání o odvolání znova rozhodl a při tom hleděl i na útraty řízení opravných.
Důvody:
Pokud především se týče narážky žalovaného v dovolacím sdělení, že Nejvyššímu soudu bude se zabývati ve smyslu §u 240 c. ř. s. jeho námitkou nepřípustnosti pořadu práva, buď podotknuto, že o námitce té bylo souhlasnými rozhodnutími obou nižších soudů již pravoplatně rozhodnuto (§ 528 c. ř. s., 42 odstavec třetí j. n. a plenární rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1924, čís. pres. 1582/23). Dovolací důvod žalujícího honebního společenstva týkající se nesprávného právního posouzení sporné věci dle §u 503 čís. 4 c. ř. s., je oprávněným. Žalobou domáhá se honební společenstvo, zastoupené honebním výborem, zjištění vůči žalovanému, že smlouva o pachtu práva honebního mezi honebním společenstvem a žalovaným není po právu. Aktivní oprávnění žalující strany k této žalobě vyplývá z ustanovení §§ 4, 8, 12, 13 hon. zák. K odůvodnění žaloby tvrdí žalující strana, že smlouva, kterou byla žalující stranou v roce 1919 žalovanému propachtována honitba v honebním obvodu obce S. s platností od 1. února 1920 do 31. ledna 1926, byla učiněna na oko, ježto ve skutečnosti nebyla honitba propachtována jenom žalovanému, nýbrž též celé řadě jiných vyjmenovaných osob (honební společnosti), jež měl žalovaný krýti, což se stalo úmyslně s oboustranným vědomím za účelem obejíti ustanovení §u 16 hon. zák., dle něhož má býti pravidlem jediná fysická osoba pachtýřem honitby. Pachtovní smlouva na oko jest dle §u 916 obč. zák. ničí, a žalující strana má na tom právní zájem, aby tento právní stav byl co nejdříve zjištěn a skončen. Z tohoto žalobního obsahu je patrno, že žalující strana tvrdí nicotnost pachtovní smlouvy dle §u 916 a 879 obč. zák., že totiž jde o smlouvu na oko, která svým skutečným obsahem příčí se zákonnému zákazu (§ 16 hon. zák.). Jde tedy o případ §u 916 obč. zák. druhá věta. Pachtovní smlouva, učiněná na oko se žalovaným, jest ve skutečnosti pachtovní smlouvou s celou řadou pachtýřů, příčí se ustanovení §u 16 hon. zák. a jest proto dle §u 879 obč. zák. ničí. Tato od původu ničí smlouva nemohla nabýti platnosti tím, že samo propachtující honební společenstvo (honební výbor) zasazovalo se o schválení pachtovní smlouvy a že smlouva byla dohlédacími správními úřady též schválena, jak mylně domnívá se odvolací soud. Vždyť při tom šlo o smlouvu, učiněnou na oko pouze se žalovaným a tedy zákonu odpovídající. Zastřenou jí smlouvu skutečnou odkrýti a ji za ničí prohlásiti bylo úkolem soudu. Stanovisku žalobnímu odpovídají skutková zjištění i skutkový a právní závěr prvého soudu. Odvolací soud však změnil rozsudek, vycházeje z mylného právního názoru, o němž se stala zmínka. Bylo by proto dovolání vyhověti, odvolací rozsudek změniti a obnoviti rozsudek prvého soudu. Tomu vadí však ta okolnost, že odvolací soud, řídě se svým mylným právním názorem, nezabýval se dalšími odvolacími důvody nesprávného ocenění provedených důkazů a neúplnosti řízení, nezabýval se přezkoumáním správnosti skutkových zjištění prvého soudu, pro rozhodnutí sporu nezbytných, jehož se žalovaný svým odvoláním domáhal, čímž trpí odvolací řízení vadností ve smyslu §u 503 čís. 2 c. ř. s. a nezbývá, než rozsudek odvolací zrušiti a nové rozhodnutí, po případě po dalším řízení odvolacím, naříditi (§ 510 c. ř. s.).

Citace:

č. 4352. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 591-592.