NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 997.

Spolupachatelem zločinu veřejného násilí dle § 83 tr. zák. jest zásadně každý, kdo neoprávněně vnikl proti výslovně nebo mlčky projevené vůli oprávněného do domu. Souběh s přestupkem dle § 411 tr. zák.
Skutková podstata zločinu veřejného násilí dle § 98 b) tr. zák. nevyžaduje za všech okolností, by výslovně jmenováno bylo zlo, jímž se hrozí, stačí, vychází-li z okolností nepochybně na jevo, o jaké zlo se jedná. Pokud jest obsažena skutková podstata zločinu dle § 98 b) tr. zák. ve zločinu dle § 83 tr. zák.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1922, Kr I 1149/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 1921, pokud jím byl obžalovaný Rudolf A. uznán vinným přestupkem dle §§ 5, 411 tr. zák., kdežto ostatní obžalovaní byli dle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni i obžaloby pro zločiny dle §§ 83 a 98 lit. b) tr. zák. potud, pokud napadla sproštění obžalovaných Rudolfa A-а, Václava T-а, Vojtěcha P-а, Josefa Z-а, Josefa M-а, Josefa P-а, Jana K-a, Vincence В-a, Zdeňka D-a z obžaloby pro přečin dle § 83 tr. zák., jakož i sproštění Josefa Z-a, Václava T-а a Václava S-а z obžaloby pro zločin dle § 98 lit. b) tr. zák. pro žalobní děj ze dne 21. srpna 1920, rozsudek v tomto rozsahu zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl; zavrhl však zmateční stížnost státního zastupitelství, pokud napadla sproštění obžalovaných Václava T-а a Zdeňka D-a z obžaloby pro zločin dle § 98 lit. b) tr. zák., pro žalobní děj ze dne 19. srpna 1920.
Důvody:
Po stránce věcné (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) vytýká stížnost rozsudku právem, že se zakládá na právně mylném výkladu zákona. Prvý soud vynesl osvobozující rozsudek s odůvodněním, že nebylo prokázáno, »že to byli právě obžalovaní, kteří se dopustili násilného vniknutí s více lidmi sebranými«, ježto prý o žádném z nich nebylo prokázáno, že se činně súčastnil vypáčení farních vrat, nýbrž prý je zjištěno pouze, že všichni obžalovaní vstoupili do budovy na pozvání kaplana P-а jako členové církevního výboru, pokud se týče obžalovaný K. jako zástupce obecního starosty a v budově farní se nedopustili žádného násilí na domácích osobách a věcech. Chybí prý tudíž oba základní předpoklady skutkové podstaty § 83 tr. zák., násilný vpád s více lidmi sebranými a vykonané násilí. Avšak rozsudek přehlíží, že porušení domovního míru, dle druhé věty § 83 tr. zák., o který se v tomto případě jedná, nevyhledává na rozdíl od rušení míru pozemního (první věta § 83 tr. zák.) vpádu násilného; nežádá se dokonce ani násilného vniknutí, nýbrž stačí vniknutí prosté, t. j. vstoupení do domu proti výslovně nebo mlčky projevené vůli oprávněného majitele, po případě i vstoupení s jeho dovoláním, avšak vynuceným násilným postupem davu, jak tomu bylo v tomto případě; zjišťujeť sám napadený rozsudek, že po vniknutí davu do fary, když srocený lid pronikl až ke katru, byla situace taková, že kaplan P., zastupující nemocného děkana S-a, byl nucen vyzvati členy církevního výboru (mezi vniknuvším davem se nalézající), by šli dále, aby s nimi vyjednával, jen proto, že viděl, že jinak nezadrží násilného postupu davu. Z toho již následuje, že jak obžalovaní, kteří se souhlasem kaplana P-а byli vpuštěni přes katr, tak také obžalovaní, které tam svémocně vpustil obžalovaný T., si ve skutečnosti vynutili vstup do fary násilným jednáním davu, si nímž vědomě spolupůsobili za týmž cílem, neboli, že vnikli s více lidmi sebranými do cizího domu proti skutečné vůli oprávněného, jemuž jejich přítomnost nikterak nebyla vítána. Rozsudek dospěl k osvobozujícímu výroku jen tím způsobem, že právně mylně rozlišil činnost obžalovaných od neznámých ostatních účastníků davu, kteří vypáčili dvéře fary a dopustili se činů násilných. Při správném postupu dlužno však posuzovati činnost všech jednajících ve světle rozsudečných zjištění jednotně, jako podnik společný, vedený týmž úmyslem a sledující týž účel; jest zjištěno, že čle- nové československé církve chtěli prosaditi ubytování svého duchovního správce na faře za všech okolností a že se jim to také podařilo tím způsobem, že srocený dav, vypáčiv dubová vrata fary, vnikl do chodby a donutil hrozivým chováním kaplana P-а, že vyjednával s přítomnými členy církve, církevního výboru i ostatními obžalovanými o ubytování československého kněze В-a na faře a vydání kostelních klíčů, zatím co přítomný dav — a také někteří z obžalovaných — na P-а doráželi a se služkou J-ovou zle nakládali. Tato zjištění zajisté odůvodňují úvahu, že všichni tam přítomní a to oni neznámí násilníci právě tak jako obvinění jednali společně, za týmž cílem a že zejména členové ve výboru využili hrozivého vstoupení davu, aby kaplana J-a přiměli k povolnosti. Tomu nasvědčuje zejména také okolnost, že žádný z obžalovaných neuklidňoval lidí tam vniknuvších, nenabádal jich k rozchodu a nerozmluvil jim, že takovým násilnickým způsobem se postupovati nemá. V tom i celém svědky potvrzeném postupu a v souvislosti celého výjevu je zřejmě patrným podnik společně a v témž úmyslu prováděný. Ručí proto dle zásad o spolupachatelství obvinění i za činy, oněmi — jim prý neznámými — lidmi spáchané. Když nedosáhli bytu na faře a klíčů od kostela po dobrém, bylo jejich povinností ihned odejíti, jakmile jim kaplan P. sdělil, že přání jejich vyhovět i nemůže, pokud se týče prohlásiti nebo svým chováním dáti nepochybně na jevo, že se s podnikem ostatních nestotožňují. Poněvadž tak neučinili, zodpovídají všichni za celý výsledek, společnou činností přivedený, tedy i za násilné vypáčení dveří i za násilné jednání proti P-ovi a J-ové, bez ohledu na to, súčastnili-li se těchto násilných činů všichni nebo někteří z obžalovaných činně čili nic. Ze zásady o spolupachatelství vyplývá právě, že jeden ručí za všecky a všichni za jednoho. Ostatně násilí v § 83 první větě předpokládané záleželo v tomto případě nejen v pohrůžkách, pronesených proti kaplanovi P-ovi, a ve ztýrání J-ové, nýbrž v celkové situaci, kterou obžalovaní jako vůdcové vyvolali, a v níž nezbylo P-ovi, davem ohroženému, nic jiného, než podrobiti se vnucené mu vůli cizí, svoliti k ubytování československého kněze B-a a vydati klíče od kostela, by se vyhnul horšímu násilí. Objektivní skutková podstata zločinu dle § 83 druhé věty tr. zák. jest tedy nepochybně dána. Pro vytknuté vady formální a nedostatek bezvadného zjištění ve směru viny subjektivní nelze rozhodnouti ve věci samé. Ohledně obžalovaného Rudolfa A-а budiž ještě podotčeno, že jeho odsouzení pro zločin dle § 83 tr. zák. není nikterak na překážku okolnost, že byl právoplatně uznán vinným přestupkem dle §§ 5, 411 tr. zák., ježto násilí, spáchané na J-ové, jež obžalovaný A. úmyslně nastrojil, svou intensitou přesahuje pojem násilí, v § 8 tr. zák. předpokládaného, a odůvodňuje zvláštní samostatnou kvalifikaci pro přestupek dle § 411 tr. zák. vedle sbíhajícího se s ním zločinu dle § 83 tr. zák.
Také osvobozující výrok pro zločin dle § 98 b) tr. zák. u obžalovaného Josefa Z-a, Václava T-а a Václava S-a se zakládá na právně mylném použití zákona, totiž na nesprávném výkladu pojmu pohrůžky (čís. 9 a) § 281 tr. ř.). Soud neshledal ve výrocích obžalovaných vůči kaplanovi P-ovi, když jim odepřel 21. srpna 1920 vydati bohoslužebná roucha — aby si to s lidmi vyjednal, »lid si to vynutí«, »lid si to přeje«, nebezpečné pohrůžky ve smyslu § 98 b) tr. zák. proto, že prý předmětem jejich nebylo vyslovené pohrození ublížením na statcích v zákoně jmenovaných. Avšak zákon nevyžaduje za všech okolností, by výslovně bylo jmenováno zlo, jímž se hrozí, stačí, vychází-li z okolností nepochybně na jevo, o jaké zlo se jedná. V tomto případě doslov výroků, jak soudní dvůr je za zjištěny béře, se zřetelem k násilnostem, 19. srpna se odehravším, které kaplan P. jistě v čerstvé paměti měl, znamenají pohrůžku ublížením na těle a nikoli pouze upozornění, jak rozsudek dovozuje; neboť »přání lidu« bylo kaplanu P-ovi už dostatečně z výjevu předcházejícího známo. Obviněným jednalo se o to, oním poukazem na »vůli lidu«, 19. srpna 1920 tak násilně si počínajícího, přiměti kaplana P-а k povolnosti. Že byla pohrůžka způsobilá vzbuditi v ohroženém důvodnou obavu, vyplývá ze skutečnosti, že kaplan P. pod vlivem pohrůžky obžalovaného povolil a žádoucí věci jim vydal, prohlásiv písemně, že je vydává jen pod násilím a nátlakem. Že obžalovaní nejednali v úmyslu, vzbuditi v ohroženém důvodné obavy, rozsudek vůbec neodůvodnil (čís. 5 § 281 tr. ř.). Neshledal-li soud v tomto případě zločinu dle § 98 b) tr. zák., bylo jeho povinností, posouditi věc s hlediska § 83 tr. zák. a tu nelze přehlédnouti, že 3 obžalovaní vstoupili do fary, by násilím vynutili vydání bohoslužebných předmětů, že tedy více lidí sebraných vniklo do cizího domu proti předpokládané vůli oprávněného, jemuž jejich příchod nebyl vítán a že zde svým pohrůžmým chováním vyvolali situaci, v níž nezbylo ohroženému, než podrobili se jejich nátlaku. Také v tomto směru nelze se obejíti pro nedostatek bezvadného zjištění ve směru subjektivní viny bez nového projednání věci první stolicí. Naproti tomu není odůvodněna zmateční stížnost státního zastupitelství, pokud bere v odpor sproštění obžalovaných Václava T-а a Zdeňka D-a z obžaloby pro zločin dle § 98 b) tr. zák. pro žalobní děj ze dne 19. srpna 1920. Naléhání obžalovaného T-а a D-a na kaplana P-а, by vydal klíče a poskytnul byt československému knězi B-ovi a případné pohrůžky při tom pronesené jsou jen částí násilného jednání obžalovaných a celého sroceného davu, kteréž je již vyčerpáno podřaděním pod § 83 II. věta tr. zák., takže je nelze znovu podřaďovati vedle toho ještě pod ustanovení § 98 b) tr. zák. Také případná vyšší trestní sazba pro zločin dle § 98 b) tr. zák. § 100, druhý odstavec nemůže zde míti významu, ježto pro všechny obžalované jako původce přichází v úvahu táž vyšší trestní sazba prvního odstavce § 84 tr. zák.

Citace:

č. 997. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 508-511.