Čís. 1004.

Ustanovení § 1346, odstavec druhý, obč. zák. nevylučuje, by při vykladu písemné smlouvy o objemu převzatého rukojemství nebyly zhodnoceny okolnosti, listinou neosvědčené.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1921, Rv I 9/21.)
Žalovaný zaručil se žalobci písemným potvrzením: Potvrzuji, že ručím za oblek, nalézající se u Josefa Z-a, náležející žalobci do projednání záležitosti účtu, že nebude dále zcizen. Josef Z. oblek skutečně zcizil a, ježto žalobce nemohl od něho dosáhnouti náhrady, domáhal se jí na žalovaném. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, opřev se o doslov písemného závazku a vzav za prokázáno, že účet dosud projednán t. j. vyrovnán není. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Odvolání zdůrazňuje, že rukojemský závazek žalovaného není časově neomezeným, a vyvozuje tento závěr ze spojitosti obsahu písemného potvrzení žalovaného, odevzdaného žalobci samotným žalovaným s obsahem svědeckých výpovědí Marie Z-ové a Irmy Z-ové. V uvedeném potvrzení prohlašoval žalovaný, že ručí za oblek do zaplacení účtu, ale slova posléze uvedená do zaplacení účtu jsou přeškrtnuta a nahrazena slovy do projednání záležitosti účtu, z čehož je patrno, že žalovaný činil rozdíl mezi zaplacením účtu a mezi projednáním záležitosti tohoto účtu, a proto soud odvolací snaže se zjistiti, skutečnou vůli žalovaného při přejímání rukojemského závazku, vyhověl odvolacímu návrhu, aby byl opakován důkaz výslechem uvedených právě svědkyň, a usnesl se, že budou tyto svědkyně před odvolacím soudem opětně vyslechnuty. Svědkyně Irma Z-ová potvrdila při tomto výslechu, že žalovaný prohlásil tehdy u Josefa Z-a k žalobci, že mu za to ručí, že se to (totiž šaty) žalobci do 3 dnů neztratí, a že si je má žalobce od Z-ú do 3 dnů vzít, dále, že tehdy dal žalovaný žalobci k jeho žádosti na to písemně prohlášení, a touto svědeckou výpovědí ve spojení s písemným potvrzením žalovaného má soud odvolací za dokázáno, že platný písemný závazek rukojemský žalovaného (§§ 1346, 1353 obč. zák.) byl
omezen pouze na dobu tří dnů; tomu nasvědčuje zejména i skutečnost, touž svědkyní potvrzená, že později žalobce šel se žalovaným k jinému krejčímu za účelem ocenění krejčovské práce, čímž dán je výklad pro porozumění slovnímu obratu do projednání záležitosti účtu, totiž v ten smysl, že šlo o přezkoumání jeho a nikoliv o jeho zaplaceni.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolání v tom, že soud
odvolací doplňoval písemné prohlášení žalovaného o zaručení svědeckou výpovědí Irmy Z-ové, ježto prý dle ustanovení § 1346 obč. zák. platným jest pouze to, co obsaženo v písemném prohlášení o převzetí rukojemství a nic více, ani nic méně. O nesprávném právním posouzení věci nelze však mluviti. § 1346 obč. zák. stanoví, že ku platnosti smlouvy rukojemské je třeba formy písemné, nevylučuje však nikterak, by při výkladu písemné smlouvy o objemu převzatého rukojemství (§ 1353 obč. zák.) použito bylo pravidla § 915 obč. zák. Poněvadž smysl znění písemné smlouvy
rukojemské ve příčině doby, po kterou ručení mělo trvati, byl mezi stranami sporným, nechybil odvolací soud, použiv ku zjištění této doby svědectví jmenované svědkyně, jež jednání mezi stranami o ručení žalovaného byla přítomna a mohla tedy podati spolehlivou zprávu o době, po kterou mělo ručení trvati. Tímto způsobem zjistil soud odvolací, že ručební doba smluvena byla pouze na tři dny. Zjištění toto je zjištěním skutkovým a váže tedy i soud dovolací.

Citace:

č. 997. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 263-264.