NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 6353.

Při kontokorentním spojení nastává uzávěrkou účetního období novace. Jednotlivou pohledávku nelze zvláště uplatňovati a to ani započtením. Byl-li zjištěn zůstatek a převeden za souhlasu obou stran na nový účet, stává se tím prvou položkou nového účetního období, platí za uvěřený až do uzávěrky nového účetního období a nemůže býti samostatně zažalován. Byl-li takový zůstatek převeden se souhlasem komitenta na jinou banku, s níž pak komitent dále byl v kontokorentním spojení, dal tím komitent zřejmě na jevo, že počínaje tímto převodem, pokládá jen novou banku za svého smluvníka, a přestal jakýkoli vztah jeho k bance, s níž byl dříve v kontokorentním spojení.
Předpisem §u 1409 obč. zák. nebyl zvláště upraven závazek předatele závodu za dluhy, trvající v době převodu, nýbrž bylo jím zavedeno zákonné ručení přejímatele za tyto dluhy. Závazek převodce, pokud by tu podle všeobecných zásad ještě byl, trvá neztenčeně dále.
(Rozh. ze dne 12. října 1926, R 1 649/26.) Žalobce domáhal se na »Mezinárodní obchodní bance v Rakousku, filiálce v Karlových Varech v likvidaci«, zaplacení peníze, o němž tvrdil, že jest mu ho žalovaná dlužna z kontokorentního spojení. Žalovaná banka namítla najmě, že se svolením žalobcovým postoupila jeho dobropis, byl-li tu jaký, dne 15. února 1922 Bohemii, československé zahraniční bance v Praze, jež v obchodním spojení se žalobcem pokračovala, čímž byla žalovaná ručení sproštěna. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Soud prvé stolice žalobu zamítl, protože žalobce není se žalovanou v obchodním spojení, nýbrž od roku 1922 s Bohemií, čsl. zahraniční bankou, a přece nastupuje proti žalované přímo a nikoliv podle § 1409 obč. zák. a protože žalovaná již neručí za nic, jelikož žalobce uplatňuje ručení žalované toliko za svou, do 15. února 1922 u ní jsoucí pohledávku a pohledávka ta byla platy se strany Bohemie vyrovnána. Prvý důvod zamítnutí v tomto případě však není příhodným a použití druhého důvodu, z něhož žaloba zamítnuta, odporuje donucovacímu předpisu civilního řádu soudního. § 186 třetí dílčí novely k obč. zák. má podle materiálií za účel, by převzetí dluhů při převodu závodu stalo se nutkavým a při tom ručení převodce jako vlastního dlužníka zůstalo nedotčeným. § 1409 obč. zák. zavádí tedy teprve svým nynějším doslovem ručení přejímatele za dluhy závodu, jež dosud bylo jen dispositivním, nedotýká se však převodcova ručení za tyto dluhy. Z toho vyplývá, že žalobce právem uplatňuje svůj nárok proti žalované jakožto převodkyni podniku, tedy nikoliv podle § 1409 obč. zák., nýbrž ze svého původního právního poměru k žalované. Žalovaná ručí žalobci za jeho dobropis nikoliv proto, že podnik převedla na Bohemii, nýbrž proto, že před tím byla se žalobcem v právním poměru, z něhož vyplývala žalobci podle nepopřeného zjištění soudu 1. stolice ku dni 15. února 1922 pohledávka v zažalované výši. Žalovaná podle obsahu odvolacího sdělení se domnívá, že od svého závazku, zaplatiti žalobci tuto pohledávku, byla osvobozena tím, že pohledávka ta zjevně s vědomím a svolením žalobce přešla na Bohemii, že žalobce patrně i po 15. únoru 1922 pokračoval v obchodním spojení s Bohemií, že žalobce od žalované nežádal zaplacení pohledávky až do konce roku 1925, a že z toho všeho lze usuzovati, že žalobce přijal na jejím místě Bohemii jako dlužnici a žalovanou propustil z ručení. Jelikož však § 1409 obč. zák. výslovně zdůrazňuje, že ručení převodcovo při postupu podniku trvá dále, bylo by bývalo třeba, by vůle žalobcova, propustiti žalovanou z ručení a spokojiti se ručením přejímatelky, již vzhledem k § 896 obč. zák. byla projevena daleko určitěji a nikoli pouhým mlčením. Pokud Bohemia plnila bezvadně své povinnosti, nebylo důvodu, by žalobce podával nějaké vyjádření. Žalovaná dále v žalobní odpovědi navrhla, by bylo žalobci uloženo předložiti kontokorentní účet Bohemie, by mohla přezkoušeti, zda žalobce pokračoval v obchodním spojení s Bohemií. Žalobce při ústním líčení předložil výtah z konta B, ze kterého vyplývá, že žalobce skutečně pokračoval v obchodním spojení s Bohemií. Žalovaná a její vedlejší intervenientka, Bohemie, čsl. zahraniční banka v likvidaci v Praze, uznaly pravost výtahu z konta. Žádná z obou však nenamítala, že konto žalobcovo, které Bohemie dne 15. února 1922 od žalované převzala, bylo platy, které Bohemie žalobci na konto u ní pozůstávající činila, zaplaceno a tím vyrovnáno. Podle § 414 c. ř. s. jest rozsudek vynésti na základě ústního líčení, smí tedy býti brán ohled toliko na tu látku, která byla při ústním líčení projednána. Jelikož tedy ani žalovaná, ani její vedlejší intervenientka nenamítaly zánik dluhu placením, nesměl se ani soud prvé stolice tím zabývati, i když z výtahu z knih, žalobcem na důkaz jeho přednesu předloženého, vyplývalo, že žalobce pokračoval v obchodním spojení se žalovanou zahájeném s Bohemií, že konal jí platy a od ní obdržel výplaty.
Nejvyšší soud vyhověl rekursu žalobce i vedlejší intervenientky žalované, banky Bohemie, zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by znovu rozhodl ve věci samé.
Důvody:
Žalobce se domáhá na žalované bance zaplacení pohledávky ze zůstatku, který pro něho vybýval z kontokorentního spojení se žalovanou ku dni 15. února 1922. Netřeba se prozatím obírati výší této pohledávky, neboť jde především o zásadu, zda je žalovaná banka vůbec povinna, by žalobci zaplatila zůstatek ze dne 15. února 1922. Žalovaná namítla, že musila k nařízení československé vlády ze dne 17. května 1921 zastavití provoz v Československé republice a že její závod, zejména exposituru v N. převzala Bohemia, československá zahraniční banka v Praze, s níž pak žalobce pokračoval v obchodním spojení na podkladě zůstatku, vybývajícího k jeho dobru ku dni 15. a 17. února 1922, že tedy přijal banku Bohemii za dlužnici na místě žalované, kterou z ručení propustil. Procesní soud zjistil z výpisu z obchodní knihy banky Bohemie, že tato banka, převzavši žalobcův zůstatek ke dni 15. února 1922 k jeho dobru, pokračovala na jeho podkladě v obchodním spojení se žalobcem, že přijímala pro něho platy a konala výplaty. Žalobce vůbec netvrdil, že proti tomu činil námitky nebo že při převzetí závodu žalované banky bankou Bohemií výslovně prohlásil, že a v jakém rozsahu pokládá žalovanou nadále za svou dlužnici. Vstoupil tedy s bankou Bohemií bezvýhradně v další kontokorentní poměr se všemi jeho důsledky. Podstatou kontokorentního spojení jest, že dle vůle stran vzájemným určením zůstatku pokládají se všecky dosavadní jednotlivé položky za uhražené a na jich místo vstupuje nová pohledávka jiného druhu, totiž pohledávka ze zůstatku. Nastává tedy uzávěrkou účetního období novace. Tu pak nemůže býti jednotlivá pohledávka zvláště uplatňována a to ani započtením. Tytéž zásady platí i pro zůstatek, převedený na nový účet. Je-li zůstatek zjištěn a převeden za souhlasu obou stran na nový účet, stává se tím zůstatek sám prvou položkou nového účetního období, platí za uvěřený až do uzávěrky nového účetního období a nemůže býti proto samostatně zažalován. Další platy nevztahují se již na určité položky, tedy ani na převedený zůstatek, který pozbyl samostatného významu, a nelze tu použiti ani předpisů §§ 1415 a 1416 obč. zák. Z toho plyne, že nemohl býti žalován ani zůstatek z 15. února 1922 jako takový, poněvadž za dalšího kontokorentního spojení pozbyl z vůle stran své samostatnosti. Již z této povahy běžného účtu (kontokorentu) plyne, že nelze mluviti o zvláštní pohledávce proti žalované a proti bance Bohemii. Původní pohledávka, posléz uvedenou bankou z vůle stran převzatá, by tvořila základ dalších peněžních obchodů, byla vedle nových platů žalobcových penízem, z něhož se měly díti další úhrady. Jestliže tedy žalobce svou hotovost, uloženou dříve u žalované banky, postoupil, pokud se týče bez výhrady dal postoupiti bance Bohemii k cíli dalšího obchodování, dal tím zřejmě na jevo, že počínaje tímto převodem pokládá jen posléz uvedenou banku za svého smluvníka, t. j. za svou věřitelku nebo dlužnici, dle toho, jak se postupem doby utváří stav jeho účtu (čl. 278 obch. zák. a § 863 obč. zák.). Tím přestal však jakýkoliv vztah jeho k žalované bance a nemůže se na ní domáhati ani zaplacení pohledávek z dřívějšího obchodního poměru, který zanikl, ani náhrady škody, kterou snad utrpěl u Bohemie. Tomuto názoru není na závadu ani předpis §u 1409 obč. zák., neboť předpisem tím není zvláště upraven závazek předatele závodu za dluhy, trvající v době převodu, nýbrž zavádí se jím, jak již odvolací soud správně uvedl, mocí zákona ručení přejímatele za tyto dluhy, které bylo dosud zůstaveno jen vůli stran. Závazek převodce závodu, pokud by tu dle všeobecných zásad ještě byl, trvá neztenčeně dále. Dle toho, co bylo uvedeno, nutno míti za to, že nárok žalobcův není odůvodněn.

Citace:

č. 6353. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 385-388.