Čís. 17448.

Jde o otázku právního posouzení, odůvodnil-li rekursní soud zamítnutí návrhu na povolení rozluky tím, že stav, v němž záležel rozvodový důvod, již v době rozluky netrvá. Jsou-li rozhodnutí nižších soudů souhlasná, nelze se touto otázkou zabývati s hlediska nezákonnosti.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1939, R l 622/39.) Nižší soudy zamítly návrh Emila M., aby bylo podle § 17 rozl. zák. rozloučeno jeho manželství s Ludmilou M., rozvedené rozsudkem prvého soudu ze dne 31. října 1937 bez viny obou stran, rekursní soud z těchto důvodů: Podle druhého odst. čl. 3 nařízení vlády republiky Československé ze dne 17. června 1919 č. 362 Sb. z. a n. je soudu v řízení podle § 17 rozl. zák. netoliko pečlivě zkoumati, nesporným řízením, zdali skutečnosti zjištěné ve sporu o rozvod, byly by již tehdy odůvodnily výrok o rozluce, tedy, byly-li by již tenkráte k tomu stačily, aby na jejich podkladu byla povolena rozluka, tedy nikoliv jen pouhý rozvod, kdyby bylo bývalo o ni hned, žalováno, nýbrž také důkladně zkoumati, zdali i nyní ještě se nezměnily ony výsledky zjištěné ve sporu o rozvod, což při duševních chorobách (§ 13 lit. g), § 17 rozl. zák.) rozlukový zákon zvláštně zdůrazňuje. Spočívá-li rozlukový důvod v určitém stavu, je na soudě, aby zkoumal, zda je stav ten ještě v době rozluky (Sb. n. s. č. 4509 a důvodová zpráva str. 16). Pominul-li stav, nelze rozluky vysloviti. Vyšetřuje z úřední povinnosti veškeré skutečnosti pro rozhodnutí o návrhu závažné zjišťuje soud prvé stolice, že duševní choroba odpůrkyně pominula. Odpadl-li tím stav ve sporu zjištěný jako příčina hlubokého rozvratu — správně dochází soud prvé stolice k závěru, že se změnily výsledky zjištěné ve sporu o rozvod a že nelze mluviti o tom, že by nebylo lze spravedlivě na manželích požadovati, aby setrvali v manželském společenství. Vždyť manželství bylo rozvedeno pro hluboký rozvrat jen proto bez viny manželů a správně dovozuje z toho soud prvé stolice, že je na navrhovateli, aby své manželství tehdy bez viny manželů, jen duševní chorobou manželky rozvrácené, nyní znovu upravil a v plném rozsahu obnovil. Soud prvé stolice správně dochází také k dalšímu závěru, že by za tohoto stavu věci povolení rozluky odporovalo dobrým mravům, jelikož by tak nevinná manželka ztratila nárok na starobní nebo pensijní zaopatření z titulu služebního resp. pracovního poměru svého manžela pro případ dřívějšího jeho úmrtí, při čemž finanční důsledky případné rozluky nejsou tu zaměňovány s účelem zákona, jak si to mylně vykládá stěžovatel.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadeným usnesením potvrzeno bylo usnesení první stolice a může býti proto podle ustanovení 2. odst. § 46 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. podán dovolací rekurs jen z důvodů tam uvedených. Vývody dovolacího rekurenta, který výslovně uvádí, že usnesení rekursního soudu napadá pro nesprávné posouzení věci, mohly by býti podle obsahu nejvýše jen doličováním nezákonnosti napadeného usnesení. Podle čl. 5 č. 1 zák. č 251/1934 a zák. č. 314/1936 Sb. z. a n. jest však nezákonné jen takové usnesení, které se příčí jasnému a nepochybnému znění nebo smyslu zákona, jehož bylo nebo mělo býti na případ užito. Návrh dovalacího rekurenta, aby vyslovena byla rozluka manželství podle § 17 rozl. zák., byl zamítnut jednak z důvodu, že stav, v němž spočívala příčina rozvodového důvodu hlubokého rozvratu manželství, netrvá již v době rozluky, jednak, že by povolení rozluky odporovalo dobrým mravům. Názor rekursního soudu, že nemůže býti povolena rozluka podle § 17 rozl. zák., když stav, v němž spočíval důvod rozvodový, netrvá již v době rozluky, a stejně že nemůže býti rozluka povolena, když by povolení rozluky odporovalo dobrým mravům, nepříčí se jasnému a nepochybnému znění nebo smyslu § 17 rozl. zák. (srov. Sb. n. s. č. 5409, 16059). Při řešení obou těchto otázek jde jen o právní posouzení, které však není důvodem, ze kterého může býti podán dovolací rekurs podle § 46 odst. 2 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n.

Citace:

Čís. 17448. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 569-571.