NPD documents search: Váž. tr., 16 (1934)

Čís. 3665.

Příkazem ku zřízení akreditivu v cizí měně zakládá se o sobě pouhý poměr komisionářský. Opatření cizí valuty ku krytí akreditivu spadá podle okolností případu pod ustanovení čl. 376 obch. zák. Tím, že banka provedla vyúčtování opatřené cizí valuty na úctě zákazníka (kupitele), nestala se cizí valuta ještě vlastnictvím zákazníkovým (kupitelovým).
Čl. 3. nařízení ze dne 8. října 1865, čís. 110 ř. zák. předpokládá, že dlužník jest vlastníkem věcí, o jichž prodej se jedná.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1924, Rv I 1511/23.)
Žalující banka byla požádána žalovanou firmou za zřízení neodvolatelného akreditivu do 20. listopadu 1920 ve výši 5 100 000 lei ve prospěch rumunské firmy, jež měla dodati žalované firmě zboží. Žalobkyně akreditiv zřídila a opatřila ku krytí akreditivu pro žalovanou potřebných 5 100 000 lei a zatížila žalovanou nejprve dle zprávy ze dne 21. října 1920 přibližnou protihodnotou 7 650 000 Kč, později pak dle nového účtu ze dne 23. října 1920 za kurs 147·75 Kč penízem 7 535 250 Kč s připočtením 1% odměny, 1/2% courtage a za kolek úhrnným penízem 7 546 553·38 Kč valutou k 22. říjnu 1920. Dne 20. listopadu 1920 oznámila žalovaná strana žalobkyni, že dodávající firma nedodržela podmínek ohledně dodávky zboží a že v důsledku toho zrušuje akreditiv. To vzala žalobkyně na vědomí a dotázala se dne 22. listopadu 1920 žalované strany, zda si přeje, by jí pověřená částka 5 100 000 lei zpět byla odpočítána. Žalovaná strana odpověděla, že zpětného odpočtu neuzná, že nedala rozkaz k zakoupení devis ku krytí a že proto žalobkyně má nésti risiko se zakoupením devis spojené i ztrátu z poklesu rumunské valuty v době od 20. října do 20. listopadu 1920. Žalobu o zaplacení 7 546 553 Kč 38 h proti vydání devisy na 5 100 000 lei oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Uváží-li se, že žalobkyně ani v prvotní zprávě ani později třetí prodatele lei žalované firmě nejmenovala, naopak účtovala žalované společnosti lei vyšším kursem, než zač sama zásoby lei si opatřovala, dále, že v tableau má 5 100 000 lei zapsáno výslovně jakožto prodaných žalované firmě, a že dopisem ze dne 7. dubna 1921 žalované firmě ku zaplacení ceny lei s přísl. udělila 5denní dodatnou lhůtu k zaplacení s tím, že po marném uplynutí lhůty té by zakoupené lei byly exekučně na její účet odprodány a kursovní diference by byla žalobou vymáhána, jest patrno, že tím vším dala žalobkyně po rozumu čl. 376 odstavec prvý obch. zák. na jevo, že lei sama jakožto spolukontrahentka žalované společnosti prodala a jest k ní v poměru prodatele ke kupiteli. Proto soud prvé stolice správně vyslovil, že žalobkyně dopisem ze dne 7. dubna 1920 vykonala jakožto prodatelka neodvolatelnou volbu dle čl. 354 obch. zák. Vzhledem na volbu tu prvý soud správně posoudil věc po stránce právní, zamítnuv žalobu jakožto neodůvodněnou, ježto, dokud není proveden prodej lei dle volby žalobkyniny, není jisto, zda a jakou škodu utrpěla oproti ceně, za kterou, včítaje v ní i příslušenství její (odměnu, courtage a kolek) žalované prodala a co tedy může žádati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací soud sdílí právní názor obou nižších stolic, že žalobkyně dopisem ze dne 7. dubna 1921 vykonala právo volby ve smyslu čl. 354 obch. zák. a že by se mohla na žalované domáhati jen náhrady rozdílu mezi nákupní cenou leí a výtěžkem z jich exekučního prodeje, že tedy žaloba, směřující ku zaplacení trhové ceny za zakoupenou devisu ke krytí akreditivu, zřízeného na příkaz žalované, jest neodůvodněna. V podrobnostech stačí poukázati ku správným, stavu věci a zákonu odpovídajícím důvodům napadeného rozsudku, k nimž vzhledem k vývodům dovolání dodati jest ještě toto: Nemůže býti pochybnosti, že, pokud jde o pouhé zřízení akreditivu, právní poměr mezi žalobkyní a žalovanou byl prostým poměrem komisionářským. Jinak tomu jest však co do opatření krytí akreditované hodnoty. Jak již odvolací soud dovodil, dala žalující banka celým svým postupem zřejmě na jevo, že prodala rumunské lei žalované společnosti jako samokontrahentka ve smyslu čl. 376 obch. zák. Jde tedy v tomto směru o poměr prodatele ke kupiteli a jest použití čl. 354 obch. zák. zásadně přípustno, pokud ovšem jsou splněny ostatní podmínky. Dovolatelka namítá, že rumunské lei, na jichž dodání měla žalovaná dle smlouvy o zřízení akreditivu obligační nárok, staly se jejím vlastnictvím, jakmile žalující banka provedla jich vyúčtování na běžném účtu žalované, a že žalobkyně byla odtud pouhou jich schovatelkou, při čemž disposice žalované obmezena byla jen zadržovacím právem žalující banky. Byly prý rumunské lei žalované odevzdány a nemohla žalobkyně vůbec právo volby dle čl. 354 obch. zák. vykonati. Tomuto právnímu názoru přisvědčiti nelze. Pouhým účetním provedením určité transakce nevzchází ještě věcné právo k hodnotám, jichž snad prodávající banka k realisaci, obchodu míní použiti; povaha nároku věřitelova, jako nároku obligačního se tím nemění. Pak ale jest lhostejno, zda prodatel hodnot, jež má v době vyúčtování připraveny ke krytí akreditivu, skutečně k účelu tomu použije, čili nic. Nesplnil-li by tedy prodatel svého závazku ze smlouvy o zřízení akreditivu, nemohl by se spolusmluvník domáhati žalobou vlastnickou vydání krycí hodnoty, nýbrž mohl by žalovati jen na splnění smlouvy, po případě na náhradu škody. Není proto třeba obírati se otázkou, z jakého důvodu žalobkyně po provedeném vyúčtování rumunské lei podržela, jmenovitě, zda byla pouhou schovatelkou a zda směla bez dalšího vykonati právo zadržovací. Dovolatelka míní dále, že v dopise ze dne 7. dubna 1921 nelze spatřovati výkon práva volby dle čl. 354 obch. zák. již vzhledem k nařízení čl. 3. ministerstva spravedlnosti ze dne 8. října 1865, čís. 110 ř. z., dle něhož jí příslušelo právo, lei prodati i bez dřívější pohrůžky a aniž by byla musila poskytnouti dodatečnou lhůtu k plnění. Nehledíc ani k tomu, že i čl. 3. onoho nařízení předpokládá, že dlužník jest vlastníkem věcí, o jichž prodej se jedná, čemuž, jak výše doloženo, v tomto případě není, propůjčuje tento článek ústavům, v čl. 1. uvedeným, jednak jen výhody při realisaci určitých zástav dle čl. 310 a 311 obch. zák., jednak možnost výkonu práva zadržovacího dle čl. 313 a 316 obch. zák. i proti nekupcům a co do pohledávek, jež nevzešly z obchodů. K zástavě rumunských leí v tomto případě nedošlo. Žalobkyně by tedy prodej leí mohla provésti jen u výkonu svého práva dle čl. 354 obch. zák., k němuž také dopisem ze dne 7. dubna 1921 se rozhodla.

Citace:

č. 3665. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 469-471.