NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Čís. 13245.

Vlastnické právo k pozemku se nepromlčuje tím, že nebylo po promlčecí dobu vykonáváno plným rozsahem a nevydržuje se na prospěch toho, kdo na pozemku konal vedle vlastníka držební úkony, třebaže tyto úkony svým významem a obsahem daleko převyšovaly ony úkony, jimiž se spokojil a na něž se obmezil vlastník.
(Rozh. ze dne 2. února 1934, Rv I 1245/32.)
Žalobkyně domáhala se na žalované, by bylo uznáno právem, že část stavební parcely čís. 103/3, v žalobě přesně označená, jest vlastnictvím žalobkyně, že žalobkyně k této části stavební parcely čís. 103/3 vydržela vlastnické právo, že žalovaná jest povinna svoliti, by na náklad žalobkyně byla stavební parcela čís. 103/3 rozdělena a by část v žalobě označená byla odepsána z příslušné vložky pozemkové knihy a by na tuto část bylo vloženo vlastnické právo pro žalobkyni. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Podle zjištění odvolacího soudu je žalovaná knihovní vlastnicí nemovitostí ve vložce č. 709, pozůstávajících ze stavební parcely k. č. 103/2 s obytným domem č. 175 a ze stavební parcely č. k. 103/3. Odvolací soud zjistil, že žalovaná v domě bydlela a po (nezastavěné) parcele č. 103/3 až do poslední doby chodila a jezdila. Proto nelze mluviti o tom, že žalovaná pozbyla vlastnického práva tím, že ho po čas zákonem stanovený nevykonávala (§ 1451 obč. zák.). Přísluší-li však vlastnické právo k parcele č. 103/3 žalované a nebylo-li toto právo promlčeno, vylučuje tato skutečnost podle § 1425 obč. zák. možnost, by žalobkyně téhož, práva nabyla vydržením, třebaže žalobkyně podle zjištění odvolacího soudu na téže parcele konala — ovšem vedle žalované — různé držební úkony a třebaže tyto úkony co do významu a obsahu daleko převyšovaly ony úkony, jimiž se vlastnice pozemku spokojila a na kteréž se obmezila. Obsahujeť vlastnictví moc vlastníkovu podstatou a užitky věci podle své vůle vládnouti (§ 354 obč. zák.), a § 358 obč. zák. ustanovuje, že, bylo-li vlastnické právo obmezeno buď zákonem aneb vůlí vlastníkovou, nepřestává býti úplným, t. j., že vlastník má právo, věcí svou svobodně nakládati a vládnouti a že může věci podle vůle užívati, neb i bez užitku nechati (§ 362 obč. zák.). Neopodstatněn je tedy závěr odvolacího soudu, že, obmezila-li se žalovaná na chození a ježdění po parcele, dala tím jasně najevo, že chce nadále na ní jen vykonávati služebnost chůze a jízdy a že se jinak vlastnictví; k pozemku vzdala, takže žalobkyně držebními činy v rozsudku blíže uvedenými vyčerpávala vlastní okruh vlastnického oprávnění a, pokračujíc v této držbě po dobu zákonem stanovenou, nabyla vlastnického práva vydržením. Odvolací soud přehlíží zásadu § 472 obč. zák., podle níž žalovaná nemohla na vlastním, pozemku vykonávati služebnost. Žalovaná promlčením nepozbyla práva vlastnického, i když snad za to měla, že pozemek náleží jinému, nebo že je veřejným statkem, jen když vskutku vlastnicí pozemku byla a obsah práva vlastnického objektivně vykonávala. Zjištěno-li, jak svrchu uvedeno, že žalobkyně neměla výlučnou držbu celého sporného pozemku a že vedle ní též žalovaná na tomto pozemku (až na určité částice) vykonávala držbu a že tento pozemek vlastnicky přísluší a je připsán žalované, nemohla držba žalobkyně vésti k vydržení vlastnického práva v její prospěch (Gl. U. N. F. 7920), nýbrž mohla žalobkyně nejvýše nabýti určitých služebností, pročež žalobní žádost není opodstatněna.

Citace:

Čís. 13245. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 155-156.