NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3443.

Bylo-li v pachtovní smlouvě v době před záborem velkého majetku pozemkového vymíněno určité plnění pro propachtovatele při zrušení pachtu z důvodů ve smlouvě jednotlivě uvedených, vztahuje se závazek pachtýřův i na zrušení z důvodu záboru.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1924, Rv I 896/23.) Žalovaní spachtovali od žalující strany v roce 1912 dvory na 12 let a bylo jím předáno 300 q sena, 500 q krmné a 300 q stelné slámy s podmínkou, že při předání pachtovaných dvorů po vyjití nájmu odevzdají a vydají žalobci uvedené množství sena a slámy, k čemuž žalovaní také se zavázali. Na základě záborového zákona byla dána žalovaným Státním pozemkovým úřadem výpověď ze zabraného majetku, a, ježto žalovaní dodali žalobci pouze 50 q sena a 180 kg stelné slámy, domáhal se na nich žalobce vydání zbytku žalobou, jíž bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatelé napadajíce rozsudek odvolacího soudu vytýkají, že odvolací soud věc po stránce právní nesprávně posoudil v prvé řadě nesprávným výkladem pachtovní smlouvy zvláště v §§ 9 a 14 a dodatku k §u 15 pachtovní smlouvy ze dne 30. července 1912. V §u 14 pachtovní smlouvy jedná se o zrušení pachtu a uvádí se mimo vyjití nájemného (správně pachtovního) období, jako důvod zrušení pachtovní smlouvy nezachovávání platebních lhůt, pozbytí čestných práv občanských a uvalení úpadku. Nerozhodno pro spor jest, zda jsou tyto důvody uvedeny výčetmo čili nic, neboť žádný z případů tam uvedených nenastal. Nesprávno jest však, dovozují-li žalovaní právě z toho, že žádného z těchto důvodů tu není, že žalující strana by mohla žádati vydání píce teprve po projití pachtovní doby, totiž dne 30. září 1924. Vždyť vrácení téhož množství sena a slámy bylo smlouvou vymíněno pro všechny případy zrušení pachtu a nikoliv jen pro onen normální pacht, po 12letém období končící. Ovšem pachtovní smlouva byla zrušena způsobem, jenž není v §u 14 pachtovní smlouvy uveden a na kterýž ani strany nemohly mysliti, jelikož nemohly předvídati, že by v ujednaném pachtovním období mohlo dojíti k záboru velkostatku státem. Zákonem vyslovenému záboru velkostatku musil se vlastník podrobiti, když jeho statek vyhovoval ustanovením §u 1 a 2 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. a nemohl se ani brániti proti výpovědi z hospodářství a podle §u 12 zákona ze dne 8. dubna 1920 čís. 329 sb. z. a n., pokud se týče ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. dané, jelikož proti této výpovědi bylo vyhraženo právo stížnosti osobě hospodařící (§ 20 zmín. zák.), tedy v tomto případě jen žalovaným. Touto zákonnou výpovědí pominula platnost ujednané pachtovní smlouvy přes ustanovení §u 14 pachtovní smlouvy předčasně a zákonodárce se postaral o to, by byl vlastník v tomto případě proti pachtýři, jemuž by jinak příslušelo právo na náhradu škody ať již podle §§ 1113, 918, 1295 obč. zák., ať podle §u 1120 obč. zák., chráněn, ustanoviv v §u 50 a) zákona ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n., že pachtýři nepřísluší nárok na náhradu škody a ušlého zisku ani vůči vlastníku statku zabraného státem, ani vůči tomuto. Byly takto zákonem nároky, jež by byl mohl pachtýř ze zákona vůči vlastníku vznésti, vyřízeny. Tím však nebyly vyřízeny i závazky pachtýřů, jež převzetím statku do pachtu pachtovní smlouvou na sebe převzali a to jsou právě ony zásoby píce a slámy, jichž vydání se žalující strana domáhá, a tu právem nižší soudy uznaly dle žalobní žádosti, jelikož, jak již shora podotčeno, tento závazek nebyl splatným toliko projitím pachtovního období, nýbrž skončením pachtovního poměru vůbec. Jiného výkladu ani § 9 ani dodatek k §u 15 pachtovní smlouvy nepřipouští. Zásoby píce a slámy byly velkostatkem dány žalovaným, aby mohli řádně na statku hospodařiti a bylo vydání zásob téhož množství z pachtovaného statku pří pominutí pachtovního poměru smlouvou ujednáno. Domáhá se tudíž žalovaná strana jen plnění ze smlouvy a tomu se nemohou žalovaní vymykati ani poukazem, že byly zásoby ty zužity a že byli pachtýři povinni navrátiti toliko hodnotu zásob, pokud byli zužitím jich obohaceni (§ 1447 obč. zák.), ani poukazem na § 9 (2) zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., neboť toto ustanovení jedná o tom, že při převzetí zabraného majetku jest postupovati tak, aby osoby, pro které na zabraném majetku váznou práva, jakož i osoby, které mají proti posavadnímu vlastníku právo z pachtovního poměru, nebyly zkráceny. Právo, jež žalovaní měli vůči vlastníku z pachtovního poměru, bylo právo hospodaření a to bylo po zákonu chráněno tím, že jim po záboru musila býti dána výpověď z hospodaření, jak se skutečně také stalo. Že by byla snad pro ně na zabraném statku vázla nějaká jiná práva, žalovaní ani netvrdili. Tvrzení žalovaných v dovolání, že žaloba, jíž se žalující strana domáhá vrácení zásob, je žalobou vlastnickou, nemá zákonného podkladu, vždyť tu jde právě naopak o závazek ze smlouvy, o nárok obligační, jehož splnění se žalovaná strana domáhá.

Citace:

č. 3443. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 154-156.