k oběhu, k obchodu určený, а к oběhu se hodící. Následkem toho není
zde podmínky výjimečně normy § 1 zákona ze dne 3. května 1868, čís. 36
ř. zák., a není dána příslušnost sborového soudu к umořovacímu řízeni
ohledně řečeného zástavního listu. Tvrzení, že zástavní list rovná se polici
samé, jejíž dání v zástavu potvrzuje, a že tím nastala příslušnost sboro-
vého soudu dle § 9 zákona ze dne 23. prosince 1917, čís. 501 ř. zák., ne-
nalézá v zákoně opory. Nastupuje tedy nutně příslušnost okresního soudu
bydliště žadatelova.
Čís. 1145.
Byl-li povolen odklad exekuce vyklizením, posunuje se též počátek lhůty § 575, odstavec třetí, c. ř. s.
(Rozh. ze dne 2. srpna 1921, R I 861/21.)
Proti exekučnímu titulu na vyklizení v terminu únorovém 1921 domáhali se povinní, dříve ještě, nežli vymáhající věřitel nastoupil exekucí,
odložení exekuce dle nař. čís. sb. 409/1920, načež jim povolen odklad exekuce až do terminu květnového. Exekuční návrh podaný vymáhajícím
věřitelem dne 24. května 1921, soud prvé stolice zamítl, poněvadž
usnesení, svolující k soudní výpovědi a tvořící exekuční titul, pozbylo
ve smyslu § 575 c. ř. s. účinnosti, ježto do 14 dnů po čase, určeném v tomto
usnesení pro vyklizení, tedy po 14. únoru 1921, nebylo za exekuci žádáno.
Rekursní soud vyhověl exekučnímu návrhu. Důvody: Stížnost
jest důvodná a nebylo zákonné příčiny, aby první soudce návrh stěžovatelů na povolení a výkon exekuce vyklizením bytu, dne 24. května 1921
podaný, zamítl jako opožděný. Návrh ten nutno dle spisů považovati za
pokračování v exekuci jednou již povolené a nutno uznati, že správné jest
tvrzení stěžovatelů, že když první soudce k žádosti strany povinné výkon
exekuce vyklizením odložil až do terminu květnového 1921, nebylo proto
stěžovateli možno podati dříve další návrh na výkon exekuce. Nelze tedy
právem tvrditi, že návrh ten jest opožděn, a že exekuční titul ve smyslu
§ 575 c. ř. s. pozbyl účinnosti, neboť, jak již uvedeno, nejde o povolení
exekuce na základě exekučního titulu, nýbrž o pouhé pokračování v exekuci a nutno uznati, že návrh vymáhající strany, který byl zamítnut pro
opoždění, byl včas podán.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jest sice správným tvrzení rekursu, že vypovídatelé v terminu únorovém 1921, kdy vypovězení dle soudně povolené výpovědi byt vykliditi
měli, nepodali vůbec návrhu na exekuci vyklizením a není v tom směru
správným odůvodnění usnesení soudu rekursního, že exekuční návrh, роdaný dne 24. května 1921, pokládati jest za pokračování v exekuci jednou
již povolené. Přes to však dlužno pokládati právní názor soudu rekursního
za správný v tom směru, že nepodáním exekuce v terminu únorovém 1921 ve lhůtě § 575 с. ř. s. nepozbyla výpověď právní účinnosti a vykonatelnosti, neboť, než ještě exekuce na vyklizení bytu navržena býti mohla, žádali vypovězení odklad hrozící jim exekuce, kterýžto odklad ve smyslu
nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. dle usnesení ze dne
7. února 1921 byl i povolen. Povolením odkladu tohoto byla vykonatelnost
výpovědi odložena až do terminu květnového 1921 a jestliže vypovídatelé
právě vzhledem na tento odklad, nahlížejíce zřejmou bezvýslednost takového kroku, v terminu únorovém návrhu na vyklizení nepodali, nelze
s touto skutečností spojovati právního důsledku § 575 c. ř. s. Tento předpis
zakládá se na §§ 1114 obč. zák. a 560 a 569 c. ř. s., které s opominutím
výpovědi spojují domněnku obnovení nájemního poměru. V tomto případě
nebyla však takováto domněnka pokud se týče úsudek na obnovení nájemního poměru právně možným, když podobným odkladem exekuce vykonatelnost výpovědi byla dočasně až do příštího terminu suspendována.
Náhled, že vypovídatelé přes to měli návrh na exekuci podati, aby zabránili důsledku § 575 c. ř. s., znamenal by za okolností tohoto případu zcela
bezduchý formalismus, který by se při výjimečné povaze právního opatření dle zákona ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n., příčil základním
zásadám právní slušnosti. Když tedy vykonatelnost výpovědi povoleným
odkladem odložena byla až k terminu květnovému 1921, má to samozřejmý důsledek, že i počátek lhůty k podání návrhu sdílí stejný odklad a,
uznal-li soud rekursní návrh vypovídatelů na exekuci podaný dne 24.
května 1921, tedy ve lhůtě § 575 c. ř. s., počítané od terminu květnového, za včasný, dlužno názor tento schváliti.
Čís. 1146.
Smlouva sprostředkovatelská. Pro vyplacení odměny rozhodným jest
výsledek zasáhnutí sprostředkovatele, třebas nebyl činným až do hoto-
vosti smlouvy.
ÍRozh. ze dne 2. srpna 1921, Rv I 365/21.)
Žalovaná Karolina P-ová, jednajíc za sebe i za spolužalovaného svého
manžela Josefa P-а, požádala dne 20. prosince 1917 žalobce, jakožto ma-
jitele realitní kanceláře, aby sprostredkoval prodej nemovitostí, jí a jejímu
manželu společně náležejících. Jako cenu prodejní nemovitostí těch určila
žalovaná 250.000 К a jako odměnu za sprostredkovaní zavázala se za-
platiti žalobci 2 proc. z této ceny. Dopisem ze dne 22. března 1918 oznámil
žalobce žalované, že nemovitosti nabídl též Adolfu M-ovi za 300.000 К
a že ho vybídl, aby к vůli úspoře času vyjednal věc přímo s ní samotnou.
Kromě M-а označil žalobce žalované ještě několik koupěchtivých, celkem
13, oznámiv i jejich adresy. Přes to, že к zamýšlenému prodeji došlo tím
způsobem, že nemovitosti uvedené koupil podle punktací ze dne 26. března
1918 a podle konečné smlouvy kupní ze dne 12. dubna 1918 Adolf M. za
250.000 K, odepřeli žalovaní vyplatiti vyjednanou provisi žalobci, jenž ná-
sledkem toho domáhal se jí sporem. Procesní soud prvé stolice
žalobě vyhověl. Odvolací soud ji zamítl. Důvody: Právním pod-
kladem žaloby jest smlouva, sjednaná mezi žalobcem a žalovanou. Smlouva
ta, ač jest velmi blízko· smlouvě námezdní a smlouvě o dílo (§ 1151 obč.
zák.), liší se přece od nich na tolik, že nelze ji ani mezi smlouvy tyto, ani
mezi jiné v obecném zákoníku občanském výslovně uvedené smlouvy za-