NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4299.

Pro pojem »hanobení republiky« ve smyslu § 14 čís. 5 zák. na ochr. rep. se nevyžaduje, by bylo použito slova »republika«; spadá sem i hanobení ústavních činitelů, úřadů nebo veřejných orgánů, bylo-li úmyslem pachatelovým jich hanobením hanobiti samu republiku.
Hanobení republiky výrokem, že československému ministru nelze věřiti ani tolik jako cikánovi.
Legie (leginářské sbory) jsou samostatnou částí (oddělením) českoslovemké armády ve smyslu čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863.
Urážka legionářů výrokem, že páchali na Sibiři hanebnosti.
Podle § 24 úst. list. vztahuje se souhlas sněmovny k trestnímu stihání jejího člena na určitý skutek, nikoli na jeho právní kvalifikaci. Přichází-li s hlediska téže právní kvalifikace v počet několik skutků (samostatných výroků), o nichž se však ani usnesení sněmovny ani sděleni předsednictva nezmiňuje, nelze přikládati citaci právního poznačení skutku význam, že by tím byl určen sám skutek, pro který bylo stihání povoleno.
Aby obžalovaný mohl býti stíhán a odsouzen pro další výroky, musí býti nepochybně zjištěno, že byl i pro ně sněmovnou vydán.
Pro otázku, zda se tak stalo, či nikoliv, rozhoduje obsah usnesení sněmovny; pro jeho zjištění a určení má důležitost i parlamentní jednání o soudním dožádání.
Nelze míti za to, že sněmovna svolila ke stíhání obžalovaného i pro činy (výroky), o nichž se při jednání, přecházevším jejímu usnesení, vůbec nedověděla.
(Rozh. ze dne 9. října 1931, Zm II 289/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Sch-a do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 23. května 1930, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přečinem rušení obecného míru podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a přestupkem proti bezpečnosti cti podle § 491 tr. zák. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, jakož i zmateční stížnost státního zastupitelství do téhož rozsudku, pokud jím byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. v jiných směrech zproštěn z obžaloby pro přečin rušení obecného míru podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, mimo jiné z těchto
důvodů:
I. Zmateční stížnost obžalovaného napadá rozsudkové výroky, jimiž byl stěžovatel uznán vinným jednak přečinem podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, jednak přestupkem podle § 491 tr. zák. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, a dovolává se číselně důvodů zmatečnosti čís. 4, 5, 9 a), c), 10 § 281 tr. ř. Těžiště závadného výroku spočívá ve výtce, že československému ministru nelze věřiti ani tolik, jako cikánovi. To zahrnuje v sobě i úsudek o hodnotě státu, o němž se takto tvrdí, že si zjednává takové čelné representanty, ministry, a právě v tom jest spatřovati zahrocení proti státu, pro něž je závadný výrok způsobilým prostředkem hanobení republiky bez ohledu na to, zda výtka v něm obsažená byla uváděna v bližší či ve vzdálenější vztah s osobou určitého ministra, to tím spíše, ano se podle ustáleného rozhodování zrušovacího soudu pro pojem »hanobení republiky« nevyžaduje, by bylo použito slova »republika«, nýbrž spadá sem i hanobení ústavních činitelů, úřadů nebo veřejných orgánů, bylo-li úmyslem pachatelovým jich hanobením hanobiti samu republiku. Napadený rozsudek zjišťuje, že obžalovaný použil závadného výroku úmyslně, by hanobil republiku u vědomí, že jeho slova jsou s to snížiti vážnost republiky. Pokud stížnost nevychází z tohoto skutkového zjištění, jemuž formální vadnost podle čís. 5 § 281 tr. ř. nevytýká, nelze k jejím vývodům po zákonu přihlížeti (§ 288 odst. 2 čís. 3 tr. ř.). Právem nalézací soud v onom projevu obžalovaného shledal hanobení republiky nejen surové, nýbrž zároveň i štvavé. Tato povaha závadného výroku je tak zřejmá a nepopiratelná, že není třeba v tomto směru nic dodávati ke správným úvahám napadeného rozsudku, jež nebyly vývody zmateční stížnosti nijak vyvráceny. Soud prvé stolice po právní stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) nepochybil, podřadiv jednání obžalovaného, o něž jde, pod ustanovení § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, jehož náležitosti i po objektivní, i po subjektivní stránce bezvadně zjistil. Tím, co dosud uvedeno, je zároveň již vyřízena i námitka stížnosti, podle níž by, směřoval-li výrok obžalovaného jen proti jednomu (určitému) čsl. ministru, byl jen tento ministr oprávněn k obžalobě pro přestupek podle § 491 tr. zák., po případě podle čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863.
Pokud zmateční stížnost obžalovaného napadá rozsudkový výrok, jímž bylo uznáno na vinu stěžovatelovu ve směru přestupku podle § 491 tr. zák. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, jest předeslati, že nalézací soud podle obsahu rozsudkových důvodů přihlížel k obhajobě obžalovaného, kterou se stížnost znovu snaží přivésti k platnosti, ale přes to dospěl k přesvědčení, že obžalovaný svým výrokem, myslil legionáře jako celek, neboli, jak se praví na jiném místě rozhodovacích důvodů, že se závadný výrok vztahoval na legionáře jako celek, tedy nikoliv jen na jednotlivé legionáře. Tím je zjištěno více, než co by již o sobě stačilo ke skutkové podstatě trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným (§ 491 tr. zák.), že totiž závadný výrok tak, jak zní (bez jakéhokoliv omezení) a jak mu vzhledem k tomu každý musel rozuměti, postihuje i legionáře, kteří se žádných hanebností nedopustili. Zmateční stížnost obžalovaného není v právu, pokud s hlediska čís. 9 a) a 9 c) § 281 tr. ř. namítá, že ministerstvo národní obrany nebylo oprávněno k podání trestního návrhu, ani státní zastupitelství k podání a k zastupování obžaloby pro přestupek podle § 491 tr. zák. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, an prý se výrok nevztahoval na legionáře, kteří jsou samostatným oddělením československé armády, nýbrž na ty, kteří před právním vznikem republiky byli vojensky činnými v Sibiři, kteří tudíž, poněvadž před 28. říjnem 1918 Československé branné moci ještě vůbec nebylo, nemohou býti pokládáni za její součást, slovy zákona a rozsudku řečeno, za její samostatné oddělení. V tomto směru je rozhodný doslov výroku obžalovaného, který mluvil podle rozsudkového zjištění jen zcela všeobecně o hanebnostech, jež napáchali legionáři na Sibiři, při čemž co do doby, kdy k těmto hanebnostem prý došlo, zda se tak totiž stalo před 28. říjnem 1918, či po tomto dni, vůbec nerozlišoval. Zmateční stížnost připouští nepřímo sama, což opětně již bylo vysloveno i v rozhodnutích zrušovacího soudu (rozh. čís. 201, 604, 1472, 2097, 2513 sb. n. s.), že legie (legionářské sbory) jsou samostatnou částí, (oddělením) československé armády ve smyslu čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863. Bylo proto zavrhnouti zmateční stížnost obžalovaného jednak jako bezdůvodnou, jednak i jako ne po zákonu, ba z části vůbec neprovedenou.
II. Proti výroku rozsudku, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro přečin podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, spáchaný prý, dalšími výroky v téže schůzi pronesenými, uplatňuje zmateční stížnost státního zastupitelství důvod zmatečnosti podle čís. 9 b) § 281 tr. ř., dovozujíc, že rozsudkovým výrokem o otázce, jsou-li tu okolnosti, pro něž by bylo stíhání obžalovaného pro onen trestný čin vyloučeno, byl zákon porušen, pokud se týče bylo ho použito nesprávně. Podle rozsudkových důvodů byl totiž obžalovaný zproštěn v řečeném směru z obžaloby proto, že nebyl poslaneckou sněmovnou N. S. vydán ke stihání. Věcný podklad tohoto závěru tvoří především zpráva imunitního výboru o žádosti krajského soudu v Moravské Ostravě, žádající o vydání poslance Sch-a, ze dne 21. března 1928 (tisk 1610), podle níž podal zpravodaj Dr. Viktor R. tento návrh: »Na veřejné schůzi v M. O. řečnil dne 11. června 1927 poslanec Sch. a ve své řeči kritisoval činy legionářů na Sibiři a vyslovil se hanlivě o čsl. ministrech. Na základě toho žádá krajský soud v Mor. Ostravě, by byl vydán k trestnímu stíhání. Imunitní výbor po přezkoumání věci navrhuje, by byl poslanec Sch. k trestnímu stíhání vydán, poněvadž použil takových výrazů, jimiž porušil svoji imunitu.« Dále se poukazuje v rozsudkových důvodech na zjištění, čerpané z těsnopisecké zprávy o schůzi poslanecké sněmovny N. S. ze dne 28. února 1928, podle níž (str. 67) zpravodaj Dr. R. přednesl také v této schůzi návrh, shodující se doslovně s oním návrhem podle tisku 1610, načež se sněmovna usnesla (str. 71) svoliti k trestnímu stíhání poslance Sch-a. Z toho nalézací soud usoudil, že poslanecká sněmovna nevydala obžalovaného ke stíhání ohledně všech výroků, uvedených v návrhu státního zastupitelství a v dožádání vyšetřujícího soudce, nýbrž jen pro ty výroky, jež přednesl zpravodaj Dr. R., totiž pokud jde o kritisování činů legionářů na Sibiři, jakož i pro to, že se hanlivě vyjádřil o čsl. ministrech, že tedy poslanec Sch. nebyl vydán pro další výroky, pronesené jím rovněž na oné schůzi ze dne 11. června 1927, které podle důvodů obžalovacího spisu zakládají též skutkovou podstatu přečinu podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, které však svým obsahem nemají nic společného s výroky o čsl. ministrech a o legionářích.
Zmateční stížnost státního zastupitelství proti tomu namítá, že, jak je zřejmo ze žádosti o vydání poslance Sch-a ze dne 8. září 1927, byly v ní závadné výroky uvedeny doslovně a bylo výslovně žádáno o vydání jmenovaného poslance ke stíhání pro přečin podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky a pro. přestupek podle § 488 tr. zák. a čl. V. zák. čís. 8/1863 ř. zák., že toto dožádání bylo vyřízeno přípisem předsednictva poslanecké sněmovny N. S. ze dne 1. března 1929, podle něhož se poslanecká sněmovna ve schůzi ze dne 28. února 1929 usnesla vyhověti žádosti krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 8. září 1927 o vydání poslance Sch-a k trestnímu stíhání pro přečin podle § 14 čís. 5 zák. na ochr. rep. a pro přestupek § 488 tr. zák. a čl. V. zák. čís. 8/1863 ř. zák., a že pro soud není směrodatné, co bylo projednáno v (imunitním) výboru a v plenu poslanecké sněmovny, nýbrž směrodatný může býti pro soud jen obsah žádosti o vydání a zejména pak písemné vyřízení (předsednictva) poslanecké sněmovny, jež soudu na onu žádost došlo. Jelikož poslanecká sněmovna nezamítá vydání pro nějaký čin nebo pro část řeči, je prý zřejmo, že obžalovaný byl vydán pro celou skutkovou podstatu, jak bylo žádáno. S těmito úvahami nelze však souhlasiti, naopak je přisvědčiti stanovisku nalézacího soudu. Zmateční stížnost přehlíží, že, by obžalovaný mohl býti stíhán a odsouzen pro další výroky, o něž jde, muselo by býti nepochybně jisto, že byl i pro ně příslušnou sněmovnou: vydán. Při řešení otázky, zda se tak stalo, či nikoliv, rozhoduje obsah usnesení sněmovny, jímž byl dán souhlas ke stíhání člena sněmovny. Jde-li o to, zjistiti obsah tohoto usnesení a určití jeho pravý smysl a dosah, nelze zajisté upříti důležitost parlamentnímu jednání o soudními dožádání. Tu však nalézací soud ze zjištění výše uvedených právem usoudil, že nelze míti za to, že sněmovna svolila ke stíhání obžalovaného i pro činy (výroky), o nichž se — jak zjištěno — při jednání, jež předcházelo onomu usnesení, vůbec nedověděla, ano tam bylo jednáno jen o výrocích ve zprávě imutního výboru a v ústním přednesu a v návrhu zpravodaje Dr. R-e dotčených, s nimiž však výroky, o něž tu jde, obsahově nijak nesouvisejí. Tím pozbývají významu všechny okolnosti zdůrazňované zmateční stížností. Zejména nezáleží na tom, že v připíšu předsednictva poslanecké sněmovny N. S., jímž bylo soudu oznámeno usnesení sněmovny o dožádání za vydání poslance Sch-a, bylo uvedeno, že se sněmovna usnesla »vyhověti žádosti ze dne 8. září 1927 o vydání poslance Sch-a k trestnímu stíhání pro přečin podle § 14 čís. 5. zákona na ochranu republiky a pro přestupek podle § 488 tr. zák. a čl. V. zákona čís. 8 ř. zák. z roku 1863.« Neboť z toho nic neplyne pro stanovisko zmateční stížnosti, to tím méně, an se podle § 24 ústavní listiny souhlas sněmovny k trestnímu stíhání jejího člena vztahuje na určitý skutek, nikoli na jeho právní kvalifikaci, a citaci právního poznačení skutku nelže tu přikládati význam, že tím byl určen sám skutek, pro který bylo stíhání povoleno, poněvadž s hlediska téže právní kvalifikace přichází tu v počet několik skutků (samostatných výroků). O nichž se však ani usnesení sněmovny, ani sdělení předsednictva nezmiňuje, takže nezbylo, než zjistiti dosah tohoto usnesení z obsahu příslušného parlamentního jednání, an se obžalovaný hájil tím, že nebyl vydán v celém rozsahu dožádání. Že by toto dožádání usnesením sněmovny o něm vydaným nebylo úplně vyřízeno, veřejný obžalobce v řízení před soudem prvé stolice neuplatňoval a ani ve zmateční stížnosti výtky v tomto směru nečiní. Bylo proto i zmateční stížnost státního zastupitelství zavrhnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

Čís. 135 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 623-624.