NPD documents search: Právník, 65 (1926)

Čís. 4506.

Neodporoval-li obžalovaný příslušník národní menšiny doručení rozsudku jen ve státním jazyku v propadné třídenní lhůtě čl. 21 odst. 2 nař. čís. 17/1926, nemá nárok na doručení rozsudku i v jazyku menšiny a lhůty k opravným prostředkům počínají od onoho doručení ve státním jazyku.
(Rozh. ze dne 21. října 1932, Zm II 143/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl, pokud se týče odmítl v neveřejném zasedání odpor, zmateční stížnost a odvolání obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 5. února 1932, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého uškození na těle podle § 153 tr. zák.
Důvody:
Napadený rozsudek, vyhlášený dne 5. února 1932 v nepřítomnosti obžalovaného, byl mu i s poučením o opravných prostředcích doručen dne 19. února 1932 jen ve státním jazyku. Obžalovaný je podle spisů (podle četnického udání o trestném činu) národnosti německé, avšak protokol o jeho zodpovědném výslechu u okresního soudu v Zábřehu byl sepsán v jazyku státním, kdežto protokoly svědků Jana Sch-a a Magdaleny Sch-ové, vyslechnutých u téhož soudu a týmž soudcem, byly sepsány v jazyku německém. Dne 26. února 1932 došlo nalézacího soudu podání obžalovaného, na poštu odevzdané dne 25. února 1932, jímž obžalovaný žádal o doručení rozsudku a o poučení v německé řeči, an prý není mocen státního jazyka. Soud vyhověl této žádosti a rozsudek byl nyní i v německé řeči vydán a obžalovanému doručen dne 12. března 1932. Pak podal obžalovaný proti rozsudku odpor, zmateční stížnost a odvolání dne 15. března 1932. Netřeba v souzeném případě zkoumati, zda byl soud oprávněn vydati rozsudek jen ve státním jazyku hledě k tomu, že výslech obžalovaného v předběžném vyhledávání byl protokolován v jazyku státním, ani zkoumati, zda byl obžalovaný oprávněn, žádati za vydání rozsudku v německé řeči i, když při svém výslechu skutečně učinil svoje prohlášení a jednal ve státním jazyku (viz čl. 18 odst. 1 písm. d) a čl. 24 nař. ze dne 3. února 1926, čís. 17 Sb. z. a n.); neboť z toho, co bylo řečeno, plyne, že obžalovaný jakožto příslušník jazykové menšiny, jemuž se dostalo vyřízení jen ve státním jazyku, nežádal o vyřízení i v německém jazyku v třídenní lhůtě, určené v čl. 21 odst. 2 cit. nař. Prováděcí nařízení k jazykovému zákonu nestanovilo a nemohlo stanoviti, jaký účinek má na počátek lhůt k opravným prostředkům ve věci samé, bylo-li straně dodáno vyřízení jazykově vadné, a ponechalo judikatuře tuto otázku rozhodnouti (viz výnos min. sprav. z 10. února 1926, čís. 7478, čís. 6 Věstníku min. sprav. z roku 1926 str. 25), ale určilo tak krátkou lhůtu, vycházejíc zřejmě z úvahy, že nelze právní moc vyřízení ponechávati libovůli stran (viz rozhodnutí čís. 1886 sb. n. s. civ.). Vedlo by skutečně k povážlivým nepřístojnostem, kdyby strana mohla snad po létech žádati za vydání a doručení rozhodnutí v jazyku národní menšiny. Jeť ostatně v přirozeném a samozřejmém zájmu strany státní jazyk neovládající, by co nejdříve žádala a obdržela překlad (viz pozn. 4 k čl. 21 cit. nař. ve vydání Kompasu str. 189). Vysvítá tudíž nepochybně ze čl. 21 odst. 2 cit. nař., že po uplynutí řečené třídenní lhůty jakožto lhůty propadné nemůže již strana odporovati dodanému jí vyřízení jako jazykovému zákonu nevyhovujícímu (viz také v tomto smyslu citovaný výnos min. sprav. věstník 1926, str. 25). Nemá-li však obžalovaný po uplynutí oné lhůty nárok na doručení rozsudku v jazyku menšiny, nelze pochybovati, že doručení jen ve státním jazyku jest pokládati za platné a směrodatné, najmě též pokud se týče počátku lhůt pro opravné prostředky. Podle toho, co bylo dovoděno, byly všechny opravné prostředky, jež jest vesměs vznésti do tří dnů ode dne doručení opisu roz¬ sudku, podány opožděně, pročež je bylo v neveřejném zasedání zamítnouti, pokud se týče odmítnouti (§§ 427 odst. 3, 284 odst. 1, 294 odst. 1, 296 tr. ř. a § 4 č. 1 a § 1 č. 1 zákona z 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878).

Citace:

Čís. 4506. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 259-260.