Č. 6098.

Pozemková reforma: * Ponechávaje vlastníkovi půdu podle § 20 příd. zák., nemůže mu stpú uložiti, aby si ve smyslu § 75 náhr. zák. ponechal zaměstnance.
(Nález ze dne 25. listopadu 1926 č. 24267).
Věc: Alois L. a spol. (adv. Dr. Jindřich Vaníček z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (odb. rada Dr. Boh. Zamouřil) stran poplatku dle § 61 příd. zák. a podmínek připojených k propuštění půdy dle § 20 příd. zák.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se, pokud předpisuje poplatek dle § 61 příd. zák., pro vady řízení, pokud ukládá převzetí zaměstnanců, pro nezákonnost. V ostatním zamítá se stížnost jako bezdůvodná. Důvody: Stížnost vytýká nař. rozh. nezákonnost mimo jiné proto, že podle ustanovení § 75, odst. 3 zák. náhr. má st-l převzíti zaměstnance velkostatku v počtu a druhu úměrném vlastnostem a rozloze dle § 20 příd. zákona ponechaného, resp. propuštěného majetku, jak jejich počet a druh budou mu uloženy stpú-em.
Nss uvážil o stížnosti takto: — — — —
Výrok o tom, že žadatel jest povinen převzíti zaměstnance velkostaku v počtu a druhu úměrném vlastnostem a rozloze ploch dle § 20 příd. zák. propuštěných, odůvodňuje žal. úřad ustanovením § 75 náhr. zák., vycházeje z právního názoru, že § 20 není ničím, než pouhým doplněním § 11 záb. zák. a že proto platí veškerá ustanovení, týkající se nároku dle § 11 záb. zák. v plné míře i pro nárok dle § 20 příd. zákona. Právem vytýká stížnost, že názor ten nemá v zákoně opory.
Nárok dle § 20 příd. zák. lze jen potud pokládati za doplněk v § 11 záb. zák., že připouští, aby vlastníku zabrané půdy propuštěna byla ze záboru půda i nad výměru případně 500 ha. Ale proto nelze ještě tvrditi, že veškerá ustanovení, jež zákony o poz. reformě připínají k § 11 záb. zák., platí eo ipso i pro § 20 příd. zák. Jdeť o dva různé nároky, jež se svou povahou liší. Při § 20 příd. zák. stanoveny jsou podmínky, na něž ponechání půdy vlastníku lze vázati; mohou to býti jen takové podmínky, jejichž účelem a cílem jest ochrana a zajištění památek, po případě ploch, vykazujících znaky v § 20 uvedené a zajištění jich přístupnosti. Příkaz převzíti dosavadní zaměstnance, zřejmě do tohoto rámce nezapadá.
Bylo proto tento stížností nař. výrok zrušiti jako zákonu odporující.

Citace:

č. 6098. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 685-686.