Čís. 15511.

Jde o rozhodnutí v otázce příslušnosti podle čl. 1 čís. 5 zák.. čís. 251/34 Sb. z. a n., jestliže odvolací soud nevyhověl odvolání vytýkajícímu zmatečnost podle § 477 čís. 3 c. ř. s. a uznal příslušnost prvního soudu (jiného než pracovního) k rozhodnutí o žalobě.
Povaha odměny za služby konané muži družkou v důvěře v jeho slib, že na ni převede část svého majetku.
(Rozh. ze dne 16. října 1936, Rv I 1290/36.)
Srovnej: Sb. n. s. čís. 14855.
Žalobkyně přednesla, že se žalovaným žila po dobu jedenáct roků ve společné domácnosti jako žena s mužem a že se k němu nastěhovala a vedla mu domácnost jen proto, že jí přislíbil, že obdrží za to od něho polovici jeho domku a vůbec polovici jeho jmění. Poněvadž žalovaný zrušil spolužití sporných stran a žalobkyni dal nuceně vykliditi ze svého domu, domáhá se na něm zaplacení částky 92400 Kč s 5% úroky ode dne žaloby za práce mu po dobu těch 11 let vykonané. Nižší soudy přiznaly žalobkyni jen z důvodu bezdůvodného obohacení určitou částku a odmítly žalobu pro nezhojitelnou nepříslušnost, pokud se opírala o konané práce a slib žalovaného majíce za to, že k projednání této žaloby jest výlučně příslušný pracovní soud. Odvolací soud nevyhověl dále odvolání žalovaného, pokud vytýkalo zmatečnost podle § 477 čís. 3 c. ř. s. rozsudku prvého soudu, jímž se tento soud uznal příslušným k projednání a rozhodování sporu, pokud žaloba byla opřena o žalobní důvod obohacení žalovaného, neuznav opodstatněnost námitky žalovaného, že k projednání žaloby, i pokud jde o tento žalobní důvod, byl výlučně příslušný pracovní soud.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Pokud se nižší soudy uznaly za příslušné k rozhodování o žalobě opírající se o důvod obohacení, jest proti tomu jejich rozhodnutí v otázce příslušnosti podle čl. I č. 5 zákona č. 251/34 Sb. z. a n. vyloučen opravný prostředek k dovolacímu soudu. Přednes žalobkyně neodůvodňuje závěr, že by sporným stranám šlo o založení trvalého poměru závazkového o práci, o osobní povinnost pracovní, což jest podstatným znakem smlouvy služební, a žalovaný nebyl tedy smluvně povinen, by žalobkyni poskytl úplatu za práce jí konané. Avšak žalobkyně přednesla, že tyto práce konala předpokládajíc, že se jí za její námahu dostane úplaty z jmění žalovaného podle jeho výslovného slibu a že tento účel byl zmařen tím, že žalovaný ji vypudil z bytu, spolužití s ní zrušil a zdráhá se svůj slib dodržeti. Tento přednes stačí jako žalobní důvod k opodstatnění žalobního nároku s hlediska bezdůvodného obohacení žalovaného a nesejde na tom, že žalobkyně tento důvod označila jako »náhradu« či »odškodnění«. Bylo však na ní, aby prokázala, že důvodem jejího plnění byl tvrzený zamýšlený výsledek oběma stranám poznatelný a že tento účel zanikl nebo byl zmařen. Bylo zjištěno, že strany byly si v tom za jedno, že se žalobkyně nastěhuje k žalovanému, povede mu jeho domácnost a bude mu družkou života, za to dostane polovici jeho domu, ano polovici jeho majetku, že žalobkyně důvěřujíc tomuto slibu žalovaného s jeho vědomím upustila od záměru ucházeti se o místo učitelky a k žalovanému se nastěhovala a po dobu jedenácti roků mu vedla domácnost, načež žalovaný tento poměr zrušil, žalobkyni z bytu dal nuceně vyklidit! a jakoukoliv náhradu rozhodně odpírá. Z toho patrno, že žalobkyně plnila žalovanému pro určitý předpokládaný výsledek, že totiž bude u něho zaopatřena jako družka života po případě, že po jeho smrti obdrží polovici jeho jmění a že tento předpoklad byl žalovanému znám, an sám ji v tomto směru ujišťoval. Tento výsledek byl samým žalovaným zmařen, ježto si počínal, jak svrchu podotčeno. Žalobkyně může se tedy podle § 1435 obč. zák. domáhati na žalovaném toho, oč byl na její úkor obohacen, t. j. hodnoty prací pro něho vykonaných. Nelze však schváliti právní názor odvolacího soudu, že žalobní nárok jest opodstatněn ustanovením § 1041 obč. zák., které upravuje jiný případ, že totiž bylo naloženo s vlastní věcí k užitku jiného bez úmyslu jednati v jeho prospěch.

Citace:

č. 15511. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 964-965.