NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1478.

Sprostředkovatel, jenž nejsa s to, najíti na věc kupce, koupil ji napotom sám, nemá nároku na slíbenou sprostředkovatelskou odměnu.
(Rozh. ze dne 8. února 1922, R I 169/22.)
Žalovaní slíbili žalobci odměnu, najde-li jim kupce na jejich dům za 350000 K. Žalobce, nemoha najíti kupce, koupil dům sám a domáhal se po té zaplacení slíbené provise. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu a uložil mu, by, vyčkaje pravomoci, řízení doplnil a pak znovu rozhodl. Důvody: Smlouva dohodčí, o jakou tu jde, jest smlouvou sui generis a pro obsah smlouvy té jest rozhodným ujednání stran § 859 obč. zák.). Dle provisních listů zavázali se žalovaní zaplatiti 2 proc. provise žalobci pro případ, bude-li sprostředkovaním a přičiněním žalobce uskutečněn prodej jejich domu, a v dopisu ze dne 18. ledna 1920 prohlašují žalovaní, že jsou ochotni dům prodati uchazeči, jenž jim žalobcem bude jmenován, a že s návrhem tím stojí mu ve slově do 30. ledna 1920. Žalobce, jak tvrdí, vyvíjel činnost, aby prodej domu žalovaných sprostředkoval a uskutečnil, a teprve když veškerá jeho snaha, najíti uchazeče, byla marná a lhůta, do kdy uchazeče měl jmenovati, měla uplynouti, rozhodl se jako kupec domu sám vystoupiti, smlouvu kupní 30. ledna 1920 se žalovanými uzavřel a nárok na provisi, jak tvrdí, hned uplatňoval. Po názoru odvolacího soudu měl by žalobce v případě takovém nárok na provisi, neboť při smlouvě dohodčí jest toliko rozhodným, že byl smluvený výsledek přivoděn, o to se žalovaným také jen jednalo, osoba kupitele byla jim vedlejší a žalovaní žalobce také bez námitek za kupitele přijali. Neodpovídalo by slušnosti, by žalobce, když skutečně činnost sprostředkovatelkou vyvíjel, výsledku činností tou nedosáhl, a pak výsledek smluvený vstoupením za kupitele (tedy také svou činností) přivodil, nároku na provisi neměl. Okolnosti pro rozhodnutí sporu důležité, zda žalobce skutečně vyvíjel činnost sprostředkovatelkou a prodej domu uskutečniti se snažil, což žalovaní popřeli, zjištěny nebyly a zůstalo řízení v prvé stolici ve směru tom neúplným. Tím trpí řízení v prvé stolici podstatnou vadou, která zabránila důkladné vysvětlení a řádné posouzení rozepře.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by rozhodl o žalobcově odvolání ve věci samé.
Důvody:
Rekursu nelze upříti oprávněnosti. Dle všeobecných právních pravidel §§ 859, 861 a 914 obč. zák. o smluvních závazcích jest pro posuzování rozsahu práv a povinností stran především směrodatné jich prohlášení a strany ručí pouze v jeho mezech. Vzhledem k prohlášením žalovaných ze dne 3., 16. a 18. ledna 1920, nelze pochybovati o tom, že slíbili odměnu 7000 Kč žalobci jako zprostředkovateli a nikoli jako kupiteli. Na tom ničeho nemění okolnost, že žalovaní přijali žalobce jako kupitele a od něho dostali touž kupní cenu, již po případě byla by jim zaplatila třetí osoba, neboť pro smluvní závazek žalovaných nemůže býti směrodatným hospodářský výsledek prodeje, nýbrž, jak výše dolíčeno, výlučně smysl a rozsah jejich prohlášení, žalobcem přijatých. Z doslovu těchto prohlášení je zřejmo, že strany měly na mysli cizího kupitele, neboť jen v tomto případě lze mluviti o sprostředkovaní prodeje, čemuž nasvědčuje i tvrzení žalobce, že před 23. lednem 1920 neměl úmyslu, dům od žalovaných sám koupiti a slova v dopisu žalovaných ze dne 18. ledna 1920 »prohlašujeme, že jsme ochotni, prodati tento dum za 350000 Kč kupci, jejž nám p. Julius S. (žalobce) oznámí«. Jelikož žalobce se domáhá zaplacení provise, která mu byla přislíbena žalovanými za sprostředkovaní prodeje a toto, jak žalobce sám uznává, minulo se úspěchem, nemůže žádati jako kupitel odměnu, která mu nepřísluší ani jako sprostředkovateli. Za tohoto stavu věci není potřebí zjistiti, vyvíjel-li žalobce skutečně činnost sprostředkovatelskou, a řízení první stolice není kusým. Slušelo se proto napadené usnesení zrušiti a druhé stolici uložiti, by o odvolání žalobcově rozhodla ve věci samé.

Citace:

č. 1478. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 138-139.