č. 7948.
Zaměstnanci veřejní: Podle jakých předpisů jest posuzovati eventuelní nárok pensionovaného zaměstnance předměstské obce Velké Prahy na drahotní přídavky z pokladny obecní, požívá-li zaměstnanec ten v aktivní službě státní drahotních přídavků od státu?
(Nález ze dne 14. května 1929 č. 8791.)
Prejudikatura: Boh. A. 3820/24.
Věc: Dr. Ing. Emil N. v Praze proti zemskému správnímu výboru
v Praze o drahotní přídavky a úroky z prodlení.
Výrok: Stížnost se z části zamítá jako bezdůvodná, z části odmítá jako nepřípustná. -602
Důvody: St-1 byl ředitelem měst. elektrárny města Ž. a byl usnesením měst. zastupitelstva v Ž. z 10. září 1920 dán dnem 1. září 1920 do trvalé výslužby s výslužními požitky, rovnajícími se posledním akt. požitkům, a s příslušnými drah. přídavky. V roce 1921 byl st-1 jmenován řádným profesorem na vys. učení techn. s požitky V/2 hodn. třídy. Ve schůzi dne 25. listopadu 1921 usneslo se měst. zastupitelstvo v Ž. změniti zásadu o vyplácení drah. přídavků obecním zaměstnancům . Odvolání st-lova z tohoto usnesení byla pořadem instancí, posléze rozhodnutím zsv-u v Praze ze 16. února 1923 zamítnuta. Nálezem Boh. A. 3820/24 zrušil nss toto rozhodnutí pro nezákonnost. Výnosem z 29. srpna 1924 vzal zsv uvedený nález na vědomí a vykonávaje jej, zrušil svoje rozhodnutí ze 16. února 1923 jakož i rozhodnutí měst. zastupitelstva býv. obce ž.-ské z 25. listopadu 1921 pro nezákonnost.
Podáním ze 7. listopadu 1924 obrátil se st-1 na presidium města Prahy a oznámil, že na základě usnesení měst. zastupitelstva města Ž. z 25. listopadu 1921 byla mu dnem 1. ledna 1922 zastavena výplata drah. a nákupních přídavků a výpomocí. Ježto v důsledku nál, nss-u zsv usnesení měst. zastupitelstva býv. obce ž.-ské z 25. listopadu 1921 zrušil, má st-1 právo na vyplácení veškerých nezkrácených požitků od 1. ledna 1922, a žádá proto, aby mu zadržené požitky byly od 1. ledna 1922 s 5% úrokem z prodlení vyplaceny.
Usnesením ze 14. července 1925 vyslovila rada hl. m. Prahy, že žádost st-lovu o výplatu zadržených požitků s 5% úrokem z prodlení ode dne každoměsíční splatnosti počínajíc dnem 1. ledna 1922 až do zaplacení zamítá.
St-1 se z usnesení toho odvolal. Sbor hl. m. Prahy pro vyřizování stížností usnesl se dne 25. listopadu 1925, odvolání st-lovo, pokud čelí proti nevyplácení drah. přídavků v r. 1922, zamítnouti jako bezdůvodné, současně pak uložiti prvé instanci, aby rozhodla také o vzneseném nároku na výplatu drah. přídavků v r. 1923 a dalších. Další odvolání st-lovo žal. úřad nař. rozhodnutím zamítl. O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
St-1 podáním ze 7. listopadu 1924 vznesl na obec pražskou nárok, aby mu od 1. ledna 1922 doplaceny byly s 5% úroky z prodlení veškery zadrželé drah. a nákupní přídavky a výpomoci, jak je až do té doby jako úředník obce ž.-ské na odpočinku pobíral. Městská rada usnesením ze 24. července 1925 žádost tuto zamítla a v důvodech vyslovila: 1. že od 1. ledna 1922 platí pro st-le usnesení měst. zastupitelstva pražského z 5. prosince 1921, které stanoví, že zaměstnanec obecní má nárok jen na jeden drah. přídavek, a pobírá-li proto drah. přídavek ještě z jiné veř. pokladny, že má vůči obci pražské nárok jen na diferenci, o kterou drah. přídavek obecní je větší nežli onen přídavek druhý, 2. poněvadž st-1 v r. 1922 pobíral drah. přídavky jako akt. profesor vys. školy techn., a tyto nejsou nižší nežli drah. přídavky, na které by měl jinak v tomto roce nárok proti obci pražské, nemá v r. 1922 na obci pražské na drah. přídavcích k požadování nic. Bylo tedy usnesením měst. rady ze 14. července 1925 vysloveno: 1. že st-li počínajíc 1. lednem 1922 nepřísluší nárok jím uplatňovaný na neobmezené pobírání drah. přídavků dosavadních z titulu služby obecní, nýbrž jen nárok obmezený podle usnesení měst. zastupitelstva pražského z 5. prosince 1921 na eventuelní diferenci, 2. že podle stavu v r. 1922 takové diference tu nebylo a proto že za r. 1922 nemá vůči obci nároku žádného.
V podaném odvolání st-1 výrok ad 1. potíral věcně jako nezákonný, ad 2. pak in eventum vytýkal, že i kdyby měl nárok jen na diferenci, je tu vada, poněvadž se měst. rada zabývá jen nárokem na diferenci za r. 1922, pomíjí však úplně takto restringovaný nárok za 1. 1923—1925, ač v těchto létech tu diference ve prospěch st-lův byla. Pro řízení správní není — nehledíc ovšem k nař. č. 8/1928, které tu však nepřichází v úvahu — předepsáno přesné rozlišování mezi enunciátein a důvody. Vlastní obsah judikátního výroku dlužno proto zjišťovati z enunciátu ve spojení s důvody. Zkoumá-li se takto obsah rozhodnutí stížnostního sboru vydaného dne 25. listopadu 1925 o tomto odvolání, je zřejmo, že sbor tímto rozhodnutím 1. výrok měst. rady ad 1. potvrdil, tedy vyslovil, že st-li počínajíc 1. ledna 1922 nepřísluší nárok jím uplatňovaný na neobmezené pobírání drah. přídavků dosavadních z titulu služby obecní, nýbrž jen nárok obmezený podle usnesení měst. zastupitelstva pražského z 5. prosince 1921 na eventuelní diferenci, 2. že potvrdil také výrok o tom, že za r. 1922 není tu diference ve prospěch st-le, což tento ve svém odvolání ostatně ani netvrdil, 3. že vyhověl námitkám odvolání uplatňovaným ad 2., uznal, že měst. rada o tom, má-li st-1 za léta 1923—1925 nárok na nějakou diferenci vůči obci pražské, skutečně nerozhodla, a proto uložil měst. radě, aby o tomto nároku rozhodla. — Ve věci sarné je na sporu pouze otázka, má-li st-1 nárok, aby mu i po 1. lednu 1922 vypláceny byly obcí pražskou k jeho obecní pensi drahotní přídavky nezkráceně v míře dosavadní, či přísluší-li mu nárok na drah. přídavky ty jen v míře stanovené usnesením měst. zastupitelstva pražského z 5. prosince 1921. Vzhledem k námitkám stížnosti, že nař. rozhodnutí je v rozporu s právním názorem vysloveným v nál. Boh. A. 3820/24, dlužno nejprve zjistiti obsah a dosah tohoto nálezu. Předmětem sporu tímto nálezem řešeného byla otázka zákonitosti usnesení měst. zastupitelstva ž.-ského z 25. listopadu 1921. Nss v cit. nál. vyslovil 1. že je mylným právní názor zsv-u, jakoby otázka zákonitosti tohoto usnesení byla se stala pro st-le tím, že byl 1. ledna 1922 jako pensista převzat do služeb obce pražské, bez významu a jeho odvolání tím bezpředmětným, 2. že tímto usnesením bylo nezákonně zasaženo do práv st-le jako úředníka obce ž.-ské. Jiného nebylo vysloveno nic; zejména nebyla řešena otázka, jaké drah. přídavky příslušejí st-li od obce pražské počínajíc 1. ledna 1922, neboť o této otázce nebylo tehdy žal. úřadem rozhodováno. Nss s hlediska zák. č. 114/20 posuzoval tehdy pouze otázku, lze-li odvolání st-lovo podané z usnesení obecního zastupitelstva ž.-ského z 25. listopadu 1921 pokládati za bezpředmětné. Naproti tomu je dnes na sporu otázka podstatně jiná, totiž otázka, jaká práva příslušejí co do drah. přídavků st-li počínajíc 1. ledna 1922 vůči obci pražské.
Pro tuto otázku je především směrodatným zákon č. 114/20. Podle § 3 odst. 1 tohoto zák. úředníci obcí připojovaných — a tedy také obce Ž. — přecházejí dnem sloučení, t. j. 1. ledna 1922, do služeb hl. m. Prahy se všemi svými nabytými právy a nároky, pokud nepřevyšují míry práv a nároků úředníků stejné nebo rovnocenné kategorie, kteří v den sloučení budou ustanovení ve službách hl. m. Prahy. Odstavec 2. ponechává úředníkům převzatým i dosud nabyté požitky vyšší, ale jen potud, pokud byly jim přiznány všeobecnou úpravou do dne 30. června 1919. Podle odst. 5. platí stejné zásady i pro převzetí a míru práv a nároků osob, které v den sloučení požívají již od připojených obcí platů pensijních.
Jest jasno, že užívaje výrazu míra práv a nároků, nemá zákon na mysli jedině výši požitků, resultujících z existentních nároků, nýbrž přímo existenci nároku sama, po případě podmínky trvání jeho existence, takže po převzetí hl. městem Prahou nemohl by úředník převzatý uplatňovati právem proti hl. městu Praze nárok proti dřívější obci nabytý, jestliže zaměstnancům stejné neb rovnocenné kategorie, kteří dne 1. ledna 1922 u města Prahy byli již ustanoveni, nárok téhož druhu vůbec nepříslušel, po případě mohl by mu nárok proti dosavadní obci bezvýminečný příslušeti po převzetí proti městu Praze jen za těch omezujících výminek, jimiž byl podmíněn u zaměstnanců pražských nahoře jmenovaných. Přirozeně ovšem nastala by tu vzhledem k ustanovení 2. odst. § 3 modifikace ve prospěch zaměstnanců převzatých v tom případě, že šlo o požitkové nároky pravoplatně přiznané všeobecnou úpravou do dne 30. června 1919.
Z toho plyne pro konkrétní případ, že měl-li st-1 na základě norem vydaných pro zaměstnance mimopražské až do dne 1. ledna 1922 na drah. přídavky nárok bezvýminečný, t. j. v otázce pro dnešní spor rozhodné také tenkráte, jestliže současně pobíral druhé drah. přídavky z jiné pokladny veř. než oné obce, jejímž byl zaměstnancem pokud se týče pensistou, že by mu mohl ve smyslu cit. 1. odst. § 3 tento bezvýminečný nárok příslušeti vůči hl. městu Praze jen tenkráte, jestliže také zaměstnancům pražským takový bezvýminečný nárok v den 1. ledna 1922 příslušel, kdežto byl-li v tento den nárok zaměstnanců pražských vázán určitými podmínkami, pozbyl i nárok st-lův na drah. přídavky vůči hl. městu Praze své bezvýminečnosti a podroben byl oněm omezením a výminkám, jimiž byl vymezen nárok rovnocenných kategorií zaměstnanectva pražského. Jestliže tedy těmto zaměstnancům pražským nepříslušel v uvedený den nárok na drah. přídavky z jiné pokladny veř., resp. jestliže v takovém případě příslušel jim jen nárok na diferenci do eventuálně vyššího přídavku pražského, klesl také nárok st-lův na drah. přídavky vůči obci pražské na takto vymezenou míru nároků zaměstnanců pražských. Bezvýminečným v uvedeném smyslu zůstal by za předpokladu, že nárok zaměstnanců pražských byl řečenými výminkami omezen, jen tenkráte, kdyby ve svém bezvýminečném rozsahu byl st-li založen tím, že byl mu v tomto rozsahu pravoplatně přiznán všeobecnou úpravou již do dne 30. června 1919. Podle usnesení měst. zastupitelstva pražského z 5. prosince 1921 přísluší zaměstnancům pražským nárok jen na jeden drah. přídavek; požívá-li obecní zaměstnanec drah. přídavku vedle toho i z jiné pokladny veř., má vůči obci pražské jen nárok na diferenci, o kterou pražský drah. přídavek obecní přesahuje tento přídavek druhý. Toto usnesení stanoví tedy míru práv, která ve směru dnes sporném ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 114/20 příslušela zaměstnancům obce pražské v den sloučení 1. ledna 1922 a která podle uvedeného předpisu je také směrodatná pro posouzení zachovatelné míry práv a nároků zaměstnanců převzatých.
Pro st-le jako pensionovaného úředníka obce ž.-ské nějakého omezení nároku jeho na drah. přídavky k pensi pro případ, že by nabyl jiných drah. přídavků z jiné veř. pokladny, nebylo. Usnesení obecního zastupitelstva ž.-ského z 25. listopadu 1921, které omezení takové stano- vilo, uznáno bylo nss-em v cit. nálezu nezákonným a bylo na to rozhodnutím zsv-u z 29. srpna 1924 zrušeno. Míra práv a nároků st-lových v tomto směru zřejmě přesahovala tedy míru práv a nároků zaměstnanců obce pražské, jak byla stanovena usnesením měst. zastupitelstva pražského z 5. prosince 1921. Podle ustanovení odst. 2 § 3 zák. č. 114/20 měl by tedy st-1 nárok na zachování své dosavadní míry nároku na drah. přídavky jenom potud, pokud mu byla přiznána všeobecnou úpravou do dne 30. června 1919.
V nař. rozhodnutí dovodil však žal. úřad podrobně, dovolav se zvláště usnesení obecního zastupitelstva ž.-ského z 15. listopadu 1918 a z 21. prosince 1918, že až do dne 30. června 1919 spočívaly nároky st-lovy na drah. přídavky vůči obci města Ž. na dobrovolných úpravách časově omezených a po stránce materiální měnivých, ježto byla sledována tendence, aby úprava platů ž.-ského zaměstnanectva byla stejná jako úprava platová zaměstnanců pražských elektr. podniků, jež pak se děla vždy jen rok od roku s působností na jeden rok, takže nároku časově neomezeného a bezvýminečného, s nímž přecházel dne 1. ledna 1922 k obci pražské, nabyl st-1 teprve ze zák. č. 312/20.
Tvrdí-li nyní proti tomu st-1, že bezvýminečné právo na drah. přídavky bylo mu městem Ž. přiznáno statutárně již před 30. červnem 1919, bylo na něm, když žal. úřad dovozoval, že úpravami ž.-skými přede dnem 30. června 1919 byly st-li přiznávány nároky na drah. přídavky vždy jen na jeden rok, aby dovodil, kterou úpravou byl mu nárok tvrzeného jím obsahu založen. Pokud tak st-1 nečiní a tvrdí jen, že právo to bylo mu do 30. června 1919 statutárně přiznáno, nedává nss-u příležitosti a možnosti, aby správnost tohoto tvrzení, pokud se týče správnost opačného názoru žal. úřadu přezkoumal, neboť usnesení obce ž.-ské jakožto právní prameny určitých nároků nejsou normami práva všeobecného, které by nss z úřední povinnosti znáti a tudíž k nim přihlížeti musil. Za tohoto stavu nejeví se zmíněné tvrzení st-lovo jako stížnostní námitka tak konkretisováno, aby je bylo možno věcně přezkoumati, a jest je pak pominouti beze všeho zřetele. Procesně plyne pak z toho ten důsledek, že i nss-u nutno v tomto sporu vycházeti z předpokladu, že časově neomezený bezvýminečný nárok na drah. přídavky, jak s nim byl st-1 přejímán dne 1. ledna 1922 hl. městem Prahou, vzešel st-li teprve ze zák. č. 312/20. Tento zákon byl však vyhlášen až 8. května 1920, nabyl účinnosti dnem vyhlášení, a nemůže tedy býti pokládán za úpravu danou do dne 30. června 1919, jak to předpokládá odst. 2 § 3 zák. č. 114/20. Stížnost ovšem zdůrazňuje, že tento zák. č. 312/20 byl vydán až po zák. č. 114/20, čímž patrně chce namítati, že zákonem č. 312/20 bylo ustanovení § 3 zák. č. 114/20 modifikováno. Tohoto názoru však nss sdíleti nemohl. Zákon 312/20 upravuje všeobecně nárok na drah. přídavky obecních úředníků, na něž se vztahuje zákon č. 443/19, tedy úředníků obcí nestatutárních. Neplatí pro úředníky obcí statutárních, tedy také obce pražské, a nevztahuje se tedy od 1. ledna 1922, kdy st-1 byl převzat obcí pražskou, ani na st-le, pro něhož jsou od tohoto dne směrodatný předpisy upravující služ. poměry úředníků obce pražské, ovšem s modifikacemi — ale jenom s modifikacemi — které se podávají z § 3 zák. č. 114/20. Vzhledem k tomu dále, že zákon č. 312/20 upravuje generelně otázku drah. přídavků úředníků okresních a obecních v Čech., na Mor. a ve Slez., vyjímajíc úředníky obcí statutárních, tedy poměry zcela jiné nežli zák. č. 114/20, který upravuje specielní poměry nastalé sloučením okolních obcí s Prahou, nelze ani uznati, že by ona generelní norma, podstatně jiného obsahu a účelu, byla nějak derogovala specielní normě zákona č. 114/20. Zůstává tedy pro posouzení sporného případu směrodatným jedině ustanovení § 3 zák. č. 114/20, a podle tohoto předpisu, jak dolíčeno, st-li od 1. ledna 1922 přísluší nárok na drah. přídavky jenom v míře stanovené pro zaměstnance obce pražské, tedy v míře určené usnesením měst. zastupitelstva pražského z 5. prosince 1921; jsou tedy námitky v tomto směru proti nař. rozhodnutí vznesené bezdůvodný. Tím vyčerpána je stížnost, pokud se zabývá nárokem na drah. přídavky, a zbývá pak vyříditi ji ještě potud, pokud brojí proti názoru, jejž v nař. rozhodnutí projevil žal. úřad o nároku st-lově na úrok z prodlení. V závěru nař. rozhodnutí praví žal. úřad, že měst. rada jest povinna o st-lově petitu za roky 1923 a další jednotlivě za každý rok výrok učiniti a zjištěnou náležitost nároku st-lova mu poukázati v úhrnném obnosu bez jakýchkoliv úroků z prodlení, poněvadž není zákonného předpisu, který by zakládal nárok na úroky z prodlení z povinného plnění povahy veřejnoprávní atd. St-1 pojímá tento odstavec jako výrok, jímž o jeho nároku na úroky z prodlení bylo žal. úřadem judikátně rozhodnuto. V tom právě se však st-1 mýlí. Z nař. rozhodnutí, a to z části, jež stala se předmětem úvodních úvah tohoto nálezu, jest patrno, že žal. úřad stojí na stanovisku, že jako vyšší instance nemůže řešiti věcně otázky oněch nároků st-lových, o nichž nevydala skutečného výroku instance nižší, pokud se týče instance první. Není důvodu, aby jinak byla věc pojímána ohledně místa o úrocích z prodlení, a to tím spíše, když passus tento připojil žal. úřad právě k poukazu, aby rada hi. města Prahy rozhodla o st-lově nároku na drah. přídavky za rok 1923 a další, takže teprve tato rozhodnutí, přiznají-li st-li nějakou diferenci, dají podklad pro věcné úvahy, zda jest tu nárok na úroky z prodlení či nikoliv. Dlužno proto onomu místu nař. rozhodnutí, v němž žal. úřad popírá nárok st-lův na úroky z prodlení, přiznati pouze povahu poukazu, daného žal. úřadem úřadu, jenž o nárocích st-lových bude rozhodovati, a jehož eventuální výrok o úrocích z prodlení teprve bude míti povahu rozhodnutí, schopného vejíti v právní moc a zasáhnouti do subj. práv st-lových. Proti takovým poukazům, jež nejsou rozhodnutím ve smyslu § 2 zák. o ss, není však stížnost k nssu přípustná.