Čís. 1605.

Soud může přikázati matce, by vychovávala děti v řeči, již určil otec ve své závěti.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1922, R II 135/22.)
V poslední vůli nařídil zůstavitel Dr. Theodor A. své dědičce (manželce), že musí děti jeho býti vychovány česky a úplně v duchu Čecha, že děti mají navštěvovati školy české a jinojazyčné jen, pokud toho třeba k nabytí všeobecného dalšího vzdělání aneb kdyby jiných českých škol nebylo, a ustanovil dále, že o výchově dětí v tomto směru rozhodnou jeho otec a po jeho smrti jeho sestra a, kdyby rozhodnutí jich uposlechnuto nebylo — soudy v tomto směru vůbec nemají zasáhnouti — připadnou ideální polovice jeho tří domů otci, pokud se týče sestře jeho, jejichž rozkazu ohledně výchovy v českém duchu uposlechnuto nebylo, proti vyplacení 20000 K. Konstance S-ová, sestra zůstavitele, oprávněna podle ustanovení testamentu, žádala, by vdově Emmě A-ové, poručnici nezl. dětí byly dány soudní příkazy, aby ve smyslu zůstavitelovy závěti děti jeho Jindřišku a Vlastu vychovávala česky a úplně v duchu českém a aby za tím účelem vhodným způsobem, obzvláště přibráním českého učitele nebo české učitelky umožnila dětem co nejdříve naučiti se českému jazyku, aby tak umožněna jim byla návštěva české školy v L. Prvý soud usnesením z 18. července 1921 příkaz tento vydal a nařídil Emmě A-ové, aby v tom, zda se tak hodlá zachovati a co již zařídila, podala do 8 dnů zprávu poručenskému soudu. Když lhůta tato uplynula, aniž se stěžovatelka prohlásila, vyzval prvý soud k opětnému návrhu Konstance S-ové usnesením z 12. září 1921 Emmu A-ovou, aby do 8 dnů prokázala, že vyhověla příkazu s pohrůžkou, že, nesplní-li do 8 dnů tohoto příkazu, bude jí dle § 19 nesp. říz. uložena pokuta 1000 K a bude dle § 254 obč. zák. zbavena poručenství. Rekursní soud toto usnesení prvého soudu potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Usnesení prvního soudce rekursním soudem potvrzené jest jen důsledkem jeho nařízení ze dne 18. července 1921, jež stěžovatelce jako poručnici zůstavitelových nezl. dítek po rozumu § 216 obč. zák. dal, a jež ona v odpor tehdáž ani nevzala, takže právem po dávno nastalé právní moci pohroženo jí bylo exekucí dle § 19 nesp. říz. pro případ, že příkazu nevyhoví. Pokud by však mohlo se dle § 11 nesp. říz. míti za to, že prvotní příkaz prvého soudce bylo i po uplynutí rekursní lhůty možno rekursem napadati, a pokud by se rekursu stěžovatelky do usnesení exekucí a sesazením s poručenství hrozícího ten význam přikládal, že jím i prvotní příkaz v odpor brán jest, pak dlužno uznati, že usnesení rekursního soudu nyní v odpor vzaté, jež rekurs v tom smyslu a tudíž i otázku oprávnění soudcova k prvotnímu příkazu vyřizuje, jest nezákonité. Stěžovatelka odvolává se hlavně na to, že prý není žádného zákona, v jakém duchu a zejména v jakém jazyce matka dítky své vychovávati má, avšak zapomíná, že právo tohoto určení nepřísluší pouze matce, nýbrž rodičům (§ 139 obč. zák.) a tu zase po výtce otci, důkaz § 147, v němž se moc otcovská odvozuje z pojmu moci hlavy rodiny, která muži přísluší dle § 91 obč. zák. i oproti manželce, a dále § 148 obč. zák. Otec jest pro případ svého úmrtí oprávněn ustanoviti, kdo má býti poručníkem dítěte (§ 196 obč. zák.) a takto vуchování jeho směr dáti, i nelze pochybovati, že testamentární nařízení jeho ohledně výchovy, srovnávají-li se s mravností a zákonem, dlužno respektovati; i sem vztahuje se zajisté předpis § 816 a 817 obč. zák., že vykonavatel testamentu, pokud se týče dědic, a tudíž i soud, má vůli zůstavitelovu splniti. Přehlíží tedy stěžovatelka, že soud nezaložil příkaz svůj na předpisu zákona, nýbrž na nařízení testamentu otcova, jež se zákonem v rozporu není. Dítky stojí pod zvláštní ochranou zákona (§ 21 obč. zák.) a musí tedy soud pečovati dle § 2 nesp. říz. i o jejich hmotné zájmy, jež jsou dle pořízení testamentu s otázkou výchovy těsně spjaty. A jen této své povinnosti prvý soudce vyhověl, když řečený příkaz vydal. Nemá-li matka, jak tvrdí, dostatečných hmotných prostředků, aby příkaz splniti mohla, nechť zakročí u poručenského soudu, aby jí byly ze jmění dítek vydány.

Citace:

č. 1605. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 360-362.