NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 710.

§ 1154 b) obč. zák. Nárok na nejvýše týdenní úplatu podrží zaměstnanec i tehda, byl-li déle než jeden týden nemocen. Týdnem nerozumí se 7 pracovních dnů, nýbrž týden kalendářní.
(Rozh. ze dne 12. října 1920, Rv II 204/20.)
Žalující horník byl nemocen od 29. prosince 1919 do 8. února 1920. V době od 31. prosince 1919 do 4. ledna 1920 včetně se v celém revíru žalované báňské společností stávkovalo. Žalobce domáhal se náhrady mzdy zprvu za 7 dnů a když mu žalovaná zaplatila mzdu za prvé dva dny nemoci (29. a 30. prosince), obmezil žalobu na zbývajících 5 dnů. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: Podle § 1154 b) obč. zák. přísluší žalobci nárok na mzdu za dobu jeden týden nepřevyšující. Dobou tou rozuměti jest 7 dní, kdy se skutečně pracovalo a žalovaný pro svou nemoc nemohl pracovati. Dny stávky nelze do doby té počítati, aniž neděli, poněvadž dny ty nelze pokládati za skutečné dny pracovní. Přísluší proto žalobci nárok na mzdu za dni po stávce následující, kdy se pracovalo. Odvolací soud zamítl žalobu. Důvody: Žalovaná strana vytýká prvnímu rozsudku nesprávné právní posouzení ve dvou směrech: 1. Že § 1154 lit. b) obč. zák. se nevztahuje na případy, kde nemoc dělníka, jako v tomto případě, trvala déle než týden, 2. že první soudce mohl přisouditi jen nedoplatek mzdy za první týden nemoci, a nikoli za prvních 7 pracovních dnů nemoci. Onu výtku nelze uznati za oprávněnu. Dlužno sice připustiti, že doslov § 1154 b) obč. zák. nasvědčoval by výkladu, který tomuto zákonnému ustanovení dává strana žalovaná, že totiž při nemoci trvající déle než jeden týden, zaměstnavatel dělníku není povinen ničeho platiti, tento výklad odporoval by však jiným předpisům zákonným, spadajícím do téže kategorie. Ve všech nových zákonech, upravujících poměr námezdní nebo služební, jmenovitě v zákoně o obchodních pomocnících a o úřednících velkostatkářských, jest uznán nárok zaměstnance na služební úplatu pro určitou dobu na počátku jeho nemoci. Občanský zákon v § 1156 uznává toto právo výslovně ohledně zaměstnanců přijatých do soukromé domácnosti. Německý i švýcarský zákoník, jejimiž předpisy se třetí novela ku občanskému zákonu při nové úpravě služební smlouvy řídila, uznávají rovněž nárok zaměstnance, na delší čas onemocnělého, aby mu na krátkou dobu při počátku jeho nemoci byla mzda vyplacena. Vládní návrh třetí novely, jakož i zpráva panské sněmovny rovněž výslovně tento nárok uznávají a zpráva komise panské sněmovny tvrdí, že nárok tento jest ve přijatém znění § 1154 b) obč. zák. zahrnut. Také všeobecná praxe posud nárok tento uznává, a sama žalovaná společnost připojila se k tomuto výkladu tím, že žalobci za první 2 dny jeho nemoci mzdu vyplatila. Nebylo by spravedlivo, by dělník, onemocněv na dobu delší jednoho týdne, byl hůře na tom, než dělník onemocněvší jenom na týden, a podrývalo by to dělnickou morálku. Bylo by také nesnadno určiti na počátku nemoci, kdy se pravidelně neví, jak dlouho trvati může a jak dlouho trvati bude, zda mzda se má vyplácet čili nic. Z tohoto důvodu musil by býti žalobcův nárok uznán. Odvolací soud však připojuje se k vývodům odvolacím, pokud vytýkají prvnímu rozsudku, že podle § 1154 b) obč. zák. nelze onemocněvšímu dělníku přiřknouti mzdu za prvních 7 pracovních dnů nemoci, nýbrž pouze za první týden nemoci. Slovo »jeden týden« v citovaném paragrafu nevztahuje se na vyměření mzdy, nýbrž na určení délky nemoci nebo zaneprázdnění, a smysl zákona jest ten, aby dělníku bylo nahraženo to, oč nemocí za její první týden byl připraven. Kdyby byl zákon měl ten úmysl, který mu první soudce podkládá, byl by to musil výslovně říci a jmenovitě místo výrazu »jeden týden« užiti slov »7 pracovních dnů«. Výklad prvního soudce nelze srovnati také s předpisem, že ustanovení toto platí pouze v případech, kde dělník již aspoň 14 dnů byl zaměstnán. Nelze pochybovati, že by byl musil říci místo toho, že platí o dělnících, kteří byli zaměstnáni již aspoň 14 dnů pracovních. Nelze opomenouti také okolnosti, že v jednotlivých průmyslových odvětvích a v jednotlivých obdobích časových se v týdnu pracuje velmi různý počet dnů, a že v dobách částečné nezaměstnanosti by se doba 7 pracovních dnů mohla rozšířiti na několik týdnů. V úvahu by mohlo ještě přijíti, zda žalobce přece neměl dostati zažalovaný zbytek mzdy, poněvadž tento zbytek připadá na 5 dní z prvního týdne nemoci žalobcovy, ve kterých se v horním revíru nepracovalo, poněvadž byla všeobecná hornická stávka. Žalobce by mohl tvrditi, že za stávku nemohl a že, kdyby nebyl býval nemocen, byl by přes stávku přece pracoval. V té příčině jest však rozhodujícím doznání žalobcovo, že v ony dny se v celém horním revíru stávkovalo a mzda nebyla dělnictvu vůbec vyplácena. Žalobce sám v odvolacím sdělení uznává, že otázka tato není pro spor směrodatnou, a nutno proto souditi, že i on, kdyby nebýval byl nemocen, byl by se stávky zúčastnil a mzdu za 5 stávkových dnů nebyl obdržel. Po právu může žalobce tedy žádati mzdu jen za první dva dny své nemoci a tu již obdržel.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, opírajícímu se o dovolací důvod §u 503 čís. 4. c. ř. s. nelze přiznati úspěchu, neboť posouzení sporu soudem odvolacím po stránce právní odpovídá zákonu a odůvodnění rozsudku v odpor vzatého jest plně přisvědčiti, pročež se na ně poukazuje. Zákon neposkytuje opory pro názor dovolatelův, že týdnem §u 1154 b) obč. zák. jest rozuměti sedm pracovních dnů; týden §u 1154 b) obč. zák. jest bližším určením slov »na dobu poměrně krátkou«, vyjadřuje až jak daleko jde tato »krátká doba«; jest tedy slova toho užito v obvyklém slova toho smyslu, ve smyslu téhodne dle kalendáře. Tím padají dedukce dovolání založené na nesprávném názoru, jakoby týdnem §u 1154 b) obč. zák. bylo rozuměti sedm pracovních dnů. Soud dovolací však přisvědčuje odůvodnění soudu odvolacího i v tom směru, ve kterém strana žalovaná právní názor jeho napadá, nepokládaje za správný názor žalované strany, že na placení mzdy v prvním týdnu nemoci má jen onen zaměstnanec nárok, jenž nebyl déle než týden nemocí od práce zdržen. I v tomto směru poukazuje se na případné odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, jež vyvrátiti vývody dovolací odpovědi nejsou s to.

Citace:

č. 710. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 593-595.