Čís. 14778.

Odstavcom 4 čl. XXXV zák. čís. 54/1932 Sb. z. a n. je dané závislým podnikom tu označeným oprávnenie k rovnakým úsporným opatreniam a tými istými prostriedkami ako je dané odstavcom 3 čl. XXXV cit. zák. sanovaným bankám, tedy tiež právo na zrušenie služebného pomeru so zamestnancami tu uvedenými.
(Rozh. z 12. XII. 1935, Rv III 563/35.) Žalobník bol generálnym riaditeľom továrne žalovanej účastinnej spoločnosti. Ku dňu 30. septembra 1932 daná mu bola šesťtýždňová výpoveď s poukazom na ustanovenie 4. odst. čl. XXXV. zák. č. 54/1932 Sb. z. a n. — Žalobník tvrdiac, že sa citované zákonné ustanovenie na neho nevzťahuje a že mu prislúcha jednoročná výpovedná lehota, domáhal sa medzi iným vyplatenia služebných požitkov na celý rok 1933. Túto časť žaloby oba nižšie súdy zamietly, odvolací súd z týchto dôvodov: Bankový zákon č. 54/1932 Sb z. a n. v hlave štvrtej pod titulom »Zvláštne ustanovenia o akciových bankách s podporou z verejných prostriedkov« v odst. 1. čl. XXXV. určuje pojem akciovej banky s podporou z verejných prostriedkov a v odst. 3 poskytuje banke v odst. 1 určenej právo zrušiť po predchádzajúcej 6 týždňovej výpovedi ku koncu kalendárneho štvrťroka služebný pomer vedúcich úradníkov a zamestnancov, ktorým bola udelená prokúra, taktiež právo preskúšať a snížiť smluvné a zaopatrovacie požitky týchto osôb a ich pozostalých, konečne v odst. 4. rozširuje oprávnenie v odst. 3. banke poskytnuté na spoločenské podniky, na základnom kapitále, ktorých je banka aspoň z polovice trvale zúčastnená. Jesliže tedy v súdenom prípade celý základný kapitál žalovanej spoločnosti — 5 000 000 Kč — je majetkom M. banky, ktorá vlastní všetkých 30 000 akcií, je zrejmé, že menovaná banka je nepochybne z polovice trvale zúčastnená na základnom kapitále žalovanej spoločnosti, pri čom námietka žalobníka, že finančná závislost nie je trvalá a môže kedykoľvek prestať odpredajom akcií so strany banky, je vyvrátená jednak povahou veci samej, jednak skutočnosťou, že úver poskytnutý žalovanej spoločnosti M. bankou prevyšuje 30 000 000 Kč, tak že toľkáto úverová závislosť vtlačuje znak trvalosti finančnej účasti M. banky na základnom kapitále žalovanej spoločnosti. Nie je sporné, že M. banka je akciovou bankou s podporou z verejných prostriedkov, že ďalej trojročné obdobie v odst. 3 čl. XXXV. stanovené od sdelenia o poskytnutí podpory banke neuplynulo, z ktorých náležitostí vyplýva záver, že žalovaná spoločnosť je spoločenským podnikom v odst. 4. cit. čl. bankového zákona vymedzeným. Žalobník tvrdí, že odst. 4. čl. XXXV. bank. zákona rozširuje platnosť ustanovení odst. 3. na spoločenské podniky závislé základným kapitálom od menovanej akciovej banky len dotyčne poslednej vety, tak že platnosť ustanovenia o zrušení služebného pomeru 6 týždňovou výpoveďou je obmedzená len na akciovú sanovanú banku dotyčne zamestnancov bezprostredne u nej zamestnaných. Tento názor žalobníka je so zreteľom na znenie zákona mylný. Poneváč odst. 4. čl. XXXV. bankového zákona neobsahuje pri rozšírení platnosti ustanovení odst. 3. na vedúcich zamestnancov spoločenského podniku tam vymedzeného výslovne žiadne obmedzenie, zbývá zistiť, či neobsahujú svojím významom určité obmedzenie pojmy »v príčine služebných, odpočivných a zaopatrovacích požitkov«. Je pravda, že v odst. 4. použil zákon výrazu »požitkov«, hoci v prvej vete odst. 3. je reč o zrušení služobných pomerov, z ktorého zdanlivého rozdielu snaží sa žalobník vyvodiť ten smysel, ako by sa odst. 4. vzťahoval len na tretiu (poslednú) vetu odst. 3., v ktorej je skutočne reč o požitkoch. Nakoľko je však o požitkoch ustanovenie už aj v druhej vete odst. 3., ktorá — vyslovujúc len určité následky opatrenia v prvej vete upraveného — je s touto v tesnej príčinnej súvislosti, keď stanoví hornú hranicu nároku na služebný plat vystúpivšieho zamestnanca, je patrné, že pojem »požitkov« v odst. 4. zodpovedá výrazu »služebný plat« v druhej vete odst. 3., takže už z tohoto dôvodu niet príčiny obmedzovať slovným či gramatickým výkladom platnosť ustanovenia odst. 4 len na ostatnú vetu odst. 3. Jestliže ďalej odst. 4. kladie vedľa seba služebné, odpočivné a zaopatrovacie požitky, je zrejmé, že sa týka aj požitkov aktivne slúžiaceho zamestnanca, vedľa požitkov zamestnanca na odpočinku a požitkov jeho pozostalých, lebo pri rozlišovaní týchto kategorií požitkov služebný požitok nutne vyjadruje pracovnú odmenu toho zamestnanca, ktorý je v služebnom pomere, teda nie zamestnanca na odpočinku. Pretože však posledná veta odst. 3. umožňuje len preskúšanie a prípadne sníženie odpočivných a zaopatrovacích požitkov — nie teda služebných požitkov — následuje z toho záver, že odst. 4. nutne sa týka aj predpisu prvej a druhej vety odst. 3., lebo v zápornom prípade výraz služebný požitok nemohol by mať v odst. 4. miesta. Z toho dôvodu treba považovať dikciu odst. 4. »v príčine služebných požitkov« za zodpovedajúcu smyslom výrazu prvej vety odst. 3. »služebné pomery« a tá okoľnosť, že v odst. 4. nebol použitý výraz »pomerov«, je dostatočne odôvodnená všeobecným znením »v príčine atď....«, ktoré umožňuje takúto slovnú zámenu pri inak dostatočnom rozlišení podstatného znaku »služebný« oproti »odpočivnému«, ktorý znak jedine je smerodajný, takže výrazy »pomer« a »v príčine požitkov« spojené podstatným znakom »služebný« — na rozdiel od »odpočivného« — kryjú ten istý význam, t. j. určenie zamestnanca v aktívnej službe a jeho požitkov protikladem k zamestnancovi na odpočinku. Podľa toho bankový zákon v odst. 4. čl. XXXV. poskytuje spoločenskému podniku, závislému aspoň z polovice základným kapitálom od akciovej sanovanej banky, to isté oprávnenie, aké poskytol odst. 3. banke a bola preto v súdenom prípade žalovaná spoločnosť oprávnená služebný pomer žalobníka ako generálneho riaditeľa zrušiť 6 týždňovou výpoveďou bez zretelu na to, aká výpoveď by mu bola prislúchala pred platnosťou bankového zákona.
Najvyšší súd dovolaciu žiadosť žalobníka zamietol. Dôvody:
Hlavní spornou otázkou — zrušení služebního poměru se žalobcem — snaží se odvolací soud rozhodnouti v podstatě správným výkladem doslovu čl. XXXV. zák. č. 54/1932 Sb. z. a n., avšak smysl tohoto ustanovení v odstavci 3 a 4 je nepochybně zřejmým z účelu zákona, kterým podle vysvětlení důvodové zprávy k vládnímu návrhu tisk posl. sněm. 1622 a zprávy ústavně-právního a rozpočtového výboru tisk 1647 bylo: poskytnouti sanovaným bankám bez nepoměrných finančních obětí možnost jednak snížení přílišného počtu vedoucích funkcionářů, jednak snížení jejich nadměrných služebních příjmů. K dosažení tohoto účelu dovolil zákon v odst. 3. čl. XXXV. sanovaným bankám, aby se zbavily jak vysokých platů členů představenstva, vedoucích úředníků (čl. XXXIV.) a prokuristů za činnou službu, tak i nepoměrně vysokých odpočivných a zaopatřovacích příjmů (požitků) jejich i osob po nich pozůstalých. K prvému — zbavení se platů z činné služby — je prostředek zrušení služebního poměru s činně sloužícími, k další úspoře — vydání na výslužné a zaopatřovací příjmy — vede snížení těchto příjmů na míru zákonem stanovenou.
Podle důvodové zprávy tisk 1622 podrobuje odst. 4. čl. XXXV. těmže úsporným opatřením, jichž se může použíti u sanovaných bank proti členům představenstva se služební smlouvou a jejich vedoucím úředníkům, tytéž kategorie zaměstnanců u akciových společností, u komanditních společností na akcie a u společností s ručením obmezeným, na jichž akciovém nebo kmenovém kapitálu má sanovaná banka aspoň 50% účast, protože při takovém stupni účasti na základním kapitále, která nad to zpravidla je stupňována též účastí úvěrovou, je těžko myslitelná reorganisace podniků s ní tak úzce hospodářsky spjatých.
Není proto pochybností, že odst. 4 čl. XXXV. je závislým podnikům tu označeným dáno oprávnění ke stejným úsporným opatřením a týmiž prostředky jako třetím odstavcem sanovaným bankám, tedy také právo na zrušení služebního poměru se zaměstnanci tu uvedenými.

Citace:

č. 14778. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 1098-1101.