NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Čís. 2302.

Dráha jest povinna zabrániti dle možnosti tomu, by tekutina z obalu nevytékala. Jinak jest práva ze škody. Při překročení dopravní lhůty ručí železnice nejen za škodu, jež vznikla tímto překročením, nýbrž kromě toho i za případnou škodu ze ztráty, úbytku neb poškození zboží.
(Rozh. ze dne 20. února 1923, Rv I 854/22.)
Za dopravy tekutiny v bezvadném sudu uniklo mezi stanicí odesílací a stanicí L. 60 kg a mezi stanicí L. a stanicí přejímací 4 kg tekutiny. Žalobě o náhradu škody proti dráze procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Dle čl. 282 obch. zák. je dráha povinna, věnovati zboží péči řádného kupce, dopraviti zboží, jí ku dopravě svěřené, bezvadně na místo určení a vynaložiti při nejmenším tu péči a opatrnost, jakou na mysli má ustanovení §u 1297 obč. zák. Ručí dráha při tom za své lidi. Nechala-li dráha zásilku, na níž bylo pozorovati unikání obsahu (uniknutí 60 kg tekutiny nemůže nikdy zůstati nezpozorovaným, ano se zboží ve stanicích do vozu přikládá a z něho vykládá, od vytékající tekutiny musí býti podlaha nasáknuta a je viděti kapání tekutiny z vozu ven), úplně nepovšimnutu, nepočínala si ani dle čl. 282 obch. zák. ani dle §u 1297 obč. zák., nedbala ani té nejmenší bedlivosti a opatrnosti řádného obchodníka k tomu cíli, by zboží dalších škod chránila a bez dalšího porušení na místo určení dopravila. Dráha, pokud se týče její zřízenci, ponechali prostě zásilku jejímu osudu. Stačilo udělati to, co uděláno bylo ve stanici L. Utužiti obruče. K takové opravě není třeba žádných odborných a řemeslných vědomostí. Oprava taková vyžaduje jen náležité píle a provede ji každý zřízenec dráhy, neboť potřebné k tomu nástroje jsou na každém nádraží. Poněvadž dráha po celou délku tratě, ač vadu viděti musela, docela ničeho k zamezení škody neučinila, jest v tom její zavinění a proto dle §u 86 (3) žel. dopr. ř. nemůže se ustanovení odstavce druhého §u v celém rozsahu dovolávati. Soud, hledě k stavu věci má za to, že dráha, kdyby byla náležitou péči věnovala zásilce, musela by byla závadu co nejdříve zpozorovati a bylo pak její povinností, ji odstraniti, po případě, kdyby to nebylo možno, z další dopravy vyloučiti. Povinnost ta uložena jest jí instrukcí. Neučinivši tak, porušila i své vniterní předpisy a i v tom jest její zavinění. Již z té okolnosti, že na tak dlouhé trati (L. — stanice přejímací) ubyly po utužení obručí jen 4 kg, plyne, že kdyby dráha byla zásilce patřičnou péči věnovala též na trati předchozí, nemohla býti ztráta nikdy tak značná, jakou ve skutečnosti byla. Odvolací soud rozsudek potvrdil v podstatě z týchž důvodů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud převzal skutková zjištění prvého soudu, že sud, o nějž jde, když byl odevzdán k přepravě, byl úplně dobrý, měl obruče utažené a neprosákal. Z těchto skutkových zjištění a z další nesporné okolnosti, že železnice převzala sud bez námitek k přepravě, odvolací soud správně usoudil, že o vadném obalu nemůže býti řeči. Z §u 84 žel. dopr. ř. nemůže tudíž žalovaný erár odvozovati osvobození od ručení. Ustanovení §u 86 (1), 2 a §u 86 (2) žel. dopr. ř. nemají místa již proto, že odesílatel neučinil v nákladním listě prohlášení dle §u 62 (2) žel. dopr. ř., jímž by byl uznal vadnost obalu. V úvahu přicházel by tedy nanejvýš omluvný důvod §u 86 (1), 4 žel. dopr. ř., jejž předpokládal soud prvé stolice. Lze ponechati stranou otázku, zdaž okolnost, že dřevěný sud vysýchá vlivem slunečního světla a tepla, jest přirozenou povahou zboží po rozumu §u 86 (1), 4 žel. dopr. ř., neboť i kdyby tomu tak bylo, bylo by za správný uznati názor nižších soudů, že žalovaný erár nemůže uplatniti osvobození od ručení podle §u 86 (1), 4 žel. dopr. ř., ježto škoda, o kterou jde, vzešla zaviněním železnice (§ 86 (3) žel. dopr. ř.). Zavinění železnice bylo v první stolici tvrzeno ovšem v jiném směru, než v tom, který byl předpokládán prvým soudcem. Ale proti tomu, že prvý soudce zjistil zavinění železnice z jiných důvodů, než z těch, jež v první stolici byly uplatňovány, a že použil vniterných instrukcí a úvah, o nichž při ústním jednání nebylo řeči, žalovaný erár v odvolacím řízení ničeho nenamítal a proto nemůže nyní v dovolacím řízení napadati rozsudek odvolacího soudu z důvodů, které mohl přednésti proti rozsudku soudu prvého. Příslušné vývody dovolacího spisu nemohou tudíž dojíti povšimnutí. Pokud nižší soudy vyložily, že škoda, jejíž náhrada byla uložena žalovanému eráru, byla skutečné zaviněna železnicí, poukazuje se ku správným důvodům, které jsou přičiněny k rozsudkům nižších soudů, a nebyly vyvráceny vývody dovolacího spisu. Žalovaný erár uvádí, že kdyby byla železnice překročila dodací lhůtu, ručila by jen do výše dovozného (§ 94 (1) a) žel. dopr. ř.), a dokládá, že by bylo protismyslným, kdyby měla v tomto případě hraditi celou škodu, ačkoli dodací lhůta byla dodržena. Zapomíná však, že pří překročení dodací lhůty ručí železnice nejen za škodu, která vznikla tímto překročením, nýbrž kromě toho dle §u 94 (3) žel. dopr. ř. za případnou škodu ze ztráty, úbytku nebo poškození zboží. Žalovaný erár není tedy v tomto případě hůře na tom, než kdyby byla železnice překročila lhůtu dodací, a nemá důvodné příčiny ke stížnosti.

Citace:

Čís. 2302. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 304-306.