NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 542.

Stavební právo: Určením stavební čáry nerozhoduje úřad otázku právní, nýbrž skutkovou po rozumu § 6 zák. o správ. s. Význam interního slyšení znalce k informaci úřadu o vhodnosti a účelnosti stavební čáry.
(Nález ze dne 7. října 1920 č. 9211.)
Věc: Obec města Mariánských Lázní (adv. Dr. M. Weden z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněné strany Dr. F. Nebeský z Mar. Lázní) o určení stavební čáry. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 12. října 1917 č. 674 podali Dr. Ferdinand Nebeský a soudr., majitelé domu čp. 45 »Sanssouci« s nádvorní budovou v Mar. Lázních, u městského jako stavebního úřadu žádost za určení stavební čáry pro budovu čp. 45 v ulici Jägerstrasse; podle připojených plánů navrhovali stavební čáru těsně po hranici svého majetku a chodníku uličního tak, že by šířka ulice Jägerstrasse činila na dolením rohu staveniště proti domu »Anker« 15,70 m a na horním rohu staveniště 15,10 m; za rovinnou výši přijato niveau dosavadního chodníku z Kaiserstrasse k radnici.
O žádosti konáno ve smyslu § 19 stav. ř. místní šetření dne 27. října 1917 za účasti zástupce žadatelů, obce, ostatních zájemníků (klášter Teplá, majitel domu čp. 44 »Anker« a domu čp. 315 Villa Gütter), stavebního znalce a úředního lékaře. Stavební znalec vyslovil se proti povolení navrhované čáry a doporučil vésti stavební čáru v dosavadní průčelní čáře domu »Sanssouci«, čímž by se docílilo rozšíření ulice Jägerstrasse z 15,70 m na 22,70 m; rozšíření toto označil z veřejných ohledů komunikačních a estetických, jež blíž vylíčil, za naprosto nutné. Zástupce obce a přítomní ostatní interesenti připojili se vesměs k názoru stavebního znalce.
Výměrem městské rady z 3. května 1918 č. 267 byla podle usnesení městského zastupitelstva z 26. dubna 1918 žádaná stavební čára stanovena tak, jak ji při komisi navrhoval stavební znalec, s odvoláním na důvody uvedené v jeho dobrozdání, rozhodnutí to pak v postupu instančním usnesením okresního výboru z 12. dubna 1919 č. 144 potvrzeno.
K odvolání, které z rozhodnutí toho podali Dr. Nebeský a soudr., zemský správní výbor vykonal svými orgány dne 3. a 4. listopadu 1919 bez účasti stran a interesentů interní šetření, podle něhož pak rozhodnutím z 26. listopadu 1919 č. 119791/VI. usnesení obou nižších instancí zrušil a stavební čáru u domu č. 45 »Sanssouci« určil tak, jak ji navrhovali odvolatelé ve své žádosti do praes. 12. října 1917 č. 674. Rozhodnutí odůvodněno toliko místními poměry a komunikačním významem Jägerstrasse, při čemž opírá se o úvahy čerpané ze zmíněného interního šetření ve dnech 3. a 4. listopadu 1919 a vyznívající v ten smysl, že nynější šířka Jägerstrasse komunikačním poměrům zcela vyhovuje a že není tu důvodů pro její rozšíření.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí, vytýkající mu vadnost řízení a nesprávné i nezákonné posouzení skutkového stavu, nejvyšší správní soud uvážil:
Námitka vadnosti naříkaného rozhodnutí z důvodů, že neobsahuje poučení o stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu, neshledána důvodnou, poněvadž připojení poučení o opravných prostředcích předepsáno je toliko pro rozhodnutí a opatření úřadů politických podle zákona z 12. května 1896 č. 101 ř. z., a to jen pokud se týče opravných prostředků v cestě administrativní, nikoli však pro rozhodnutí samosprávných úřadů stavebních ...
Zbývají námitky, že obec nebyla přizvána k místnímu šetření konanému žalovaným úřadem ve dnech 3. a 4. listopadu 1919, že místní poměry nebyly při tom vyšetřeny důkladně a podrobně a že žalovaný úřad dané skutkové okolnosti nesprávně hodnotil. Než ani tyto námitky neshledány odůvodněnými.
Stavební úřad určuje v konkrétním případě, kterak vésti stavební čáru, nerozhoduje otázku právní, nýbrž skutkovou, tvoře si na základě daných skutkových okolností podle úvah o účelnosti a vhodnosti svůj závěr, který jest pak součástí skutkové podstaty jeho výroku. Utvoření závěru toho spadá do výhradné kompetence rozhodujícího úřadu správního a nemůže po stránce meritorní nejvyšším správním soudem býti přezkoumáno vzhledem k ustanovení § 6/1 zák. o správ. soudě, dle něhož tento soud vázán jest skutkovou podstatou, z níž žalovaný úřad vycházel. Z důvodu toho nemohl se soud zabývati námitkami stížnosti, které vytýkají, že žalovaný úřad zjištěné skutkové okolnosti nesprávně hodnotil, nýbrž toliko zkoumati, zda skutkové okolnosti, na nichž úřad svůj úsudek zbudoval, nebyly — jak stížnost vytýká — zjištěny neúplně a zda nebyly porušeny podstatné formy řízení. V těchto směrech neshledal však závady. Stavební úřad první instance provedl ve smyslu § 19 stav. ř. dne 27. října 1917 místní ohledání za účasti stran a interesentů, při čemž všechny podstatné okolnosti vyšetřeny a stěžovatelce poskytnuta možnost, aby svoje námitky přednesla, což se také stalo. Tomuto řízení stěžovatelka také žádné neúplnosti nevytýká. Že by pak žalovaný úřad při svém rozhodnutí byl vycházel z jiného skutkového stavu, nežli který při tomto šetření byl zjištěn, z odůvodnění jeho není nijak patrno.
Jak si však úřad utvořil ze skutečností takto bezvadně zjištěných úsudek svůj o účelnosti a vhodnosti stavební čáry, kterou bylo mu určiti, vymyká se ingerenci strany. Neboť tvoření takového úsudku je součástí interní usuzovací činnosti úřadu, která není předmětem jednání se stranami a nemůže zejména bráněno býti úřadu, aby při tom, shledá-li toho potřebu, ke své vlastní informaci nevyslechl o věci svého odborného poradce. Dobrozdání, které si úřad takto od svého znalce k vlastnímu poučení vyžádá, nelze směšovati se znaleckými posudky, které jest přednésti při komisi a které podléhají kontrole stran, a není proto třeba, aby strany byly o nich slyšeny. Nelze proto spatřovati vady řízení v tom, že v daném případě žalovaný úřad, aby si mohl utvořiti vlastní úsudek o okolnostech zjištěných při komisionelním jednání 27. října 1917, vyslal na místo svého znalce a dobrozdání jeho — aniž stranu o něm slyšel — použil při tvoření závěru, zbudovaného jinak na skutečnostech, zjištěných zúplna a za součinnosti stran.
Jeví se proto stížnost bezdůvodnou.

Citace:

č. 542. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 586-588.