NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 1042.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Pod skutkovou podstatu řetězového obchodu nelze podřaditi jednání při němž dle okolností případu byla vyloučena způsobilost, stupňovati ceny, nebo zdržovati přechod předmětu potřeby na spotřebitele.
(Rozh. ze dne 11. prosince 1922, Kr II 740/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Brně že dne 15. července 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem řetězového obchodu dle §11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n,, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaného, dovolávající se zmatku dle § 281 čís. 9 a) tr. ř. nelze upříti oprávněnosti. Jisto jest sice, že obchod, jak zjištěn jest v důvodech rozsudku, formálně jeví se býti obchodem řetězovým. Než rozsudek, jakkoli zjišťuje, že obžalovaný prodával sukna s výdělkem 20—25 Kč při 1 m, dospívá přece k závěru, že prodej děl se pod cenou skutečnou. Vysvětlení této nápadné okolnosti podává do jisté míry ovšem zcela nejasný obrat důvodů, že obžalovaný »ani producentem nebyl, ani solidním obchodníkem a skrýval jak původ, tak i nákupní cenu zboží, věda, že šlo o obchod nereelní«. Tímto obratem poukazuje roz- sudek patrně na okolnost, ze spisů na jevo vycházející a stížností též vytknutou, že šlo o látky Janem K—em v továrně ukradené a stěžovatelem přímo od něho koupené. Zákon ovšem v § 11 čís. 4 lichevního zákona pro formu pletich, spadající pod pojem řetězového obchodu, nevyžaduje zvláštního průkazu o způsobilosti, stupňovati ceny předmětu potřeby, usuzuje na ni již z povahy obchodu. Z toho však nevyplýval, že by šlo skutečně o řetězový obchod, jakmile v jednotlivém případě zmíněná způsobilost byla přímo vyloučena. Tornu může býti tak právě při obchodech věcmi, jichž nabyto bylo trestným činem hluboko pod skutečnou cenou, a jež i pod tou cenou dále byly prodávány. V případech takových nelze odvozovati trestnou povahu obchodu dle lichevního zákona ani z toho, že pachatel, nejsa obchodníkem, vsunul se nepovolaně do přechodu zboží z výroby do spotřeby, poněvadž s takovým vsunutím není nutně spojeno též zdržování přechodu zboží do spotřeby a tím zásobování obyvatelstva předmětem potřeby. I řádnou cestou bylo by se dostalo zboží do spotřeby od výrobce teprv prostřednictvím gresisty a detailisty, což by bývala po případě delší cesta, nežli jakou dostalo se spotřebitelstvu zboží nabytého trestným činem. Ovšem dovozuje v tomto případě rozsudek též vědomí stěžovatelovo, že zvýšení ceny může zde nastati, ze skutečnosti, že prodal zboží židům v kavárně, o nichž mohl předpokládá ti a zajisté i předpokládal, že tito zboží pro sebe nepotřebují a že ho se ziskem dále prodají. Avšak i tito nakupitelé mohli býti spotřebiteli, zejména uváží-li se, že šlo o poměrně malé množství zboží (10 m) na několikráte prodávané. A pouhý předpoklad stěžovatelův, neshodoval-li se se skutečností, což rozsudek nijak nezjišťuje, nemůže nahraditi ještě objektivní podmínku trestnosti. Jest proto rozsudek, vynesený v tomto případě na podkladě nepostačitelných skutkových zjištění, právně pochybeným.

Citace:

č. 1042. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 576-577.